Článek
Prezident Masaryk navštívil Bystřici nad Pernštejnem 17. 6. 1928 a představitelé města se tehdy rozhodli, postavit mu sochu. Ale peněz mnoho nebylo. Otevření nové školy v roce 1936 a její pojmenování po Masarykovi bylo dalším impulzem, aby splnili svůj záměr. Ten získal větší naléhavost hned příštího roku, kdy Masaryk zemřel. Okresní osvětový sbor v Bystřici v čele s Vladimírem Křížem objednal v roce 1937 sochu u Vincence Makovského, který už měl tehdy renomé v tvorbě těchto pomníků a byl v dobrém slova smyslu odborníkem na Masaryka. Snímal mu i posmrtnou masku a otisk ruky. Navíc byl krajanem, narodil se v Novém Městě na Moravě a jeho rod pocházel dokonce z nedalekých Ždánic.
Už od roku 1935 na Masarykově soše pracoval a po dvou letech nechal odlít první dva originály do Čech. Jeden z nich mířil do Humpolce, druhý do Libochovic. Ten humpolecký byl odhalen na Tyršově náměstí ještě za Masarykova života, 20. července 1937. Libochovický exemplář byl odhalen 11. září 1938, tedy k prvnímu výročí Masarykova úmrtí.
Třetí originál měla dostat Bystřice za honorář 20 000 Kč. Byla to částka přijatelná, přece však pro město značná. Proběhly sbírky, něco dali rodáci, drobnými částkami přispěly zdejší spolky, jednoty a kluby, byl zde fond z roku 1928 (2 382 Kč), ale trn z paty vytrhly městská spořitelna částkou 20 000 Kč a okresní záložna částkou 5 000 Kč.
Bronzová socha byla 3,5 m vysoká a vážila 8 metráků. Umělec pracoval a radní připravovali slavnost odhalení. Naplánovali ji na 20. výročí vzniku republiky, tedy na 28. říjen 1938. Přišla však mnichovská krize, ztráta pohraničí, emigrace našich politických špiček a na oslavy jaksi nebyla nálada. Co v Libochovicích stihli, to už v Bystřici neprošlo. Od postavení bylo upuštěno a socha zůstala uložena u firmy Fr. Barták v Praze, která ji odlévala. Podstavec připravovala kamenická firma Kafka ze Žďáru za cenu 17 000 Kč.
Masaryk nás sleduje…
Přišly další těžké časy, došlo k okupaci a vypuknutí války, a najednou se přesto socha v Bystřici objevila! Sám tvůrce, akademický sochař Vincenc Makovský, se totiž zajímal, co bude s jeho dílem. A tak byla po domluvě na podzim 1939 Masarykova socha postavena před budovou měšťanské školy v parku. Nikoliv na Masarykově náměstí, jak bylo plánováno. Akce proběhla v tichosti, bez plánovaných oslav…
Kronikář prozrazuje, že i tak měla socha pro občany velký význam: „…socha presidenta Osvoboditele stala se tím útěchou v těžkém bolu nad ztrátou nezávislosti státní a národní svobody a symbolem naděje na lepší budoucnost v těchto pro nás kritických dobách. Putovali sem lidé z měst i okolí. Tiše postávali, kytičku utrousili, zahloubali se do sebe, zamysleli nad tíhou událostí, která je tlačila k zemi jako těžké neúnosné břímě. Nejedna slza zrosila oko, ale všichni odcházeli uklidněni, posíleni, zoceleni, nesmířeni s krutým osudem, avšak s neomylnou a pevnou nadějí v duši, že »Pravda vítězí« a i tentokráte zvítězí.“
V květnu 1940 museli všichni veřejní zaměstnanci a učitelé podepsat slib o zachování věrnosti Vůdci a německé říši. Zatímco všechny připomínky na prezidenta Beneše musely už dávno zmizet, na prezidenta T. G. Masaryka došlo teprve v červenci 1940. Na všechny školy byl rozeslán výnos o odstranění nápisů, soch, bust i jiných předmětů, které byly v určitém vztahu k ČSR. Výnos byl stylizován tak neurčitě, že z něho nebylo možno zjistit, o co se přesně jedná. Stalo se tak úmyslně, aby ti, kteří výnos poslali, nemohli být někdy později obviněni. Teprve potom přišel striktní pokyn, že i sochy Masarykovy je nutno odstranit. Také kvádry podstavce pomníku musely být v roce 1940 odtrhány a rozhozeny.
