Koníkov 1945: Rufa padla, nevinní byli vyvražděni

Po neúspěšném útoku na Ehma museli partyzáni opustit Veselí. Hlubokým sněhem se brodili dvě hodiny do Roženeckých Pasek, kde zajistil Jaroslav Zobač ubytování pro 15 osob. Někteří zůstali na Pasekách, další ve Věcově a většina šla do Koníkova, kde bydleli ve třech chalupách. Úkryt se zdál být bezpečný, lidé pohostinní, a tak i při třicetistupňových mrazech panovala dobrá nálada. Všechny tři obce jsou nepatrně vzdálené a neměl být problém sestavit oddíl rychle dohromady. Šestice neznámých mužů se však v Zubří ptala dobrou ruštinou po svých kamarádech, Buchta jim naletěl a přivedl je 8. února 1945 v šest hodin ráno do stavení Františka Olejníka v Koníkově. Olejník nevěděl jak se zachovat, protože sám partyzány nepodporoval. Nezvaní návštěvníci pohrozili celé rodině, že je nesmí prozradit a drželi je doma v zajetí. Jen hospodáři bylo dovoleno vozit hnůj na pole, aby před sousedy vypadalo vše jako jindy. Během dne se mu podařilo zajít za Františkem Laštovičkou a povědět mu o šesti partyzánech, z nichž jeden má být major a druhý poručík. Laštovička hned zpravil tyršovce v chalupě u Zobačů a brzy vše věděl velitel Labunskij. Rozhodl se celou věc prověřit až v noci.

Ve tři čtvrtě na šest vešel k Olejníkům Laštovička, aby zjistil podrobnosti. Okamžitě byl zadržen a vyslýchán. Výsledkem bylo prozrazení jednoho úkrytu u Zobačů a šestice neznámých se vydala právě tam. Vedli s sebou spoutaného Laštovičku a také Josefa Slonka, na kterého narazili cestou. Brzy narazili na partyzána Začupejka a hodili po něm granát. Nezraněný partyzán se vrátil do usedlosti, kde vzbouřil své druhy Koutníka a Krasavinu. Pan Zobač je vybídl k ukrytí na půdě.

To už se ozvalo bouchání na dveře a Slonek musel volat na partyzány, aby se vzdali. Krasavina se skryla v malé komůrce za skříň a nechtěla místnost opustit. Koutník ji tahal pryč i se skříní! Nakonec přece jen oba muže následovala přes žudr na zahradu, kde se ukryli za ráz dřeva. Samopal měl jediný Začupejko, ostatní vytáhli pistole. Koutník poručil Začupejkovi, ať se připlíží k zasněženému plotu a automatem je kryje. Slávek však odmítl a půjčit zbraň také nechtěl. Na adresu svých druhů promluvil později V. Koutník otevřeně: „Oba se báli, oba byli k ničemu! Jaké sem posílali lidi, to byla hrůza!“

Nakonec se k plotu vydal Koutník jen s pistolí, sjel do závěje a palbou kryl ústup svých druhů. Dočkal se Začupejka, ale Rufa ustoupit odmítla. Už plné dva měsíce, od chvíle kdy ve Žďárné padl Nikolaj Bachmutskij, prý pohrdala životem a mstila smrt svého milého. Tak se to bude nějakých 70 let tradovat. Bylo to však složitější. Vykonávala funkci zdravotnice, ale podle Koutníka neměla o zdravovědě ani ponětí. Krátce po seskoku navázala kontakt se Serinkovou skupinou i Radou tří a poznala Bachmutského. Během války se jí oči otevřely natolik, že se netajila úmyslem nevrátit se do SSSR. Koutník to od ní slyšel. Směšně se jeví zbožné přání Zdeňka Štěpánka: „Rufa byla zcela oddaná komsomolka a nechuť k návratu do Sovětského svazu je čistou spekulací. Stejně podlá je nedoložená narážka na obavy z choulostivé nemoci.“ Stejné je to s Kopečného poznatkem, že se Rufě „tehdejší politické zřízení v její vlasti zdálo dokonalé“. Co dokonalého se dalo najít na Stalinovu teroru, hrozném hladomoru, popravách?

