Článek
Už více než 30 let publikuji knihy a články s tématikou protifašistického odboje, a přitom jsem zblízka poznal odbojáře. Ty skutečné, kteří se zbraní v ruce opravdu bojovali s nepřítelem, i ty „naftalínové“, kteří nikdy nevystřelili, ale stali se členy SPB, dnes ČSBS, pobírali uznání veřejnosti i partyzánské důchody. Těch prvních bylo málo a už jich mnoho nežije a většinou do takové organizace ani nevstoupili. Zato se zapojili do 3. odboje a často končili v komunistických žalářích. Ti druzí byli vesměs členy KSČ (KSČM) a kromě vyšších důchodů přebírali i nejrůznější funkce, chodili besedovat do škol a klást věnce na oslavách. Už prof. Josef Grňa napsal krátce po válce, že jsou dva druhy odbojářů – jedni bojovali a teď teskní za padlými druhy, druzí ani kvér neviděli, ale mají bumašku od kapitána!
Různých pseudopartyzánů jsem během své literární práce potkal mnoho, skutečných bojovníků jenom několik. Jedním z mála byl Vincenc Koutník (1911–2007), který prožil většinu války v ilegalitě, dvakrát se prostřílel z německého obklíčení a byl i při dalších bojových činech. V roce 1998 jsem poprvé vydal knihu Jak to bylo s partyzány, v níž jsem poukazoval i na negativní jevy v odboji, protože do té doby se tisklo jen a jen tendenčně. Byla vyprodána za několik týdnů a pozitivních ohlasů se dočkala i v zahraničí. Skuteční partyzáni, kteří prošli přestřelkami a zachovali si čest, ji přijali kladně. Zato se zlobili problematičtí pomocníci partyzánů. ČSBS k ní uspořádal dvě „tiskové besedy“. Ta větší se uskutečnila ve Žďáře nad Sázavou 6. dubna 1999 a do uvozovek ji dávám proto, že novináři vůbec nedostali prostor k dotazům, já měl slovo jen minimálně. Celou dobu jsem musel poslouchat výpady čtyř desítek členů ČSBS plné nechutností, polopravd i vulgarit a omylů. Místo tiskovky se konal sraz mých nepřátel. Předseda OV ČSBS Velík označil mou knihu za zcela negativní! Podle mě prý partyzáni jen žrali, pili a obtěžovali ženy! A dodal, že s Američany chodily naše holky za čokoládu, kdežto Rusáci byli holt jiné nátury. Popřel, že by Rusové kdy někoho znásilnili: „Znásilnit jednu ženu jedním mužem nejde. A když se ženská usměje, tak si voják dovolí!“
Zlatým hřebem byl pan emeritní profesor PhDr. Vojtěch Žampach, CSc., zaprodaný komunistický opěvovatel, jehož si „bojovníci“ na mě také pozvali. Prohlásil mimo jiné: „Je pravda, že partyzáni zastřelili ženu Viktorovou i její malé děti. A že dost partyzánům pomohla. Ale byla to žena širokého srdce a širokého rozkroku!“
Výroky členů ČSBS z „tiskovky“ byly nahrány a výběr vyšel v publikaci Jak to bylo s Nebojsou.
To, že sovětští partyzáni zastřelili v hájovně ženu a její dvě malé děti, obhajoval tímto způsobem. Dodnes to dokládá zvukový záznam z akce a ani v následném televizním dokumentu to profesor nemohl popřít! Divil jsem se, že členové Českého svazu bojovníků za svobodu neprotestovali a řečníka nevykázali. Stal se pravý opak, údajní bojovníci se chechtali a tleskali! Tohle je ta jejich svoboda, pravda, úroveň.
