Článek
Pan Franta se kdysi dávno špatně oženil. Vzal si řeznici, která se chovala hůře než řeznický pes. Se svým mužem jednala také jako se psem. Tedy ještě mnohem hůře… Neřekla mu jinak než ty vole, kromě vaření mu svěřila všechny ženské práce a její řev se stal proslulým v širokém okolí.
„Dát jí rajtky, mohla by dělat dozorkyni v koncentráku!“ ocenil její schopnosti Bohouš Vácha.
Ta masivní ženská neměla nejlepší pověst ani v prodejně masny, zákazníci se cítili být šizeni a raději jezdili za nákupem do nejbližšího města. Frantová z toho omarodila a skončila v invalidním důchodě. Mezitím dorazil i na Moravu údajný pád komunismu a Frantová jej kupodivu přivítala. Dokonce přišla lovit senzace na několik Občanských fór. Ale pak se opět, povzbuzena nástupem demokracie, vrhla na hmotné statky.
V cizím sadu nad svým domem otrhala všechny švestky a počala je zpracovávat nejrůznějšími způsoby. Majitel, jemuž byl sad nedávno navrácen, žije daleko, ale zná se s místním občanem Juříkem. Ten Frantovou načapal na švestkách a spustil:
„Babo jedna, ty kadlátky jsou moje, domluvil jsem si to s majitelem!“
Frantová se jen ušklíbla, poslala ho někam a hrdě dodala: „Je přece demokracie a každý si může trhat, kde chce!“
I takhle lze chápat demokracii. Masaryk se v tu chvíli obrátil v hrobě.
Franta se s ní měl zle, přitom nečekal od života mnoho. Stačilo by mu trošku slušného zacházení a občas pustit do hospody. O tom však Frantová nechtěla ani slyšet a svého muže při jeho kvartálních opicích nepouštěla domů. Franta v té ráži tloukl do oken a řval, ovšem ráno byl tím pokornější, opásal se zástěrou a kmital kolem Frantové.
„Už pět měsíců jsem nebyl vožralej! Víš co to je?“ svěřil se mi jednou nebožák. „Ale když si představím, co by mě doma čekalo, tak mě ta chuť přejde!“
Jednou jedinkrát se Franta pochlapil a utekl z domu. Dokonce k cizí ženské. Jenže chalupu nerozdělíš a Frantové ji nechat nechtěl. Za pár týdnů se pokorně vrátil a zase doma dělal blbečka. Majetek opět udržel jednu rodinu…
Léta utíkala, jednou odjela Frantová do lázní a tam se zamilovala! Po návratu hned zažádala o rozvod. Přišla za mnou, jestli nevím o vhodném kupci na jejich výstavní barák. Rozmlouval jsem jí unáhlení.
„Rozmyslete si to, ať se za čas nevracíte zpátky. Když už se chcete rozejít, tak hodně daleko od sebe a jednou provždy!“
„Odcházím, copak s ním se dá žít? S takovým hadrem? Musíme od sebe!“ trvala na svém Frantová.
Rozvod proběhl bleskově a jedno odpoledne přijel stěhovák. Frantová jej pořádně naplnila a před zraky celého městečka vítězoslavně odjela za milým až na Ostravsko.
Franta doma osaměl a mohl chodit denně na pivo. Chlapi mu gratulovali, že se té klekánice a bachařky zbavil, on však štěstím zrovna nesvítil. Bič a okovaná bota mu chyběly více, než před tím pivo! Jednou se u pobryndaného stolu svěřil, že se asi oběsí. Pak přestal chlastat a začal o Frantovou na dálku usilovat. Na Ostravsko posílal dopisy s pomalovanými obálkami. Samá barevná srdíčka a monogramy.
Frantové zatím končily líbánky, protože se před svým milým přestala kontrolovat. Že ho občas poslala přímo do prdelky, bylo to nejmenší. Chlapík byl zřejmě očarován její statnou řeznickou postavou a především čekal ty miliony. Frantovi totiž žádali za barák řadu milionů a půlku z nich pak měla Frantová odvést na Ostravsko. Cena to byla na svou dobu pořádná. Kupci sice chodili, ale nabízeli jen zlomek požadované ceny.
Franta zatím dokonale zvládal barevná srdíčka a severomoravský milovník ztrácel trpělivost.
„Bez těch peněz mi tady koncentrák dělat nebudeš! To si můžeš zkoušet na toho svýho vola!“
Frantová se pak nečekaně objevila v městečku. Právě se tu dokončovala nová kanalizace, plyn i vodovod, a to vše měla přikrýt nová vozovka.
„Nám musíte položit asfalt až k baráku!“ vymiňovala si.
„Vždyť vy tady paní vůbec nebydlíte a my to děláme jen na obecním pozemku. Od plotu si to plaťte sama!“ bránil se Bohouš Vácha.
„Držte hubu, já to mám domluvené!“ trvala na svém Frantová.
Její bývalý manžel nerozhodně přešlapoval a já na něj kývl, ať jde na pivo. Že má chuť, to na něm bylo vidět.
„Pojď, musíme držet při sobě,“ povzbuzoval jsem ho.
„Jakýpak na pivo, vždyť já už jsem zase tady!“ odstrčila mě Frantová. „Kdyby tady měli pořádný pivo, tak prosím, ale takovou brču pít nebude!“
Franta poslušně zalezl domů a jeho říditelka chytila parťáka pod krkem a ten asfalt až k domu si vydupala. Jen co asfaltek zatuhl, přijel v jedenáct v noci stěhovák a Frantová se ve vší tichosti vrátila domů s celou výbavou. Na Ostravsku si jeden chlap z plných plic oddychl. Už věděl, že by ho ty miliony přišly pěkně draho.
Nejšťastnější je teď zase Franta. Po ulici se vodí se svou rozvedenou manželkou za ručičku, doma lítá v zástěře nebo v řeznické vestě s vysavačem, tluče koberce, škrábe brambory, umývá nádobí a okovanou botou dostává do držky. Nic jiného si ostatně ani nezaslouží!
Majetek zase jednou zachránil rodinu…
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
Někdy je to fofr
