Článek
Petr Bezruč s oblibou vyprávěl lidovou moudrost: „Ženich se podobá člověku stojícímu před měchem, v němž je 99 hadů a jeden úhoř. Řekněte upřímně, není to kumšt ulovit toho úhoře?“ V básni Blendovice zase píše: „Co na světě jsem, já ženy nemám, milenka nespala se mnou.“ Ve skladbě Jen jedenkrát (původně Zkazka) stála v rukopise mezi 64. a 65. veršem nikdy netištěná slova: „Ten kdo své ženě věří, a svému vrahu, ten zaslouží vždycky jen ránu do srdce-“.
Petr Hruška píše o Bezručově „rezervovaném vztahu k velké většině žen“. Milan Jančík mu vyprávěl, že Bezruč „s babama měl vždycky problémy, nebo ony s ním“. Ve srubu v Ostravici se zachovala cedulka: „Slečna, paní, babka, vdova, nebude dbát na má slova. Kdybych je zde uviděl, přetáhnu je přes pr….“ Byl básník opravdu tak odtažitý vůči ženám?
Za svého pobytu v Místku poznal Bezruč nejdříve Marii Ježíškovou (1861–1914), narozenou 28. 1. 1861 v Žermanicích. Byla tedy o téměř sedm let starší než Bezruč. Podle výše položeného gruntu se jí říkalo Maryčka „horní, horna, hurna, górna“. Jako devítiletá se přestěhovala s rodiči do Místku a 30. 5. 1882 se provdala v Bruzovicích za o deset let staršího barvíře Antona Zagona (německy psaný Sagon). Ten své povolání opustil a pod vlivem tchána se stal hostinským. Bezruč poznal Maryčku v době, když už byla zhruba deset let vdaná. Vedla se svým mužem hotel Blataň, sama se starala o kuchyni. V jejím manželství už dávno nastalo odcizení, také proto, že bylo bezdětné…
Je na místě zmínit se o Maryččině sestřenici Haně (Anně) Ježíškové (1863–1897), narozené v Žermanicích 23. 3. 1863. Vynikala „neobyčejnou krásou jako celý ten rod“ (Ludvík Novák), odmítla suspendovaného učitele Ondřeje Boleslava Petra a nešťastně se provdala za pacholka Hampla. Vedla s ním velmi rozháraný život a u své sestřenice se pak s Ondřejem setkávala. K tomu docházelo právě v hotelu Blataň, kam přivedl Petr i svého přítele Vaška, jenž se zakoukal do Maryčky. Ludvík Novák zaznamenal, že v maloměstském Místku budil poměr dvou svobodných mládenců k dvěma vdaným ženám pohoršení. Zagon asi protestoval a Maryčka pak vyzvala Vladimíra, aby u nich omezil návštěvy.
Jako ohlas nevyplněné lásky měly vzniknout verše:
„…tam nad Těšínem, kde Lucina šumí,
děvucha rostla, co rozbila v rumy
kterýsi život, jej sklíčila tísní;
Já měl jen srdce a trochu těch písní,
on dům ve Frydku a prsteny zlaté…
Koho si vzala? A co se mne ptáte!?
Na modré straně je Hučín.“
Už Ludvík Novák se ptal v roce 1969, zda lze tyto verše aplikovat na milostné dobrodružství Vladimíra a Maryčky, která už byla přes deset let vdaná. Určitě ne! Vašek košem nedostal, o svobodnou dívku přece neusiloval. A Novák míní: „Spíše by se ty verše hodily na Ondřeje Boleslava Petra a Hanku Ježíškovou.“
Určitě, i když asi ani pacholek Hampl neměl dům a prsteny zlaté. Ale to už byla básnická stylizace a subjektivní zdůvodnění skutečného činu. Totiž odmítnutí a rozbití jeho (Petrova) života v rumy… Každý muž nese lépe odmítnutí, když si je zdůvodní majetkem… Takže právě Hanka mohla být básníkova „nejšvarnější od Těšína“.
Petr Bezruč
Novák má zato, že ani Zagon a později ani Sedláček z Drahotuš, jenž byl v roce 1910 „zednickým dělníkem bez zaměstnání“, dům a prsteny také neměli. Maryčka totiž ovdověla 16. února 1895 a 14. ledna 1896 se vdala za Ferdinanda Sedláčka, tehdy obchodníka. Ten sice mohl mít prsteny, ale také neměl dům ve Frýdku.
Později se vyskytla domněnka, že po Zagonově smrti jednali Vladimír a Maryčka o sňatku, že však Zagonová budoucího básníka odmítla a ten se dva roky dostával z melancholie pijáctvím. Maryčka však nikdy v kruhu nejbližších nezmínila, že by ji Bezruč žádal o ruku a ona jej přitom odmítla. Měla ho však inspirovat k básním Návrat (vystupuje tu jako „gorna Maryčka“) a Žermanice („Maryčka, děvucha šumná z Žermanic“). Ale Vašek žádnou „rodnou mou ves“ neměl, Petr naopak ano… A už jsme zase u známého problému s autorstvím Slezských písní.
Po čtyřiceti letech, 24. září 1933, posílá slavný Petr Bezruč k odhalení pamětní desky do Místku báseň Místek:
„I hrob leží v těch končinách
té, které v Písních vzpomíná se;
tam rozpadla se v popel, prach,
figura ženy černovlasé.“
Nemůže jít o nikoho jiného než Marii Zagonovou a Oldřich Králík proto usuzuje, že „nejhlubší erotický zážitek Bezručův je spjat s místeckým krajem“.
V dopise z 31. 12. 1927 však Bezruč píše o dvou ženách, které se mu líbily.