Protože moje knihy vyvolaly velký zájem veřejnosti, přišel jsem do kontaktů s řadou organizací, především KPV a ČSBS. Rozdíl byl nebetyčný! Členové Konfederace politických vězňů vesměs prošli komunistickými kriminály, ale mnozí z nich bojovali i proti fašismu. S mými knihami neměli problém, slušně diskutovali a nabízeli pomoc. Zato členové ČSBS šíleli z toho, že jsem postavy ve svých knihách nerozděloval na zlé Němce a kolaboranty a bezchybné komunisty a Sověty. V mých příbězích byl občas i slušný Němec, jindy ničemný komunista, jak už to život přináší. A tak členové „bojovníků“ (kteří ovšem vesměs sami nikdy nebojovali) řvali jeden přes druhého a vzájemně se pobízeli k žalobám na moji osobu. Popírali jakékoliv prohřešky partyzánů a rudoarmějců, připouštěli je až po mém odchodu a omlouvali je slovy: „Byla přece válka!“ Pobolševicku mě kádrovali, posuzovali moje studia, moje rodiče, moje manželství a knihu radili žalovat. Když se jim však některé údaje v ní hodily jako svědectví proti skutečnému partyzánovi a antikomunistovi, hned ji vzali pod paži a obíhali s ní úřady…
Jejich noviny „Národní osvobození“ k tomu tisklo naprosté nehoráznosti. Můj příspěvek pokaždé odmítli, a třeba 1. 4. 1999 vytiskli varování: „Naše pozornost je upřena na vydavatele, který takovým nehoráznostem dává prostor.“ Takže každý jiný názor je podle ČSBS nehoráznost. Když se mi zdálo, že příliš tendenčně opěvují Rudou armádu, nabídl jsem jiné články, ty však nebyly k otištění přijaty, protože pohledy z jiných úhlů byly podle představitelů ČSBS škodlivé. „Pane Jurmane, to, co potřebujeme, nechte laskavě na nás… Nebudeme se handrkovat,“ napsali mi doslovně. Mailů mi z redakce přišla řada, ale ani jeden nikdo jmenovitě nepodepsal. Psal jsem si s anonymy! Bojovníci jsou tak zbabělí, že se bojí i podepsat! To je pro ně dosti charakteristické.
Osud v úvodu zmíněného Vincence Koutníka je dodnes poučný. Po válce odmítl nabídky na dobré místo v ozbrojených složkách ministerstva vnitra. Znal všechny skutečné bojovníky z regionu, ale při zakládání organizace protifašistických bojovníků v Bystřici nad Pernštejnem byl zdrcen. Vzpomínal: „Přijdu tam, bylo tam plno lidí, ale z odboje jsem skoro nikoho z nich neznal. A všichni drmolili soudruhu, soudruhu, soudruhu… Řekl jsem si: tady nemáš, Vincku, co dělat, odešel jsem a nikdy k nim nevstoupil.“
Tento skutečný bojovník měl další cestu jasně danou: hned po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje, v polovině září 1949 byl dopaden na fingované hranici v rámci provokační akce Kámen a z vězení se dostal až na amnestii v dubnu 1964. Přišel o všechna vyznamenání. Živil se pak jako nástrojář v novoměstské Chiraně až do důchodu v roce 1973. Byl šikovným zámečníkem, spravoval zájemcům kola, po válce předělával vojenské pušky na lovecké kulovnice a ještě ve stáří spravil každé hodinky, čehož jsem byl svědkem. O jeho statečných kouscích se však nesmělo mluvit ani psát. Desítky let se jeho jméno nesmělo objevit v žádné knize. I z magnetofonového záznamu Partyzánský odboj na Bystřicku uslyšíte, že se známé přestřelky na Koníkově účastnili Rufa a Začupejko, ale o Koutníkovi, který je kryl střelbou, ani slovo…
Vincenc Koutník (rehabilitován 1990) se stavěl na stranu pravdy po celý dlouhý život, a tak nebylo divu, že zcela objektivně líčil oba prožité odboje některým publicistům i televizním štábům. Tato hra na pravdu vyvolala bouři nevole právě v řadách Českého svazu bojovníků za svobodu. Proč? Proč vadil statečný bojovník, který skutečně se zbraní v ruce proti nepřátelům bojoval? Mohli na něj být hrdí, jenže on k nim nevstoupil! Proč ho kádrovali pochybní podporovatelé partyzánů, kteří sami nikdy ani nevystřelili? Když byl v roce 2002 Koutník navržen na Medaili Za hrdinství, protestovali proti tomu právě členové ČSBS!!! Ti, co nikdy do boje nevytáhli! Nikdy nebojující bolševici protestovali proti statečnému demokratu! A nebyla jim hanba. Vše popisuji podrobně v knize Jak to bylo s partyzány, která už je bohužel potřetí zcela rozebrána…
V dopise Ministerstvu národní obrany ze dne 22. 8. 2001, v němž žádá navrácení partyzánských vyznamenání a statutu partyzána, pan Koutník mimo jiné píše: „Do činnosti organizace Protifašistických bojovníků jsem se po válce nezapojil, protože jsem zjistil, že její vedení ovládli komunisté. Dodnes nejsem jejím členem.“
Koutník se ve vězení v Leopoldově setkal s Pravomilem Raichlem. Na východní frontě pětkrát zraněný Raichl, věděl totéž: „Politruci a různí psychopati s rukama od krve postupně nalezli do Svazu bojovníků za svobodu… Dřepí tam ti, co kdysi horovali pro Gottwalda a Stalina, sloužili policejnímu socialismu.“ A některé uvádí jmenovitě: Kiliána, co střílel do vlastních vojáků na Východě, aby neustupovali, vraha Picha-Tůmu a také mu vadil další bojovník v uvozovkách, „neskonale otrlý a drzý lump Karel Vaš“!
