Napsal Slezské písně opravdu Petr Bezruč?

Slezské písně se vždy hojně vyučovaly, četly a recitovaly. Ale napsal je skutečně Petr Bezruč? Či vlastně byl Petrem Bezručem Vladimír Vašek? Když začal od února 1899 tisknout Čas Bezručovy verše, nastalo literární pozdvižení! Veřejnost pátrala po neznámém autorovi a bratři Mrštíkové odhalili už po pár týdnech poštovního úředníka Vladimíra Vaška. Širší veřejnost se o jejich objevu dozvěděla až po pěti letech. Jak zareagoval Vladimír Vašek na prozrazení svého pseudonymu? Roztrpčený se stáhne do ulity a k úspěchům zůstává podezřele chladný. Začínají se ozývat hlasy, že Vašek-Bezruč není skutečným autorem básní. A je i naznačeno, kdo by jím měl ve skutečnosti být. Jde o někdejšího Vaškova přítele Petra!

Od 29. října 1891 pobýval nedostudovaný filozof Vašek v Místku a spřátelil se tam s místním básníkem Ondřejem Boleslavem Petrem (1853–1893). Oba píší básně, vyměňují si je a jsou rádi za vzájemné rady a postřehy. Petr pocházel z Bruzovic u Frýdku a pro okázalé češství a odpor k němčině byl vyloučen z německého gymnázia v Těšíně. Přechází na učitelský ústav a stává se v rodném kraji kantorem, ale ze stejných důvodů je propuštěn. Opouští ho i jeho láska, prý „nejhezčí děvče od Těšína“. Jako rebel pracuje v ostravských dolech, později putuje s divadelní kočovnou společností po venkově. Poznává širý kraj kolem Těšína, Frýdku, Ostravy, zná těžkou lopotu v dolech i národnostní útlak a bídu na každém kroku. Tyto pocity zapisuje do ostrých veršů. Jako vášnivý herec pak opouští rodné Těšínsko. Nakonec jej sice podporuje bratr Jan, úspěšný advokát ve Frýdku, ale Ondřej Boleslav Petr ve svých čtyřiceti letech umírá. Nevylučuje se ani sebevražda! O téměř 15 let mladší Vašek se vrací ve stejném roce 1893 do Brna. Zřejmě s Petrovou literární pozůstalostí, po které se už nikdo nepídí, nikoho ty verše nezajímají.

A za necelých šest let, až po smrti advokáta Jana Petra, se objeví na veřejnosti verše Petra Bezruče. Chtěl si anonymně vyzkoušet účinek přítelovy poezie? Pokud ano, po nečekaně kladné reakci už nelze couvat. Stylizuje se tedy sám do postavy těšínského barda a kamarádovo spoluautorství přiznává jednak pseudonymem a pak především ostýchavostí a jakousi osobní odtaživostí od pozoruhodného díla? V roce 1903 vycházejí tyto básně souhrnně pod názvem Slezské číslo, ovšem bez udání jakéhokoliv autorského jména. A o šest let později dostávají v novém vydání definitivní název Slezské písně. Zase bez udání autorského jména a také bez vyplaceného honoráře! To už klíčí podezření, že spolehlivý státní úředník Vašek využil a vydával za své verše Petrovy.

Básně jsou totiž v jedné rovině také místopisem celého okolí, které Petr dobře znal a které naopak Bezruč za necelé dva roky nemohl poznat zdaleka kompletně, i když chodil velké túry. To Petr byl pronásledován za své vlastenectví, nikoliv Bezruč. To Petr znal důvěrně hornické prostředí! To on nenáviděl cizí řeč. Slezské písně už na první pohled vyplňují životní obzor Petrův a zcela se rozcházejí s obzorem Bezručovým! Vždyť tomu němčina vůbec nevadí, oddaně slouží státní moci, se svou dívkou koresponduje jenom německy a mluví tak na veřejnosti. Vyskytuje se příliš mnoho rozporů mezi dílem a postojem autora. Nebyl by však prvním autorem dvojí tváře. Horší je, že se vyskytují hluboké rozpory i v díle samotném.

