Článek
Tolik očekávané otevření obálky údajně s posledními Masarykovými slovy asi nenaplnilo očekávání. Trochu obskurnímu představení dala korunu dáma, určené předem k přečtení poselství. Na poslední chvíli zjistila, že si nevzala správné brýle! Ale i tak prezentaci zvládla. I ze záhrobí nám vzkazuje Masaryk: „Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat… Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se a hádejte se s nimi!“
Zní to jako návod i před blížícími se volbami. Populisté snadno uloví hlasy těch hloupých, řečeno Masarykovými slovy, ale přesto by to ti bystřejší neměli nikdy vzdávat. I pokud zase jednou prohrají, budoucnost bude stejně patřit chytrým a schopným…
Masaryk od Vincence Makovského v Bystřici n. P.
Když se před 25 lety objevila na zápraží mého domu busta TGM, hned se mě známí ptali, proč tolik stojím zrovna o toho Masaryka. „Protože to byl chytrej a rovnej člověk, pustil se do Rukopisů, padni komu padni, v Polné se zastal Poldy Hilsnera a vystoupil tak proti pověrám,“ řekl jsem jim jedním dechem a už ani nestačil dodat, že byl za to vypískán, ukřičen, že si musel koupit revolver a uvažoval o úniku do Ameriky. Podobné ukřičení dodnes zažívá každý, kdo stojí veřejně za svým názorem…
Masarykovi se to všechno časem v politice vrátilo, židé podporovali finančně „naši věc“ a pomohli mu vybojovat samostatný stát. On sám byl navrhován na Nobelu cenu míru a stal se naším prvním prezidentem. To jsou fakta známá, méně už lidé znají jeho myšlenky.
Raději jich tedy pár připomenu. „Buď se člověk pověsí na Boha, nebo na hřebík,“ usoudil ještě mladý Masaryk, jenž sice odsuzoval obřadnost náboženství a formálnost zpovědí, ale východisko svých problémů našel sám ve zbožnosti. Už ve škole odmítal Tomáš Masaryk zpověď, protože o ní nenašel zmínku v bibli. Když ho ředitel ke zpovědi stále nutil, postavil se mu mladý Masaryk dokonce s pohrabáčem. Byl za to vyloučen z německého gymnázia v Brně a odešel odmaturovat do Vídně. Víru však neztratil a sám došel k poznatku s Bohem či hřebíkem.
Východisko svým problémů našel v opravdové zbožnosti. Vadila mu však přílišná obřadnost náboženství. Všechno na světě se vyvíjí, proč tedy ne i náboženství, říkal si mladý Tomáš. Odmítal zjevení a zázraky. „Bůh láska je!“ hlásal a dodával: „Kdo nemiluje bližního, kterého vidí, nemůže milovat Boha, jehož nevidí!“ Věděl, že náboženství je nejintimnější věc osobní a že se s ní nechodí na trh a nekřičí.
„Každý nespokojený člověk má nerad své povolání, a proto nadává na politiku, na poměry, na celý svět,“ rozpoznal velmi dobře náš Tatíček. O strachu ze smrti napsal památná slova: „Lidé se bojí smrti, ale přitom žijí položivotem bez obsahu, bez lásky, bez radosti…“
Stejně málo se ví o jeho vztahu k ženám. „Olo moje zlatá, jak se na Tebe těším,“ napsal ve svých 78 letech. A o tři roky později přidal: „Chci být s Tebou, chci Tě mít, na Tvé hrudi odpočívat. Bože, jak po Tobě toužím…“
Masaryk od Jana Štursy v Horácké galerii v NMnM
Adresátkou byla o 34 let mladší spisovatelka Oldra Sedlmayerová, která se v roce 1905 provdala do Přibyslavi, aby o rok později poznala Masaryka za jeho letního pobytu v nedalekém Krucemburku. Konkrétně na slavnosti v Borové na počest K. H. Borovského i na přednášce v samotné Přibyslavi. Pod hlubokým dojmem z prezidentovy osobnosti se sama pustí do politiky a později publikuje především v Lidových novinách. Milostný vztah mezi nimi vypukl zřejmě až v létě 1928, kdy Oldra navštívila Masaryka v Lánech, aby pak spolu strávili týden v Topolčiankách. Psali si i několikrát týdně a od roku 1931 připravovali společný veršovaný román Marie. Oldra vlastně psala částečně autobiografický příběh, v němž samotný Masaryk zasáhne do života hlavní hrdinky. Živý Masaryk jí v její práci radil. Vznikl tak třídílný, nepříliš vyvedený příběh čítající 541 stranu.
Po Masarykově smrti už Sedlmayerová příliš radosti neužila. Přišly válečné trampoty, tragická smrt syna (1940) a skon dlouhodobě nemocného manžela (1945). Samotná autorka, jejíž dopisy s Masarykem získaly už i knižní podobu, zemřela v roce 1954.
Samozřejmě že Masaryk nebyl bezchybný hrdina. Poslanec TOP 09 Daniel Korte kdysi tvrdil, že Masaryk se mýlil ve všem, co podnikl (Magazín MF, 23. srpen 2012):
1. Ve zrušení monarchie a vzniku samostatného státu, ač do roku 1914 byl sám pro součást monarchie. Dnešní vývoj je opačný, než Masaryk razil.
2. Československý národ nikdy neexistoval, a kromě podobného jazyku neměl v historii nic společného.
3. Jeho vzor Tábor je tragický omyl, za husitství nastal u nás nejhorší úpadek, do té doby hráli Češi ve střední Evropě vedoucí roli, pak už nikdy.
4. Že česká holubičí povaha je hrází proti germánství se ukázalo jako nesmysl, nejlépe se nám podle Korteho žilo jako součásti Říše římské národa německého.
Ano, lze o tom diskutovat, dějiny často mění svůj směr a vymletá koryta. A vše může být najednou jinak! Masaryk zemřel v Lánech, kde byly pořízeny odlitky jeho ruky a posmrtná maska Vincencem Makovským. Němci se za okupace úmrtní ložnice ani nedotkli a Masarykovy podobizny neodstranili. To dokázali až komunisté a Gottwald dal roznést na kusy Masarykův nábytek.
Masarykovu podobu malovalo a modelovalo minimálně 64 výtvarníků. Jedním z nich byl i Myslbekův a Štursův žák, Julius Pelikán (1887–1969), rodák z Nového Veselí u Žďáru nad Sázavou. Realizoval celou řadu Masarykových soch a bust a jedno poprsí zhotovil v roce 1928 i pro obec Věchnov na Bystřicku. Socha pak přežila nelehkou éru fašistů, rudá padesátá léta a až v 80. létech musela pryč z podstavce. Po pádu diktatury dělnické třídy se vrátila, aby ji nakonec znehodnotily povětrnostní vlivy. V roce 1998 proto vytvořil kopii poprsí akademický sochař Jiří Plieštik a nahradil jí originál. Protože je však ve Věchnově povětří buď velmi agresivní, a nebo byla podceněna povrchová úprava díla, objevily se na Masarykově klobouku po dvou letech prasklinky. Jirka Plieštik proto v říjnu 2000 nahradil i tuto sochu novou kopií, a protože je mým dobrým kamarádem, tak mi tu předešlou daroval.
A tak mám Masaryka u domu. Ostatně proč ne? Byl to tělem i duchem velký chlap, chytrý muž a milovat uměl až do konce života! Neznám nic krásnějšího…
Masaryk od Julia Pelikána (kopie Jiří Plieštik) u mého domu.
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
