Z akčního výboru za katr, generál v sukních špatně skončil

Anna Koenigová se narodila 4. května 1892 ve Štěpánově do početné rodiny, všechny děti Špačkovy to někam dotáhly. Anna Špačková vystudovala lyceum, složila učitelské zkoušky a učila české děti v Jugoslávii, později až do provdání na Vysočině. Naposledy právě ve Štěpánově.

Provdala se za bystřického lékaře Koeniga, který za války ochotně ošetřoval partyzány. Anna se stýkala i s profesorem Grňou-Vlkem a úkryt poskytovala mnohým bystřickým komunistům, například Vladimíru Dvořáčkovi, Křivonožkovi či Josefu Mikšemu. Z partyzánů si nejvíce vážila Vincence Koutníka a Pepka Svitavského. Nosila jim potraviny, léky, prádlo a další potřebné věci. Zvláště na samém konci války vystupovala Anna Koenigová neohroženě a respekt si získala u mnoha ozbrojených chlapů, až vstoupila i do legend. Říkalo se, že do jejích rukou chtěl složit kapitulaci ustupující generál Schörner. Nakonec tak neučil prý jen proto, že paní Anna byla v sukni, chyběla jí uniforma.

Snad i vlivem nabytých odbojových zkušeností se Anna Koenigová stala od 5. 6. 1945 členkou a zapálenou funkcionářkou KSČ. Spřátelila se i se Šlingem, Nejedlým, Clementisem… Chatu svých synů na Třech Studních dokonce poskytovala Dolanskému a od roku 1946 každé léto Marii Švermové. A Maruška Švermová si tam brala Otíka Šlinga…

Anna chodila po schůzích, jezdila agitovat po vesnicích a hořela za lepší zítřky! Dokonce prý chtěla vyvlastňovat své příbuzné. Lidé se na ni nakonec dopálili a bojkotovali pak ordinaci jejího manžela. Takový Vinda Koutník poznal komunistický odboj hodně zblízka, s mnoha Rusy byl v jednom oddíle a až do konce svého dlouhého života nikdy o hrůznosti komunismu nepochyboval. Z poválečné Koenigové byl proto zcela fascinován a prorokoval jí nemilé prozření. Jenže Anna-generál s ním nediskutovala. Viděla jiné partyzány, kteří se už roztahovali na ministerstvech, někteří její známí mířili do osobní ochranky Klementa Gottwalda a učení Marxovo i Leninovo se jí zdálo být tím nejlidumilnějším. Sama to dotáhla do okresního národního výboru, na Krajský výbor KSČ v Brně a v Bystřici byla jednatelkou Svazu bojovníků za svobodu.

A pak ji převrat vynesl i do Okresního akčního výboru NF a nejlepší agitátorka Anna Koenigová jela v únoru 1948 do Prahy. Zažila tam špiclování, podlézání, bití údajných třídních nepřátel, osočování a zavírání nepohodlných, hlava se jí točila ze skandování lůzy v ulicích. Tohle bude ta vláda lidu? Anna Koenigová byla plná ideálů, ale přišla o ně doslova za pár hodin. Rázem pochopila, že vláda komunistů uvolní lavinu těch nejhorších lidských vlastností. Vrátila se do Bystřice a nešetřila kritikou. Vinda Koutníků se rozesmál, ale soudruzi se mračili. Teď se má něco velkého stát a zrovna Koenigová je proti! Tak to ne! Anna začala být odvolávána z funkcí. Již 17. června 1948 jednala rada MNV v Bystřici o tom, zda si vzít právníka k žalobě na Koenigovou, která už stačila urazit národní výbor. Ale na státní svátek 28. 10. 1948 ještě pronesla při odhalování pamětní desky padlým partyzánům hlavní projev právě ona.

Snad i z uražené ješitnosti a kvůli přátelství s odbojáři Svitavským a Koutníkem vytáhla Anna Koenigová v generálské sukni znovu do boje. Stejným lidem jako za minulé války zase nosila jídlo, léky, prádlo. Jenže tito lidé v čele s bratry Koutníkovými a Rudou Hájkem tentokrát založili protikomunistickou skupinu Doktor Hřebík. Když sehnali vysílačku, dovolila Anna Koenigová její zakopání na své zahradě a k dispozici jim dala podkrovní světničku ke schůzkám.