Literární znalci a badatelé našli přes 30 podezřelých okolností. Nešlo jen o rozdíly ve znalosti Těšínska, ale Vašek se v dalších vydáních pokoušel úpravami setřít mnohé obraty ukazující na život Petrův. Ovšem všechny ty úpravy byly básnicky nepovedené, často nesmyslné. Už Jan Vondráček v roce 1913 (Poezie Petra Bezruče, Praha 1913) vyřkl opodstatněný názor: „Čísla nejsilnější vznikla společně najednou a jistě mnohem dříve, než byla uveřejněna.“ Ke stejnému názoru došel Oldřich Králík v roce 1947: „Na šedesát čísel ze Slezských písní vzniklo skoro jedním rázem.“ Tedy žádné letité shromažďování materiálu, ale tvorba z okamžitého pohnutí… Ovšem nejbližší lidé u Vladimíra Vaška nezpozorovali žádnou zvýšenou tvůrčí aktivitu. A všechny skladby pozdější už jsou svojí úrovní úplně jinde, dole. Oldřich Králík se nebál vyslovit na svou dobu určitě kacířskou myšlenku: Bezručové jsou dva! „Jiný je básník Slezských písní z roku 1899 a jiný je tvůrce, který se vynořuje po únoru 1900… Tím, že jsou nejméně dva Bezručové, dají se vysvětlit mnohé zdánlivé rozpory kritické.“ Autor nijak nevysvětloval, zda míní dva či více fyzických tvůrců, či zda mu jde o několik duchů v jednom těle. Pouze dále hovoří o Bezručovi „z Besed Času r. 1899“, což byl ten první tvůrce, kterého kladně přijali i Dyk, Jiří Karásek a Březina. Proti Bezručovým „pozdějším projevům“ (cca po 1903) už projevovali nesouhlas.

Podobně členili dílo Bezručovo i další znalci. Arnošt Procházka v Moderní revue 1913 dělil písně na ty, které „vytryskly spontánně z nitra rozjitřeného národnostním útlakem“ (ten, jak víme, vadil Petrovi, nikoliv Bezručovi) a na další, v nichž je Bezruč „sotva průměrným veršovcem, chabým ovladačem slova, obrazu a strofy, žalným básníkem“. Arne Novák už o deset let dříve u Bezruče našel „mělká čísla konvenčně imitující lidové písně (Kyjov, Koniklec) i lacině rozředěné alegorizace (Blendovice, Bernard Žár, Chycený drozd)“. Novák označil původně Bezruče za „básníka bez techniky“ a Slezské písně za „bludný balvan bez literární tradice a uměleckého ritu“.

Je více než pozoruhodné, že Vladimír Vašek měl k vrcholným „těšínským“ písním, tedy k těm nejkvalitnějším, odtažitý, ba přímo macešský vztah, zato se přimlouval o otištění těch zbývajících, tedy epigramů a podobných veršů, které však Herben netiskl. Literární historikové a kritici poznali v mladistvých básních Bezručových „máchovský ráz“ (M. Hýsek), v prvních básních prý byl „Máchovi neobyčejně blízko“ (O. Králík). Ovšem samotný Bezruč-Vašek se přiznal k četbě Erbena, Havlíčka, Čelakovského i Čecha, ale dodal, že „Máchův Máj mi byl již trochu cizí… Mácha mě nelákal“. Máchův ráz byl určitě daleko bližší bouřliváku Petrovi.