Druhou láskou z Místku byla rolnická dcerka Doda Antonie Besrutschová (1874–1957) ze Sviadnova, po matce z polského šlechtického rodu. Bezruč jí dokonce nabízel ruku, ale svatba se neuskutečnila. A tak si prý téměř dvacet let dopisovali. V němčině, Doda česky neuměla. Přitom podle jiného údaje po jejím zasnoubení v roce 1898 na ni Bezruč zanevřel a popíral, že by ho inspirovala k tvorbě. Doda však měla být inspirací ke Zkazce (později změněný název Jen jedenkrát), což byla i první Bezručova zveřejněná báseň.
„Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý padl k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
Vy dobrého jste srdce,
a s vámi bude šťastna každá žena…“
„…na strom zvadlý nepřipínám růži,“ píše však Bezruč dále a závěr už zní pro něj málem typicky:
„Já jsem ji miloval, ona se mi vydala!
Vyhasl můj krb, v srdce lehly stíny,
a smutek bez konce mým táhne žitím…“
V zimě 1899–1900 potkával nemocný Bezruč v Brně patnáctiletou Františku Tomkovou (16. 1. 1885 Moravany u Brna–31. 1. 1922 Střelice u Brna), dceru mlynáře Mořice Tomka (1853–1916) z Nového mlýna na řece Bobravě u Želešic. Mladičká Fanynka docházela s knížkami v ruce ze Starého Brna do Vesny (dnešní Jaselská ulice) a třiatřicetiletý básník tehdy bydlel na Pekařské ulici. Potkávali se a hovořili spolu, i když mu pyšná dívka zpočátku sotva odpověděla. Nakonec vážné návrhy nemocného Bezruče odmítla. Žila prý veselým, nevázaným životem, ale onemocněla tuberkulózou a zemřela opuštěná svými milenci. Je to Labutinka černobrvá ze známé básně, kde ji Bezruč neprávem obvinil ze zrady: „Každému, kdo chce ji míti, patří tvoje Labutinka!“
Verš 34 o tom, kde lze najít Labutinku, zní: „kam děvuchy v létě chodí“. V původně tištěné verzi však stálo: „kam nevěstky v létě chodí“.
Ve verších tak autor vzpomíná na její nevěru, jež mu ztrpčila život. Jak mu však mohla být nevěrná, když si s ním nikdy nic nezačala? A tak nejpravdivější slova budou asi tato: „Labutinko, kudy chodíš, šlapeš po mém srdci stále!“ Do Labutinky i Papírového Mojšla, řečeno s J. Janů, „pronikly zřejmě prudké výšlehy vlastního žalu“. Či „hořká milostná deziluze“, řečeno s O. Králíkem.
„Sám dožiju, bez tvé lásky
jak ten život dlouho trvá,
Labutinko, Labutinko,
Labutinko černobrvá!“
Báseň byla poprvé publikována v Besedách Času v roce 1904 pod pseudonymem Smil z Rolničky. Do Slezských písní byla zařazena až pro vydání v roce 1928. Fanynka básníka inspirovala ještě k básni Nový mlýn pod Brnem: „Labutí postava přede mnou / v nezhaslé vzpomínce žije.“ Až po básníkově smrti vyšla z pozůstalosti Františky Tomkové sbírka Labutinka (1961).
Ve verších sice básník Fanynku odsoudil, chodil však přemítat na její hrob a na její zjev zapomenout nedokázal. Dokládá to i Bezručův dopis Gustavu Frištenskému z 14. července 1948. Píše v něm, že dvacet let chodíval do hospody u Bobravy pod Modřicemi, kde „po obvyklých třech litrech vína vždy vykoupal opičku v potoku“. Že by se chodil do míst, kde Fanynka vyrůstala, opíjet jen kvůli okolní přírodě?
Vzpomenutý Papírový Mojšlse odehrává vlastně ve stejném místě, v hospodě Maxlovka nedaleko Želešic. Žid Mojšl zabil svoji ženu, ale vítr odnesl list svědčící o její vině. A tak teď prohlíží kdejaký papír, aby na něm našel ospravedlnění svého činu. Mimochodem, nebyl by dnes Bezruč za své psaní o Židech viněn z antisemitismu a rasové nenávisti? I v této básni znějí obdobné verše plné milostné deziluze: „Měl jsem děvče rád… jinému přednost dala, a dva roky, žide, pil jsem vodku.“ Či: „Lépe brkem brousit žernov mlýnský, než-li věřit ženě milující.“
Ani později nebyly ženy stárnoucímu básníkovi lhostejné. Artur Závodský připomíná dvě Bezručovy „pozdní múzy“, které však zůstaly nenaplněné a z velké části neopětované. První byla Františka Veselá (1900–1984) z Hrušovan u Brna, provdaná v roce 1923 Brablecová a v roce 1935 Ichová. Druhou pak Marta Kristová (narozena 1905) z Hluchova u Čech pod Košířem, provdaná v roce 1934 za bratrance Krista. I pozdější sekretářka Zdenka Kadlecová nebyla Bezručovi lhostejná. „Byl do ní blbej,“ nechal se slyšet Milan Jančík, průvodce Bezručova srubu.
A tak se starý Ještěr asi úhoře zase tolik nebál. Jen ho nedokázal ulovit…
Literatura:
Ficek, V.: Změny v textu Slezských písní. In: Slezský sborník o Bezručovi. Slezský studijní ústav, Opava 1953, s. 56-109.
Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto:
Ilustrativní skica, ideogram.ai
Wikimedia commons – volné dílo, autor neznámý.