O její údajné venerologické nemoci se běžně povídalo mezi bojovníky a nakonec i mezi místními obyvateli, jak jsem se přesvědčil ještě v roce 1999 v Koníkově. Jak se k nepříjemné nemoci dalo přijít? Především přímo v oddíle. Vincenc Koutník přibližoval partyzánský intimní život: „Oni byli zvířata. Těžko se takové děvče ubránilo. Bylo to běžné v oddílech…“ Dělo se tak třeba i v Jermaku, kde pak chtěli těhotnou radistku zastřelit… Ovšem Rufě se celá desetiletí křivdilo. Ne nemoc, ale potrat byl příčinou jejích intimních problémů. Nikolaj to s ní dal podle Serinka „dohromady“, ona brzy otěhotněla a Bachmutskij to svěřil Serinkovi. Ten šel s Rufou a Nikolajem do Jimramova za doktorem Železným, který udělal potrat a dal jí ještě prášky. Serinek domlouval Nikolajovi, že se musí zdržet, že je trestné, aby měl důstojník poměr s vojákem. Bachmutskij měl plno ženských, tak už se k Rufě neměl, a ta žárlila. Ležela asi tři dny a otrávila se.

„…pěnu u huby, vedle ní, jak jí vypadla z ruky, ampulka s jedem… Udělala to ze žárlivosti na Nikolaje, který byl ohromný záletník a šel od jedné k druhé. Bojovník to byl výborný, ale ženské – to byl jeho konec. Rufa nebyla kurva jako ty ostatní, jinak to byla hrůza, ty ženské, co tam byly,“ vzpomínal Cikán Serinek. Tohle jediné nechtěl z jeho pamětí Tesař otisknout, bylo mu líto židovské dívky, která přišla o své touhy a ideály. Když se však Vysočinou šířily historky o pohlavní nemoci, raději text zařadil.

Marně v Koníkově na dívku Koutník dlouhé minuty volal. Devatenáctiletá Rufa prostě ustoupit odmítla, jako by ani žít nechtěla. Během pár týdnů vystřízlivěla z komunistických frází i milostného poblouznění. Zůstala! Vystřílela celý zásobník, dva falešné partyzány přitom zranila a poslední náboj si nechala pro sebe. Zbývající partyzáni na Koníkově se vůbec neobtěžovali pomoci svým spolubojovníkům ač měli dvojnásobnou přesilu. Jan Tesař ve své podrobné studii konstatuje špatnou organizaci: „Oddíl jako celek byl neovladatelný a vlastně neexistoval.“

Koutník se Začupejkem prchali celou noc ve tmě a mlze, aby ráno zjistili, že jsou zase v těsné blízkosti Koníkova. Stanuli u Odrance na poli s hnojem. Schovali se do prázdné stodoly a až další večer narazili na hajného Zeleného a společně se vydali hledat oddíl. Když konečně našel Koutník se Začupejkem Labunského, jevil velitel jedinou starost o šifrovací kód, který nosil v botě Začupejko. Nad ztrátou Rufy jenom mávl rukou: „Chuj s ňou! Nas mnogo!“

Provokatéři dovlekli tělo mladé dívky do stavení a tam po něm zuřivě dupali, dokud Rufa nevydechla naposledy. Eduard Zobač se snažil zachránit rodinu tvrzením, že byli partyzány přepadeni, že se tedy nejednalo o přechovávání. Přesto byl i s Laštovičkou zatčen. Ráno přijelo z Nového Města stíhací komando a odvleklo ještě Olejníka, Slonka, Bartoně, Dostála a Bukáčka. Starosta František Lamplot a hajný Jaroslav Zelený raději zůstali v ilegalitě. Začátkem dubna byla většina zatčených propuštěna, František Laštovička a František Olejník však zahynuli 10. dubna 1945 v Mauthausenu.

Jen oni dva věděli, že provokatéry s dobrým úmyslem dovedl občan ze Zubří. Zrádce se proto hledal přímo v Koníkově a partyzáni nikdy nechodili pro spravedlnost daleko. Zatím se ale muselo utíkat. Od oddílu se u Koníkova odloučili Koutník, Začupejko a také Šijanov, zbytek soustředil Labunskij na okraji Roženeckých Pasek a přes Velké Janovice a Chudobín je dovedl do Veselí. Šlo se ve vichřici, po pás ve sněhu, při třicetistupňovém mrazu. Partyzáni se vraceli do nebezpečných míst, odkud před nedávnem utekli. Vyčerpané muže ubytoval kostelník Emil Jindra na kruchtě evangelického kostela. Celý den 9. února strávili partyzáni v kostele. Večer odešli Serinek s Kankou do Sulkovce pro jídlo a poptat se po ubytování.