Bezruč byl plachý a vyhýbal se lidem, ale na druhou stranu toužil po slávě, jak svědecky doložil televizní film. Nebál se polemizovat třeba s Herbenem, Gebauerem, Martínkem. Vede otevřené polemiky, i když nemá pravdu. Chlubí se, že napíše román z poštovního úřadu. Tajemný a plachý je pouze, když jde o Slezské písně. Zajímavé proto bylo, že zůstával chladným k úspěchu svých veršů, že se vyhýbal uznáním a poctám, odmítal i sebemenší honorář za básně. Jako jediný ze známých tvůrců natrvalo odmítl i podpis pod Manifest českých spisovatelů v r. 1917 s odůvodněním, že Vaškův by byl zbytečný a Bezruč promluvil jen jednou. Když podepisoval svou knihu, vždy v ní něco opravil, prý pro případ možného soudu, kdy by se vymluvil, že podepsal jen tu změnu. Opravdu divný alibismus tak nepodobný statečnému „sýčkovi z těšínské věže“. A když mu přivezl Zdeněk Nejedlý do Ostravice Řád práce, měl vyděšený básník utéct do lesů. Opravdu pěkný hrdina!

Pokud byl Vašek nařčen, že není skutečným autorem, vůbec se nebránil! Proti pochybovačům nikdy rázně nevystoupil. Je nepochopitelně odtažitý ke svým básním a dlouho se brání soubornému vydání. Dokonce popírá osobní zásluhu při vytvoření opravdu otřesných veršů, např. v básni Úspěch. Martínkovi odmítl přispět do časopisu s obvyklou výmluvou, že už básně nepíše, má jen něco ve stenogramu, ale nemůže to přečíst! František Trávníček cituje Bezručova slova: „Čert ví, proč jsem stále čítán mezi básníky; já se té šarži dávná léta bráním… Kdybych básníkem byl, vzpomněl bych slov Otakara Březiny…“ V roce 1918 se vyhne schůzce s Vojtěchem Martínkem a jen mu sdělí: „Čtěte knížku, nehledejte autora. Donesla mi ta knížka tolik hořkých chvil, že jsem proklínal ty okamžiky, kdy jsem se zapomněl a pustil ty verše do světa.“ O jaké hořkosti je to řeč? Vždyť mu sbírka vynesla trvalou slávu! Že by svědomí? Být oslavován při vědomí, že sláva patří jinému, to dokáže s někým zacloumat. Ulehčil si větou: „Co jsme napsali, napsali jsme bezejmenní.“

Původní Slezské číslo Besed Času obsahovalo 21 básní a knižní Slezské číslo (obojí 1903) 31 básní. Do roku 1919 narostl jejich počet na 60, jubilejní vydání z r. 1937 jich přineslo 82 a 15. vydání z roku 1952 dokonce 88. Už v prvním knižním vydání jsou patrné první autorovy zásahy do textu. Básník po odhalení odstoupil od pseudonymu Petr Bezruč. Nové výtvory se radikálně liší od prvních básní a tvůrce je už ani nepodepisuje původním pseudonymem. Literární kritici to konstatovali většinou zcela decentně: „…dunění podzemních sil nenabylo už nikdy své bývalé vulkanické síly a vření lávy pozvolna dohasínalo“ (Jaroslav Janů). Podobně přirovnal Bezruče k sopce František Sekanina: „Vychrlil skoro jedním rázem vše, co vychrliti musel a chtěl, pak už si jen časem zadýmal, tlumeně pod zemí zaburácel, stareček utišený.“ I František Halas, když věnoval v roce 1940 Bezručovi báseň, jako by v rukopisné verzi připomínal to podivné ztišení autora: „Roste roste tráva / Řeřaví dál haldy / Kdo na jeho místo / Ztichl Garibaldi.“

Pokud opravdu Bezruč zveřejnil básně Petra, nemohl tak učinit za života jeho bratra, který mohl verše dobře znát! Proč hned po pohřbu O. B. Petra přerušil bez vysvětlení styky s jeho bratrem, i když k němu dříve do bytu chodíval často? Advokát Jan Petr zemřel 9. 7. 1898. Za půl roku nato jsou „těšínské písně“ nabídnuty Herbenovi. Opravdu zajímavá časová posloupnost…