„A tak 17. července 1940, když záhon ruských růži byl v plném květu, odstraňovali jsme sochu presidenta Osvoboditele ze žulového podstavce. Brali nám symbol toho, co nám bylo drahé, ale lásku a úctu k jeho drahé osobě a naději na jasnější dny, která tkvěla hluboko v našich duších, tu nám vzíti nemohli. Socha uschována byla Rudolfem Beranem zatím v hasičském skladišti, později převezena byla do kolny ke hřbitovu a zarovnána sebranými odpadky.“
Avšak ani zde nevydržela. Na kategorický příkaz okresního úřadu v Novém Městě byla vydána sběrači kovů z Fryšavy. Ten přijel, sochu rozřízl na dvou místech napříč, aby se mu vešla do vozu a odvezl ji. Dostala se do Velvar, kde ji dělníci závodu Ringhoffer Tatra ukryli a podařilo se ji uchovat až do osvobození.
„V dubnu r. 1940 zavládly na veřejných budovách první »hackenkreuzy«. Při pohledu na ně bylo nám smutno v duši a hořko v srdci. Postupem doby museli si je však opatřit všichni majitelé domů.“
Dne 13. srpna 1940 došla řada na pamětní desku městské spořitelny, zasazenou po straně vchodu do budovy, a též na nápis na budově měšťanských škol. Musela zmizet kovová písmena nápisu Masarykova měšťanská škola ze zdi budovy. Malíř pokojů pan Špaček po skončení práce prohlásil, že až přijde čas, písmena opět vynese a upevní. Nápis na pamětní mramorové desce u vchodu byl zakryt sklářským tmelem, deska přetřena vrstvou běloby, na níž pak byl zhotoven německo-český, později z úředního nařízení pouze německý název školy. Tak to vydrželo do května 1945, kdy byly nátěr i tmel odstraněny.
Konečně přišel rok 1945, s ním osvobození vlasti a na podzim opět po sedmileté přestávce oslava státního svátku. Socha prezidenta Osvoboditele rozříznutá na tři díly byla odeslána z Velvar do Prahy opět firmě Barták, která ji původně odlévala. Nyní ji odborně opravila a zacelila spoje. Pak byla socha opět dopravena do Bystřice a znovu postavena na původní místo. Včas, aby se mohlo její odhalení zakomponovat do státního svátku.
Masarykova socha byla znovu slavnostně odhalena. V programu se vystřídaly mužské sbory Sokola s recitacemi. O prezidentu Osvoboditeli promluvil řečník z Brna. Socha pak přečkala hrůzy 50. let, ale zmizela z podstavce v září 1961, kdy byla dokončena přístavba kdysi Masarykovy školy. Při konečné úpravě okolí se soudruhům nehodila do koncepce…
Socha byla tehdy odstraněna a převezena do Horácké galerie v Novém Městě na Moravě pod záminkou, že bude umístěna v připravované síni národního umělce Vincence Makovského. Po celou dobu však zůstala na dvoře ve skladu, naštěstí pečlivě uložena v bednění. Krásný žulový podstavec byl však rozřezán kamenickým závodem.
Přišlo ale uvolnění v roce 1968, díky němuž došlo k třetímu slavnostnímu odhalení sochy ve výroční den 28. října 1968. Technického provedení se ujal zdejší občan Václav Sís. Z odlitých betonových kvádrů byl sestaven 3 m vysoký podstavec, byl postříkán břízolitovou omítkou a natřen latexem, čímž byla zajištěna jeho zatímní úprava do doby, než bude obložen leštěnými žulovými deskami. Už 19. července byla socha převezena z Nového Města do Bystřice a za pomoci jeřábu připevněna na připravený podstavec.