Pětistovku věnovala na pomoc paní Hájkové a další peníze dala uprchlíkům Hájkovi a Koutníkovi. Na Prvního máje 1950 se na bystřickém náměstí sjelo 42 alegorických vozů ověnčených budovatelskými a prokomunistickými hesly, prapory vesele vlály, v průvodu nechyběly podobizny Stalina a Gottwalda. Kronikář psal o „tisícihlavém zástupu“.

Na slavnosti nechyběla ani Anna, která však ustrnula, když řečník spustil: „Dovedeme si poradit, když banda Koutníkovská je zajištěna a zlikvidována.“ Zanedlouho za ní přišli tři muži s plánkem v ruce a podle něj našli v zahradě část vysílačky. Po Anně chtěli, aby jim vydala sluchátka, ta však o žádných nevěděla. „Ta baba si z nás dělá blázny! Dej jí po hubě!“ vybídl jeden muž druhého. Zatím ji neodvedli, což mezi zasvěcenými vyvolalo dohady, že Koenigová bude s StB spolupracovat. Dohady skončily 12. června asi hodinu před polednem, kdy byla Anna zatčena. Odvezli ji do Brna na Příční: „Nějaká ženská mne prohlédla, i zadek, zda tam není něco podezřelého ukryto…“ zapsala Anna v pamětech.

Výslech s ní byl sepsán 13. 6. 1950, Koenigová se přiznává a činů lituje, vymlouvá se na věk a ochablé duševní schopnosti. Dá se odhadnout, jakým způsobem byla asi k přiznání donucena.

Na Cejlu jí nasadili na celu dvě spoluvězeňkyně, které brzy označí za krysy. Jen se zmínila, že se doma vysouvá rýna, ihned přijelo komando prohlídnout tento odpad dešťové vody. Při výslechu byla udivena, co všechno o ní už vědí. Ukázali jí tedy výpovědi zadržených mužů. Zděsila se a vykřikla, že jsou to baby, že z ní by nic takového nedostali! Čímž si ale zavařila na celá léta, protože byla podezřívána, že neříká vše, co ví.

Ve věznici potkala také mladého estébáka, svého bývalého žáka Sklenáře z Písečného. Z toho vypadlo: „Proboha, milostpaní, vy jste v tom taky?“

Následoval převoz do Znojma. Ač měla oči zavázané, podle zakašlání poznala, že v autě s ní sedí i štěpánovský mlynář Kovařík. A ještě další, kteří jenom chrastili řetězy. V novém prostředí si mohla vydrhnout celu a pak dostala za úkol vyčistit ještě jednu. Podle vizitky na kufru poznala, že jde o celu mlynáře Kovaříka. Ten měl ruku zmrzačenou, proto si celu sám umýt nemohl.

Ve Znojmě jí bylo vysvětleno, jak a co má u soudu vypovídat. V noci 1. října byla odvedena na vrátnici, kde se po chvíli dočkala bledého Hájka a poté i Vincka Koutníka. Anton je odvezl do Brna na Cejl, kde čekali pár dnů na soud. K němu jeli všichni souzení společně: Hájek, oba Koutníkové, Musil, Svitavský, Chocholáč, Crha. A také Anna. Do soudní síně na Joštově ulici vedli každého špalírem zvědavců dva četníci. Na chodbách poznávala spoustou pracujících z Vysočiny, kteří byli k soudu přivezeni jako do divadla.

Prvního dne, 3. října 1950, vyslýchali Hájka a Vincence Koutníka, ostatní drželi v postranní místnosti. Během převozu k obědu zahlédla ve špalíru sestru Antonii, úspěšnou zpěvačku, která naslepo mávala a na dalším rohu stály sestry Marie, lidová spisovatelka a Adolfa. Jaroslav Chocholáč při uvádění nacionálií nevěděl, zda má tři nebo čtyři děti. Záhada se objasnila, když statná žena zvedla nad hlavy diváků děťátko v peřince. To bylo to čtvrté, narozené už po zatčení otce!

Když došlo na Koenigovou, byla při vstupu do sálu zastrašována, že to s ní špatně dopadne, pokud u soudu nepromluví podle dohodnutého scénáře. Estébák jí pošeptal, že má návrh na špagát a dostane jej, pokud bude vypovídat jinak. To už bylo na Annu moc, ztratila hlavu a vypovídala pokorně podle naučeného scénáře. Zcela doznávala vinu! Celý tribunál spokojeně přikyvoval a proces vysílal rozhlas v přímém přenosu. Tedy spíše s tou čtvrthodinovou prodlevou, jak bývalo tehdy zvykem…

Anna litovala, že to, co věděla, neoznámila podle zákona. Uvedla také, že je na Vysočině mnoho lidí proti lidově demokratickému režimu kvůli pozemkové reformě a omezování živnostníků.

