Článek
Na strmém kopci nad Jimramovem najdete zbytky starého hradu. Říká se mu Štarkov, výstižněji a správně Skály. V okolních lesích prý bývalo slyšet hejkala. Zříceninu si skicoval v roce 1899 pozdější slavný sochař Jan Štursa. Od té doby i jiní umělci. A davy turistů sem dorazily s fotoaparáty. Romantické místo totiž k návštěvám přímo vybízí.
Najdete zde skály, zdi a nepatrné zbytky paláce. Opevnění tvořily tři skály, jen jedna strana byla kompletně vyzděná. Z té se dodnes zachovala především klenutá branka. Tou jsem se kdysi plazil po břiše, jinak to nešlo.
Než se odkopal terén, dalo se brankou pouze proplazit.
Dnes projdete vztyčeně, protože pan hrabě Ludvík Belcredi je archeologem a se svými lidmi zde odkopal neskutečné množství materiálu. Dvacet let zde kopali a sondovali v okolí na ploše pěti hektarů. A našli podkovy, petlice, zbytky železného nářadí, šipky, dělové koule a podobné poklady. Také skutečný zlatý prsten. A padělatelskou dílnu s dokonale falšovanými pražskými groši. Pan Belcredi nakonec vydal také mohutnou knihu, v níž popsal historii zdejšího hradu, zdejší nálezy a další zajímavé věci.
Jak už to tak bývá, minulost hradu má dvě tváře. Skutečnou a vybájenou. Ta skutečná vypovídá, že jej postavil Archleb ze Stařechovic v 70. letech 14. století jako sídlo svého nového majetku na Vysočině. Jeho syn Erhart svěřil na konci života svůj majetek a dvě nezletilé dcery do péče Erharta Pušky z Kunštátu, což byl ale vůdce lapkovské družiny. Po bitvě u Lipan hrad obsadil hejtman Jan z Břežan a s ním zbytky husitských vojsk. Vyjednávalo se a za 300 kop Jan odjel podle dohodnutých podmínek. Jenže posádka zůstala, proto byl hrad dobýván a dobyt. V neporušené podobě tedy trval jen nějakých 60 let. Později se do zříceniny uchýlili padělatelé, zřídili si zde srub a dílnu s výhní.
Nálezy ze Skal
Podle pověsti zdejší posádka sužovala široký kraj. Nakonec prý na ně přivedl vojsko samotný markrabě. Oblehl hrad, ale dobýt se jej dlouho nedařilo. Brána i hradby byly loupežníky dobře obsazeny a po strmých skalách se dalo jen těžce šplhat vzhůru. A tak se markrabí rozhodl, že hrad vyhladoví. Utábořil vojsko kolem hradu a vyzýval bojovníky k trpělivosti.
Loupežníci byli dobře zásobeni jídlem a především měli v hradě studnu s vodou. Dlouhý čas proto vzdorovali, až si jednoho dne povšimli, že jim studna vysychá. Vody ubývalo a posádku proto přepadlo zoufalství. Když jejich vůdce hleděl zoufale do vyschlého jícnu, ukázal se mu v něm čert. Posměšně se zachechtal a pásl se na rozpacích velitele. Ten zaprosil:
„Smiluj se, pekelný pane! Vrať nám vodu! Dám ti za ni všechno, nač si vzpomeneš!“
„Dobrá, pomohu vám,“ usmál se ďábel. „Ale upíšeš mi duši!“
Lupič v nouzi souhlasil, nařízl si paži a krví úpis podepsal. V tu chvíli se studna naplnila vodou. Vůdce loupežníků zajásal a naklonil se, aby podal úpis čertovi. Nahnul se však příliš, ztratil rovnováhu a padl do hlubiny.
Zříceniny Skály
Na jeho výkřik se seběhli všichni loupežníci ke studni, nahlíželi do ní a volali svého velitele. Toho využili vojáci. Když viděli, že obránci opouštějí své místo, zaútočili, překonali hradby, vnikli do hradu a zapálili jej. V boji pak všichni loupežníci zahynuli. Jejich naloupené poklady se při požáru propadly do sklepení a byly zavaleny padajícím zdivem. Přístup k nim prý se otevíral jenom na Velký pátek.
Časem se tu měli objevit duchové zahynulých, kteří mají poklady hlídat. Snad proto se ještě žádné dosud nenašly. Ale vlastně ty archeologické nálezy z posledních let jsou také pokladem…
PhDr. Belcredi vede exkurzi pro zájemce
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman, Ilustrativní skica, ideogram.ai