Václav Sís po desetiletích vzpomínal: „Bylo důležité sochu v tak krátké době postavit, neboť po 21. srpnu 1968 už rada MěNV nebyla tolik ochotna jednat. Také proto nedošlo k obložení betonového podstavce.“
K odhalení sochy 28. října 1968 zapěl pěvecký sbor Vysočina za vedení sbormistra Klejzara a za účasti velkého množství občanů i dvou italských legionářů, pana Kolbábka a Koláře, kteří drželi čestnou stráž. Na repertoáru bylo Smetanovo Věno a slavnostní sbor Sláva tobě, velký slávy synu.
Už za pár týdnů začala socha opět vadit, přesto přečkala na svém místě tvrdá normalizační 70. léta. V roce 1980 se otvíral nový kulturní dům, Bystřici navštívil ministr kultury Klusák a představitelé městského výboru i strany ho seznámili se svým záměrem. Sochu Masaryka zase ukryjí! Ministr je kupodivu nepodpořil a vyjádřil respekt k dílu národního umělce Vincence Makovského. Socha navzdory tomu 16. září 1984 z podstavce zmizela a byla nedůstojně uložena na dvoře Horáckého muzea, doslova u psí boudy. Místo Masaryka se do parčíku před školou instalovala socha nahé dívky s ptáčkem. Co je to za režimy, jimž vadí socha demokrata?
Po pádu komunismu mohla konečně socha vstát z mrtvých a vykročit od psí boudy. Nejdříve byla zapůjčena na pražskou výstavu Kde domov můj, stála tam na Můstku v květnu a v červnu 1990. K jejímu poslednímu odhalení, kdy se očekávala i návštěva pozvaného Václava Havla, který podobně jako Masaryk hojně cestoval po republice a tato socha se mu v Praze velmi líbila, pak došlo 6. července 1990, ve výroční den upálení Mistra Jana Husa a současně v den 75. výročí Masarykova prvního veřejného vystoupení proti Rakousko-Uhersku.
Ale ještě jednou si socha vykročila do světa, tentokrát za okolností daleko příznivějších. V polovině října 1999 byla zapůjčena Městu Brnu, odvezena do Blanska a tam zaformována. Vznikly podle ní pro jistotu dva modely pro další odlitek. Ten byl po dokončení umístěn před brněnskou lékařskou fakultu na Komenském náměstí.
V Bystřici byl zatím postaven nový podstavec z mrákotínské žuly. Přišel na 200 000 Kč, polovinu uhradilo Město Brno. Koncem listopadu už byla socha TGM opět zpátky na svém místě v Bystřici.
Upravený model v aule bystřického gymnázia
Jeden z nově vzniklých modelů získalo Makovského rodiště Nové Město na Moravě pro aulu gymnázia. Architekt Zdeněk Makovský, spolu s bratrem držitel autorských práv, naznačil v létě 2010, že by Bystřice mohla získat do svého držení druhý model, který se stále nachází ve slévárně u Blanska. Stalo se, model sestavila ak. sochařka Miroslava Špačková a dílo bylo slavnostně odhaleno v aule bystřického gymnázia 6. 3. 2015.
Socha před školou T. G. Masaryka v Bystřici stojí v plné slávě a třikrát ročně, 7. března, 14. září a 28. října, se u ní scházeli příznivci demokracie. V poslední době už stále méně častěji… Rozhodně by stálo za to naplnit původní záměr zadavatelů i tvůrce, totiž přesunout sochu TGM na Masarykovo náměstí, kde měla stát od samého počátku svého vzniku a jejíž místo pak zabralo Axmanovo tendenční sousoší Osvobození. Podněty od občanů k tomu vybízejí, vedení města se však zřejmě bojí napravit historickou křivdu.
Použitá literatura:
Jurman, H.: Město na bystré vodě. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019.
Kříž, V.: Pomník T. G. Masaryka v Bystřici nad Pernštejnem. In: Vlastivědný sborník Bystřicka II. Městské muzeum Bystřice n. P., Bystřice n. P. 2018, s. 119–124.
Odhalení pomníku TGM Bystřice nad Pernštejnem 6. července 1990.MěNV Bystřice n. P.– OF Bystřice, Bystřice n. P. 1990.
Foto: Hynek Jurman