Že organizaci ovládají komunisté, věděli všichni. Já to na vlastní kůži zjistil během ohlasů na mou knihu. Věděl to ostatně dobře i tehdejší předseda ČSBS, JUDr. Jakub Čermín. Dne 24. 4. 1998 totiž L. Färberovi napsal: „Vážený bratře, moc a moc upřímně Ti děkuji za Tvůj dopis, který mi promlouvá z duše, protože i já mám takové pocity jako Ty. A nejen pocity, ale i zkušenosti. Realita je taková, že bývalí komunisté vystrkují růžky a jsou v pozadí skoro každé nehoráznosti. Jistěže to pociťuji i v práci našeho svazu a snažím se všemi silami tomu čelit. Je to ale těžká a trpělivá práce. Budu v ní vděčný za každou konkrétní pomoc.“
Generálním tajemníkem SPB byl kdysi i bolševický agitátor, jenž velitele legionářů J. J. Švece dohnal k sebevraždě a likvidoval Čs. obec legionářskou, Jan Vodička (1893-1961). O tom, kdo všechno mohl dostat vysokou funkci v někdejším Svazu protifašistických bojovníků nejlépe vypovídá případ poručíka Karola Pazúra. Tento masový vrah byl 19. 6. 1945 na Švédských šancích u Lověšic nedaleko Přerova strůjcem masivního vraždění (69 karpatských Němců, 120 žen a 78 malých dětí). Namísto trestu dostal v 60. a 70. letech vysokou funkci v předchůdkyni dnešního ČSBS! Co si tedy můžeme o takové organizaci myslet? Menším výtečníkem byl Jaromír Rys, který přivedl tolik lidí do komunistických lágrů, potom jim tam dělal bezcitného kápa a po pádu komunismu mě žaloval za publikování skutečnosti. K soudu jsem přivedl 4 skutečné hrdiny, politické vězně, kteří jej svým svědectvím naprosto znemožnili. Pan Rys v roce 2008 soud prohrál, ale navzdory tomu se stal za pár let předsedou ČSBS v Jihlavě (!) jen proto, že tu funkci nechtěl nikdo jiný dělat. Tímto způsobem se otvírala dvířka k funkcím různým lidem. Další Vodička, bývalý komunista, člen vraždící Pohraniční stráže a spolupracovník VB vede organizaci v současnosti. Chválí ruské agresivní praktiky a vyznamenává pendrekovou mlátičku Ondráčka medailí „Za vlast a svobodu“. Hanebnost nejvyššího řádu! Poslední lidické ženy z organizace raději vystoupily. Naopak se do lidické organizace hnaly těžké kádry: kardinál Duka, hradní papoušek Ovčáček, neúnavná kandidátka za vše a na vše Bobošíková. Ti opravdu zvednou prestiž odbojářů!