Ještě za tmy 10. února vesnici obsadilo bystřické jagdkomando a také jednotka ZbV 28 z Letovic a četa psovodů z Olešnice. Muselo jít o akci dříve plánovanou, těžko zde mohly sehrát roli čerstvé události z Koníkova. Stěnin popisuje zdejší zátah naprosto zkresleně, obdobně si ovšem vymýšlel Radomír Luža. Podle něj Rufa čekala dítě a žila v dřevníku v Koníkově, kde padla. Fantas magorie, které ovšem ČSBS nikdy nevadily…

Jak to bylo opravdu? Současně se svítáním začaly přísné domovní prohlídky. V tu dobu dorazil k Veselí bloudící Míša Šijanov. Snažil se dostat k lesu Na Jedli, Němci ho však zpozorovali a začala dvouhodinová přestřelka, kterou ostatní tyršovci jenom sledovali z věže kostela. Nakonec byl Šijanov vážně zraněn a v bezvědomí dopraven do Bystřice k doktoru Silvio Koenigovi k ošetření a pak do nemocnice v Novém Městě. Němci ho chtěli všemožně zachránit, aby byl schopen výslechu. V nemocnici byl hlídán ozbrojenou stráží a k posteli byl připoután řetízkem. Navzdory všemu válku přežil, vrátil se do Kyjeva a až tam na následky zranění zemřel v roce 1947. Takže nápis na památníku u Veselí: „Zde padl v boji… Míša Šianov“ není zcela přesný.

Zatím sílila nervozita v kostelíku. Velitel vybral doklady, papíry a fotografie a opatrně je spálil. Svým devíti druhům zakázal do poslední chvíle střílet a netrpělivě vyhlížel Serinka s Kankou, kteří odešli do Sulkovce. Bylo pro všechny štěstím, že se nevrátili do kostela, ale ukryli se krátce před zátahem v těsném sousedství na půdě u Straků. Jinak by všechny prozradily čerstvé stopy.

Když došlo na prohlídku kostela, bylo už odpoledne. Farář Gustav A. Říčan dovedl esesáky ke vchodu a zcela klidný podával veliteli klíče. Jeho klid pramenil z toho, že tentokrát o ukrývaných nevěděl. Jindy jim pomáhal, partyzáni se mohli na faře i vykoupat, ale poslední ubytování zařizoval pouze kostelník a farářovi o něm nestačil říct. Farářův klid a také absence jakýchkoliv stop ve sněhu rozptýlily velitelovo podezření. Kdo by tam také v takovém mrazu vydržel, pomyslel si a vrátil se od samého vchodu. To už měl Němce na mušce z nedalekého vikýře horkokrevný Kanka. Štěstí, že mu Serinek ve střelbě zabránil. Jen díky mnoha náhodám nedošlo ve Veselí k odhalení. Přesto byl zatčen místní spolupracovník Jaroslav Novotný i se služebnou Josefou Dvořákovou a kočím Jaroslavem Ehrenbergrem. Brzy je následovalo dalších 7 osob z Veselí a blízkého okolí.

Promrzlé partyzány vysvobodil až kolem páté hodiny odpoledne Serinek zabušením na dveře kostela. Marie Zemanová už pro ně měla nachystaný horký čaj. Partyzáni ztratili další spolehlivou základnu, v mrazivých týdnech si užili své, ale myšlenka na pomstu za padlou Rufu je neopouštěla. Někoho napadlo, že provokatéry mohla do Koníkova pozvat rodina Pospíšilova. Její příslušníci žili samotářsky a nikdy žádnému partyzánovi přístřeší neposkytli. Pospíšil „bránil své právo a čistotu svého prahu před všivou nákazou,“ řečeno s Janem Tesařem.

Dcera Pospíšilových Růžena byla provdána v Líšné za krejčího Najmona, který sám šil pro Němce komisku a dělal faktora domácím krejčím. Říkalo se proto o něm, že se dal k Němcům. Mnozí však i 50 let po válce dokládali, že Najmonovi byli slušní lidé, kteří nikomu nic zlého neudělali a ještě vyreklamovali spoustu lidí z totálního nasazení. Pomstu provedli partyzáni z Jermaku 21. dubna 1945. Sešli se u Boháčů ve Věcově a obě rodiny odsoudili na smrt. Potom navrhli věcovským občanům Proseckému a Kloudovi, aby ortel sami provedli. Ti odmítli a ptali se po důkazech. Nato čtyři partyzáni zavrčeli a vyrazili sami.