Jeho další produkce je umělecky zcela slabá. „Po roce 1900 je básník Petr Bezruč mrtvý,“ uvede O. Králík. Po odeslání svých vrcholných básní žije ještě 60 let, ale k „jádru“ Slezských písní se už ani nepřiblíží. „Je to voda a víno,“ napíše Jan Drozd. Vydává svou Stužkonosku modrou (1930), dílo z tvorby po roce 1900 snad nejlepší, ale stejně naprosto nesrovnatelné se Slezskými písněmi. A pak už píše ve verších jen příležitostné pozdravy a gratulace, jaké je snad schopen vyprodukovat každý druhý z nás. Zdeněk Vyhlídal se nebojí tuto produkci označit za „slabomyslné veršovánky“. „Proč na to ti vědci nepřišli? Proč až učitel Drozd?!“ ptá se Zdeněk Vyhlídal.

Po převratu v roce 1948 chodily Bezručovi anonymy, proč se nechá oslavovat a proč nepomohl Englišovi a dalším postiženým novým režimem. Život mu musel opět zhořknout. Kostelecká sekretářka Zdenka Kadlecová-Tomášková pronesla na kameru, že mnohé oslavné básně pro Rudé právo psala v té době ona sama a Bezruč je jen podepisoval. Podepsat cizí práci mu tedy nepřipadá nezvyklé. Trpký konec básnické legendy…

„Roky plynuly, Bezručova sláva rostla, ale nedůvěra k básníkovi se neměnila ani desetiletími,“ netajil se Králík v roce 1947. Literárně fundovaní lidé dumali nad tou rozdílností v úrovni tvorby údajně jednoho autora. Nikde není dáno, že dobrý spisovatel nezačne psát jednou zcela slabě. Často se dobrá a špatná díla v tvorbě jednoho člověka v nejrůznější míře střídají. Či se úroveň děl jedním směrem vyvíjí. Ale u nikoho nedošlo k tak fatálnímu zvratu jako u Bezruče. Není znám případ, kdy by se náhle objevil zcela vyzrálý básník a po několik měsíců tvořil silné, dobré básně, a pak plných šedesát let nenapsal už nic dobrého, jen zoufalé skladby! To není přirozené, a to asi nejvíce, společně s tajuplným stínem básníka Petra v pozadí, vrhá pochybnosti na autorství Bezručovo.

Socialistická éra si Bezruče přivlastnila a v té době se o autorství básní pochybovat nesmělo. Když vyzval Jan Drozd (1914–2005) v bulletinu Obce spisovatelů č. 20 literární historiky k polemice, byla odezva více podrážděná než věcná. Vydal tedy podnětnou publikaci Autoři Slezských písní. Dochází v ní k závěru, že pseudonym Petr Bezruč skrývá dva básníky, Vaška a Petra. „Oslavujeme a vzpomínáme na nepravém místě,“ uzavřel starý spisovatel.

Je opravdu velmi pravděpodobné, že pseudonym Petr Bezruč mohl krýt společně tvorbu O. B. Petra a Vladimíra Vaška a že iniciátorem mohl být spíše Petr. Nemusíme s tím ovšem souhlasit. Pokud jste si díky této kapitole sami zalistovali ve Slezských písních, účel je splněn.

Ilustrační foto: Hynek Jurman a dřevoryty Ferdiše Duši k Slezským písním

Literatura:

Drozd, J.: Autoři Slezských písní. Tilia, Šenov u Ostravy 2003.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010

Králík, O.: O charakter Bezručova díla. In: Pět studií o Petru Bezručovi. Univ. fond, Olomouc 1947.

Vyhlídal, Z.: Napsal Petr Bezruč opravdu Slezské písně? In: Vysočina, 30. 12. 2004, s. 13.

Petr Bezruč bez záruky… TV film, ČT2 12. 9. 2002