Článek
„Já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, toulavý šumař a bláznivý gajdoš, šílený rebel a napilý zpěvák, zlověstný sýček na těšínské věži…“
Jan Herben, šéfredaktor a vydavatel Času, dostal dopisem z 16. ledna 1899 (autor dopisu uvedl omylem rok 1898) tři Bezručovy básně (Den Palackého, Škaredý zjev, Zkazka). Byl jimi uchvácen, ale jméno autora mu nic neříkalo. Snažil se ho odhalit, ale ten neznámý si nechal posílat poštu na brněnskou adresu Novosady č. 49, 2. poschodí, dveře č. 20, kde bydlel jistý Tomáš Losík se třemi syny. Korespondence byla podepisována jménem Metoděje Konopáče nebo značkou Sigma. Zpočátku tak zůstal autor neodhalen.
Herben básně zařadil do 4. čísla Času 11. února 1899, ale cenzura pustila jenom Zkazku. Ovšem dalších osm Bezručových básní vyšlo už 8. dubna (i Bernard Žár a Maryčka Magdonova) a devět básní otiskl Čas 3. června 1899. Nadlouho poslední báseň Já vyšla 15. července. Herben tak zveřejnil za necelého půl roku 1899 devatenáct Bezručových básní. I se dvěma básněmi zabavenými jde o jakési jádro Bezručovy tvorby. Jednalo se o literární událost a veřejnost pátrala po autorovi odněkud z Těšínska kvůli detailní znalosti terénu i zdejších politických a společenských poměrů. Usuzovalo se též, že autor musí být už literárně zkušený. Snad by jím mohl být Svatopluk Čech, mínili ctitelé Písní otroka. Nakladatel Vilímek dokonce hledal neznámého inzerátem. Hned po prvních ukázkách tyto básně recitovala 27. dubna 1899 v Praze Hana Kvapilová na večeru složeném z veršů českých básníků. Bezruč se tam navzdory své plachosti rozjel, vyslechl nepoznán přednes, ale setkání s Kvapilovou se vyhnul.
Autorovo tajemství však nevydrželo dlouho. Propuštěný redaktor Času uveřejnil u konkurence noticku, že Bezruč posílá příspěvky z Brna. Četl ji i Norbert Mrštík, jenž chodíval s Vladimírem Vaškem na víno. Po nějaké té skleničce, prý v létě 1899, zase Vašek mluví po těšínsku. Norbert si dal dvě a dvě dohromady a uhodil na kamaráda. Básně s těšínskou tématikou jsou posílány z Brna, ty zde žiješ a mluvíš tím dialektem, píšeš přitom verše, můžeš si na poště zařídit inkognito, ty můžeš být ten Bezruč! A milý Vašek se přiznal. Norbert mu sice slíbil mlčenlivost, ale pochlubil se bratru Vilému Mrštíkovi a ten prý odhalení zveřejnil, což mu Bezruč nikdy neodpustil. Takhle odhalení básníkovo tlumočil mimo jiných třeba Jan Skutil.
Vaškův dopis z 12. května 1899 dokládá, že si blížící se prozrazení uvědomoval. Bratru Antonínovi píše z Kostelce na Hané, kam se první květnový den nastěhoval: „Dávejte pozor, nepadne-li někdy moje jméno někde. Vím, že ho nikdo jiný neprozradí než Norbert M. Když mne uhodl, jak jsem věděl napřed, slíbil mi rukoudáním, že mne neprozradí, ani budu-li živ, ani budu-li mrtev.“ Z uvedených dat je jasné, že se Mrštík dovtípil dříve než v létě 1899. Nejpozději v dubnu toho roku. Takže Vašek tajemství uchoval sotva pár týdnů! A to zatím publikoval pouhých 9 básní.
Trochu jinak podává odhalení Jaroslav Janů. Bezruč prý vybízel své poštovní kolegy, aby mu dopisy do redakce Času posílali z různých měst, jeden měl být odeslán až z Korutan! Takže Brno nebylo vůbec jisté jako bydliště básníka. V redakci Času však měl někdo odcizit Bezručovy dopisy a „brněnští pátrači Norberta Mrštíka“ odhalili rukopis Vaškův. Dlouho však o totožnosti Vaška a Bezruče věděl jen kroužek brněnských zasvěcenců. Jan Herben se o ní dozvěděl až v roce 1904 při premiéře Janáčkovy Její pastorkyně, když v divadle náhodou potkal Vaškovu sestru! V roce 1906 se už pseudonym objevil v Malém Ottově slovníku naučném a v roce 1910, po olomoucké přednášce Adolfa Kubise o Bezručovi, už byl všeobecně známý.
„…nemohu více máknout na péro, co mne ten Mrštík prozradil. Tak se mi verše zprotivily,“ napsal Bezruč v září 1899 Herbenovi. Odmítal dále psát a žádal Herbena o zničení všech básní, které mu dříve poslal.