Po válce se dal partyzánský metál koupit za peníze i za alkohol, korupce u nás kvetla a partyzánů přibývalo. Zásadně těch, kteří byli v KSČ. Mnozí skuteční bojovníci byli naopak podle potřeby osvědčení zbavováni, pokud se postavili komunistické straně. Třeba právě Vincenc Koutník byl zbaven statutu partyzána a při domovní prohlídce mu sebrali všechny dekrety a vyznamenání. Československý válečný kříž 1939, medaili Za chrabrost a Velkou partyzánskou medaili. V kriminále si odseděl 14,5 roku a o své odbojové činnosti za války neměl jediný doklad. Proč se za něj nezasadili funkcionáři Českého svazu bojovníků za svobodu? Co důležitějšího měli na práci? Vydávat zcela neobjektivní tiskovinu Národní Osvobození? Drát se za problematické spolupracovníky a skutečné hrdiny házet přes palubu? A tak bylo bohužel logické, že se právě od nich objevila na podzim 2001 zlostná reakce na Vincence Koutníka, když tento otevřeně promluvil v televizi o mé knize a polemice kolem ní.
Dneska už v ČSBS asi žádný skutečný bojovník není! V organizaci bohužel dominují prospěcháři, kariéristé, fízlové, bolševici a udavači. Je hanebné, že donedávna byli podporováni státním rozpočtem, což historie panu Babišovi a jeho souputníkům nezapomene! Aby mohl vládnout s podporou komunistů, platil šest milionů každý rok této organizaci. Tyto nebojovníky podporovali někdejší prezident Zeman, kardinál Duka i premiér Babiš. Ten bez mrknutí oka udělá cokoliv pro svůj okamžitý profit. Mohli si tedy vyznamenat pendrekáře Ondráčka, který za války ani nebyl světě a sotva dospěl, rozháněl studentskou demonstraci. Mohli nadále kalit vodu svými nechutnými a odpornými rejdy! Nikdo z členů ČSBS proti tomu neprotestoval, protože lidické ženy i další slušní členové už od nich dávno odešli…
Nejsou to totiž protifašističtí, ale vesměs prokomunističtí bojovníci! Funkcionáři ČSBS svojí hysterií vždy dokazovali, že jim o skutečnou svobodu, pravdu a demokracii nikdy nešlo. Horší už je snad jen Klub českého pohraničí, jehož členové se dodnes nestydí, že stříleli po odcházejících!
V březnu 2022 konečně prošel návrh poslance a bývalého elitního skokana na lyžích Jakuba Jandy a protidemokratický ČSBS už nedostal ze státního rozpočtu ani korunu. Babiš a jemu podobní jej podporovali 6 miliony ročně! V roce 2002 to byl Bořivoj Nebojsa, údajný hanobitel partyzánů, který svým šestistránkovým zdůvodněním podepřel udělení státního vyznamenání skutečnému partyzánu Koutníkovi. Václav Havel je udělil a Vincenc mi před cestou do Prahy říkal: „Já nejsem rád. Jestli tam budu stát vedle nějakých komunistů, tak bych tam radši nebyl!“
Na samém konci života ještě jednou rozbouřil veřejné mínění. Dne 6. 9. 2006 mu bylo uděleno Čestné občanství Města Bystřice nad Pernštejnem. Poděkoval, byl rád, ale když byl v dalším roce projednáván návrh na udělení stejného titulu celoživotnímu komunistovi a členu prověrkových komisí, šel pan Koutník Čestné občanství vrátit. Kdybychom měli stejně nekompromisní postoj ke zlu komunismu všichni, nevzmohl by se masový vrah Putin v roce 2022 na žádnou agresi!
Partyzán a politický vězeň Vincenc Koutník v závěru života.
Při rozhlasovém natáčení 17. 6. 2002 v Bystřici a na Koníkově mluvil nekompromisní Koutník jinak, než hovoří vojenští historikové: „Naše země je zemí zbabělců a zlodějů!“ Vincenc Koutník měl právo na svůj názor, zloděje a zbabělce potkával nejčastěji. Buďme rádi za slušné a statečné, jen jich potřebujeme více! Vincenc Koutník rozdal všechny peníze potřebným! Jeho zásadovost a štědrost do posledních dnů vedly k tomu, že širší rodina odmítala dát jeho ostatky do rodinného hrobu! Ale to už je jiná historie…
Literatura:
Jurman, H.: Jak to bylo s Nebojsou. Zubří země, Štěpánov 2000.
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.
Foto: Jiří Plieštik, Hynek Jurman, archiv autora.