Všichni čtyři vyšli ke Koníkovu asi v 19:30 hodin a vrátili se pouze tři za dvě a půl hodiny. Ten zbývající hrdina si musel dát ošetřit prostřelenou levou paži. V tu dobu už nežili čtyři příslušníci rodiny Pospíšilovy: sedmdesátiletá babička, její dcera Marie (33 let), desetiletá vnučka Květa Najmonová a syn František. Tito bezbranní lidé byli soupeři vycvičeným a po zuby ozbrojeným vrahům, kteří ještě při akci postřelili svého druha. Při jejich příchodu prý babička okamžitě rozbila lampu, a pak se i s dcerou snažily prsty útočníky oslepit. Synové Josef a František rozbili okno, vyskočili na louku a prchali. Partyzáni stříleli ve tmě všude kolem sebe, pálili i z okna a Frantíka zasáhli, zatímco starší Josef utekl a skrýval se až do konce války. Takhle vylíčili přepad účastníci svým věcovským soudruhům, které sice trochu zamrazilo, ale podle rozbití lampy a útěku obou mužů usoudili, že tím byla vina přiznána.

Za tři dny se konal pohřeb nebohých a tehdy se vypravili mstitelé i do Líšné. Zastřelili tam krejčího Najmona a jeho ženu, dva malé chlapce nechali žít. Tím prokletí z Pospíšilových nespadlo a mrtvým ještě nebyl konec, i když válka skončila. Josef chodil po úřadech, žádal prošetření a očištění svého jména od zrady. I kmotřičce Vlastě Librové se zapřísahal, že nikdo z rodiny nezradil. Na podzim 1947 se celá hrůza začala prošetřovat, ale tuto snahu ukončil nástup komunismu, který se nikdy na pár mrtvých neohlížel.

Pospíšilův zeť Neděla neunesl genocidu celé rodiny a léčil se v Jihlavě z duševní poruchy. Vrátil se na reverz a na podzim 1953 celou tragédii dokonal. V době, kdy odjel Pospíšil s vlnou do Žďáru, zabil sekyrou svou manželku i osmiletého sirotka Slávka Najmona, chalupu polil benzínem, zapálil a nakonec se sám oběsil. Sousedé to pro hustou mlhu ani nepostřehli a Josef večer zaplakal nad troskami a ohořelými těly. Sám se nastěhoval do prázdné chaloupky k Ehrenbergrům, za dva měsíce ho ranila mrtvice a jeho tělo bylo nalezeno až po řadě dní.

I Jan Tesař dochází k neotřesitelnému závěru, že Němce nemohli na Koníkov povolat Pospíšilovi: “..je zcela nepravděpodobné předpokládat, že by nacisté na udání o přítomnosti celého oddílu reagovali vysláním šesti „vlasovců“.“ Naopak, jednání této šestice po celý den u Olejníka a potom po přepadu Zobačova domu nasvědčuje, že nic nevěděli o partyzánech v dalších usedlostech. Osud rodiny Pospíšilovy označuje Tesař za „barbarský exces, největší ze všech“. O tragédii rodiny se přes 40 let nikde veřejně nepsalo a nikdy se na ni nevzpomínalo. Ani partyzáni se nechtěli chlubit, že zabili 70letou babičku, jejího syna i s manželkou a 10letou vnučku, která byla u babičky na návštěvě…

Když se zeptáte šiřitelů názoru, že partyzáni na sebe vázali četné německé jednotky, proč ostatní stateční partyzáni na Koníkově nezasáhli do boje a nebránili své druhy, bude vám odpovědí buď mlčení, nebo nějaký „partyzánský“ slovní výpad o něčem úplně jiném! Tím pozoruhodnější, že protivníků bylo jenom šest a partyzánů ve třech blízkých dědinách, i přímo v Koníkově, mnohem více… Stejně to dopadlo v Tasovicích o 13 dnů později. Němci odvlekli dva dospělé, dva chlapce a tři mladé dívky v době, kdy partyzáni prodlévali přímo v Tasovicích u Brücknerů. Ti žádný zásah zase neprovedli. Opuštěný pes u Škrabalů pak lítostí uhynul. Bohužel zahynulo i všech sedm zadržených! Podobně to dopadlo ještě mnohokrát. Ale partyzáni na sebe vázali obrovské jednotky, míní někteří…

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Tesař, J.: Česká cikánská rapsodie. Triáda, Praha 2016. II. svazek, s. 551-559.

Foto: H. Jurman a archiv autora, věnováno ing. Vl. Vondrou.