Teorie o „pátračích Norberta Mrštíka“ vyznívá poněkud přemrštěně. Těžko by jmenovaný organizoval nějakou pátrací akci. Co by ho k ní vedlo a co by tím sledoval? Norbert Mrštík napsal 30. března 1900 bratru Vilémovi o svém dlouhém hovoru s Vaškem. „To „že jsem Tobě ho zradil“, už mně odpouští,“ stojí v dopise. Vilém Mrštík však vždy odmítal vinu za zveřejnění Bezručova pseudonymu. Proto bratru Norbertovi 31. března 1900 odpovídá: „S tím Vaškem je to celkem mrzutá věc. - Je mi ale dočista lhostejno, co soudí o nás všech, ale není mi lhostejno - mám-li já bez viny i jen jeho vinou hrát nějakou nepřímou roli v jeho rozhodnutí nepsat nic nebo aspoň nic neuveřejňovat. Tak člověka zaplítá v odpovědnost za něco, do čeho mi pranic není. Co vyvedl, tj. co si dal vyvést bez korektury ze své strany od Herbena, mluví dost samo za sebe… O tom, že Vašek je Bezručem a Bezruč Vaškem, mimo s Tebou nepromluvil jsem nikde s nikým ani půl slova – a také nikdy nepromluvím – tím si můžeš být jist – jeho inkognito musilo se provalit jinudy, než mou cestou. To ostatně nejlépe bude vědět on sám.“
A odmítá být i s bratrem zaplétán do zodpovědnosti, že se Bezruč odmlčel a že odmítá verše psát a tisknout. „Takových básní, jako jsem já měl příležitost přečíst si od něho, mnoho se u nás dosud nenapsalo, to mohu s klidným svědomím říci – tím víc mě teda musí mrzet, že za své odmlčení činí zodpovědnými nás,“ uzavírá téma Vilém Mrštík.
Odhalení pseudonymu tedy není příliš jasné. Druhou věcí je, proč na něm tolik básník lpěl. A proč tedy u vína nemlčel a poté obviňoval druhé! Zcela jasné ani není, proč si poštovní úředník Vladimír Vašek (1867–1958) zvolil jako pseudonym právě jméno Petr Bezruč.
Každopádně jméno souvisí s jeho pracovním pobytem v Místku v letech 1891–1893. Nejčastěji se píše o vlivu milenky Bezručové. Šlo o Dodu Besrutschovou-Demlovou, dceru sviadnovského fojta, kterou ovšem po válce básník zapřel, protože byla Němka. V dopise se jí už dříve podepsal „Tvůj Bezruč“. Podle lásky si měl tedy zvolit pseudonym, což nejvíce hlásal literární badatel Adolf Veselý. Podle druhé verze mohl pseudonym povstat od doktora Bezruče z Nových Dvorů, či podle jiných nositelů tohoto jména. Bezručů bylo totiž v každé vesnici kolem Místku mnoho. Podle poslední verze mělo zdůraznit básníkovo jméno jeho odhodlání hájit utlačované, slabé, pronásledované, tedy bránit „bezruké“.
„Levou mi urazil uhelný kámen,“ napsal také. Tohle zdůrazňoval i dr. Jaroslav Stránský, když hájil Bezruče v polemice proti Holému v březnu 1910. Holý totiž jizlivě srovnával revoluční dynamiku veršů s osobní plachostí básníka, jenž se skrýval za neprůhledným pseudonymem. Stránského názor docela trefně napadl Ad. Veselý myšlenkou, že mstitel přece ruce potřebuje! Při shlédnutí dokumentárního filmu, na němž sekal Petr Bezruč na špalku dřevo, mě napadla ještě jedna možnost. Básník sice máchal sekyrou zuřivě, ale tak se přece dřevo vůbec neseká! Pokud se za celý život nenaučil sekat na hraně špalku a vůbec zacházet se sekyrkou, musel být už od mládí manuálně nezručný, musel „mít obě ruce levé“, musel být „bezruč“!
Arne Novák měl tvůrčí jméno za „napolo symbolické, napolo krajinské“. Zralý básník se pak hájil proti nejrozšířenějšímu názoru takto: „…jsem nikdy nevolil pseudonymu podle ženské sukně. Svatba slečny Bezručové mi byla naprosto lhostejná, když jsem psal Slezské písně… Ale dvě ženy, které se mi líbily, jsou mrtvy.“ Jde nepochybně o Zagonovou a Tomkovou, protože Besrutschová měla před sebou ještě třicet let života…
Ovšem tato obrana pochází až z 31. 12. 1927 a publikována byla 15. prosince 1928. O třicet let dříve mohl dozvuky nenaplněné lásky prožívat spisovatel úplně jinak. Jeho podpis „Bezruč“ na dopise přece mluví jasně! A nebyl by ani prvním, ani zdaleka posledním tvůrcem, jenž volil jméno podle své lásky…
V době místeckého pobytu chodil s Vaškem do hospod i advokát dr. Petr, solicitátor, podle kterého prý si dal Vašek básnické křestní jméno. Protože měl ale daleko intenzivnější styky s advokátovým bratrem Ondřejem Boleslavem Petrem, jenž zakrátko předčasně zemřel, a protože oba spojovala básnická tvorba a soucit s ujařmovaným lidem na Těšínsku, je pravděpodobné, že si zvolil křestní jméno podle tohoto přítele. Byla o tom přesvědčena i Doda Besrutschová: „To Bezruč podle mne a to Petr podle nějakého učitele, o kterém mi vyprávěl.“
Spisovatel Jan Drozd se netajil názorem, že pseudonym Petr Bezruč mohl krýt společně tvorbu O. B. Petra a Vladimíra Vaška a že iniciátorem mohl být spíše Petr, který jako propuštěný učitel a sedřený dělník toužil po pomstě, ale přitom cítil svou bezmocnost. Připadal si jako bez rukou. A Vladimír Vašek se prořekl: „Co jsme napsali, napsali jsme bezejmenní.“ Ale tím už se dostáváme k otázce daleko vážnější, o níž jsem tu nedávno psal. Kdo byl autorem Slezských písní. Viz můj nedávný článek Napsal Slezské písně opravdu Petr Bezruč?
Foto: Hynek Jurman a dřevoryt Ferdiše Duši k Slezským písním
Literatura:
Janů, J.: Národní umělec Petr Bezruč. Vydavatelství min. informací, Praha 1947.
Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.
Mrštík, A.: Nit stříbrná. Otto, Praha 1926.
Skutil, J.: Brněnské edice Slezských písní Pokorného Nového lidu. In: VVM 4/1992, s. 454-458.