Redaktoři si právě Annu Koenigovou vzali s chutí na mušku: „Celá její výpověď je svědectvím, jak může ješitnost a ctižádostivost svést na cestu proti vlastnímu národu. (…) Königová (chyba ve jménu- pozn. autora) postupem doby nestačila zvýšeným úkolům, a proto byla ve svých funkcích nahrazena schopnějšími pracovnicemi. Tuto skutečnost však Königová (!) ve své ješitnosti a ctižádostivosti těžce nesla a hledala první příležitost, jak by pracovala proti republice a vlastnímu národu. Celý tento případ je výstrahou, jak je nutno zvýšit bdělost a opatrnost a odhalovat nepřátele strany a lidově demokratického zřízení.“

Nakonec však přece jen zahořel v soudní síni skandál. Kromě vlastizrady byla totiž Anna Koenigová obviněna i z válečné spolupráce s Němci. Ona, veliká odbojářka! A Štěrba z Rodkova ji obviňoval, že odmítala pracovat ve svazu bojovníků. Bouchly v ní saze a spustila, že je to lež a že pro odboj i organizaci udělala dost, že i ty předešlé výpovědi byly vynuceny! Tribunál měl plno práce umlčit generálku v sukních před tolika svědky z Vysočiny a technici museli rozhlasové vysílání přerušit.

Anna Koenigová byla odsouzena na 16 let, ke ztrátě majetku a k pokutě 100 000 korun. Ještě v Brně zažila popravu tří mužů na Cejlu (bratři Daňkové a četník Dvořák). Starší z bratrů prosil pod šibenicí, ať dají milost mladšímu, aby opuštěná maminka nezůstala sama. Popravčí ale svoji práci odvedl bez váhání a kolemjdoucí jen smekali čepice…

Poté odvezli Annu do Prahy na Pankrác, kde byla okradena o peníze. Nejvyšší soud v Praze povýšil 5. 4. 1951 její trest na 20 let právě kvůli skandálu u soudu, kvůli rozporům ve výpovědích.

Následoval převoz do Ruzyně. Tam byla Anna Koenigová označena číslem 1803 a varována, aby své jméno nepoužívala. V cele byla nucena 16 hodin denně chodit, k tomu přistupovaly ve dne i v noci výslechy. Deset měsíců byla vyšetřována jako svědek ve věci Šling-Švermová i kvůli chatě, kterou jim půjčovala. Brzy se z toho všeho pomátla a zapomněla dokonce mluvit česky. S každým pak hovořila dobrou francouzštinou. Na celu k ní byla dána Lenka Nová, manželka Viléma Nového, redaktora Rudého práva. První Vánoce ve věznici jim vylepšila strava od pražského hoteliéra Šroubka, který jim vařil jako vězeň. Anna zaznamenala, že je neokrádal, jak bylo zvykem v ostatních věznicích.

V květnu 1955 jí byl amnestií trest snížen o pět let, ale po manželově tragickém úmrtí na jeho pohřeb v roce 1957 puštěna nebyla. Ve vězení se seznámila s doktorkou Annou Pacákovou, která platila za pravou ruku Zdeňka Nejedlého a nakonec sdílela celu se Štefánikovou sekretářkou Vilmou i s manželkou Laca Novomeského. V Pardubicích se později osobně poznala s Fráňou Zemínovou a spisovatelkou Ninou Svobodovou. Nikdy si nezoufala, i když své rukopisné vzpomínky zakončila Anna Koenigová zmínkou o vězeňské večerce: „Vždycky jsme si řekly, že zase jsme jeden den blíže ke svobodě a ke hrobu!“

Anna Koenigová byla rehabilitována v roce 1968, ale v listopadu stejného roku zemřela.

Zdroje:

ABS V–420 Brno, výpověď Anny Koenigové pro KV StB, 13. 6. 1950

Hynek Jurman: Město na bystré vodě. Bystřice nad Pernštejnem. Město Bystřice n. P., Bystřice 2019

Bořivoj Nebojsa: Zlatá léta padesátá. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2023

Před Státním soudem se odhaluje pravá tvář nepřátel pracujícího lidu. Rudé právo, ročník XXX., 5. 10. 1950, číslo 236, s. 6.

Rukopisné vzpomínky Anny Koenigové z Bystřice. Nedatováno

Foto:

Hynek Jurman, archiv rodiny Koenigovy

Pamětní kniha města Bystřice od války světové (založena 1923)