Protikomunistický odboj: Partyzán byl chycen na falešné hranici

Sokol a všestranný sportovec Vincenc Koutník se zapojil do protifašistického odboje. Nejen slovy, na rozdíl od tolika pobíratelů partyzánských důchodů skutečně bojoval. Dvakrát se prostřílel z obklíčení, v lednu 1945 v Jiříkovicích a v únoru 1945 v Koníkově. Téměř celou válku žil v ilegalitě a klidně spal i ve sněhu, pomáhal při vykolejení vlaku a 7. 5. 1945 kryl lehkým kulometem své druhy při přepadu lazaretu v Bystřici nad Pernštejnem.

Po válce se vypravil do Bystřice na ustavující schůzi odbojářů. Ač skutečných bojovníků byla jenom hrstka, najednou přicházely desítky a desítky zájemců. Žádného z nich z odboje neznal, ale ze všech koutů slyšel šeptat: „Soudruhu, soudruhu, soudruhu!“

„Řekl jsem si, tady nemáš, Vindo, co dělat a nikdy jsem do organizace nevstoupil,“ řekl mi ke konci života. Současně odmítl od Procházky dobré místo na ministerstvu vnitra a po únoru 1948 si řekl s kamarády, že tohle přece nechtěli. Společně s Rudolfem Hájkem a svým bratrem Josefem založili místní protikomunistickou skupinu.

Sešli se koncem prázdnin 1948 v Hájkově hostinci v Rožné a ilegální organizaci nazvali jménem bývalého starosty čs. obce sokolské Hřebíka. Chtěli napravit různé křivdy ve společnosti a idealisticky pomýšleli na nějakou celoevropskou revoluci. Vincenc Koutník měl udržovat kanál přes hranice díky bratru Františkovi, jenž sloužil u SNB v Rozbachu (po válce Hranice u Aše). Josef Koutník měl dostat na starost vysílačku, pracoval totiž jako radionavigátor na letišti v Ostravě. Rudolf Hájek dostal za úkol vybudovat na Bystřicku organizaci a informovat veřejnost plakáty. V každé vesnici si vybral jednoho spolehlivého člověka. V Bystřici nad Pernštejnem mu vytipoval Koutník za vedoucího Josefa Svitavského, jemuž řekli, že se pokusí o státní převrat tím, že zatknou všechny nebezpečné komunisty a sami obsadí důležité úřady spolehlivými osobami. Do organizace často vstupovali členové Sokola, mnozí Koutníkovi sousedé a řada dalších podobně smýšlejících osob.

Na podzim 1948 požádal v dědince Chudobín britský vicekonzul Lawrence Gordon Gaze (z partyzánských časů přezdívaný jako Jim) Vincence o výhledové předávání zpráv hospodářského charakteru a k tomu účelu mu posléze předal v lesíku mezi Bystřicí a Rodkovem vysílačku složenou ze dvou částí. Koutník ji předal Josefu Svitavskému. Ten ji nedokázal zprovoznit a jednu část ukryl za trám hotelu Velen, kde ji brzy našla služebná a odevzdala na stanici SNB. Druhou část zakopal na zahradě A. Koenigové.

Josef Koutník přivezl z Ostravy cyklostyl, namnožil leták, který sehnal Hájek, a společně rozhodili asi 200 kusů od Nedvědice po Nové Město na Moravě. Obsahoval text únorového rozhovoru Beneše s Gottwaldem. Vincenc, zvaný často Čeněk a nyní s krycím jménem Skála, poznal, že je mu kontrolována pošta. Ani Rudolf Hájek nemohl tušit, že má o nich dostatečné zprávy bývalý partyzán Rudolf Procházka. Tento Koutníkův druh z války věděl, kde se zdržují a jak jsou vyzbrojeni. Koutník držel jako památku na odboj německý automat a jednu pistoli. Po lesích nacházel německé vojenské pušky, které předělával zájemcům na lovecké kulovnice. Když našel hajný v lese několik granátů, nabídl se Vincenc, že je zneškodní. Do únorového převratu to nestihl, poté je ukryl na půdě.

Už v prosinci však došlo k velkému zatýkání a brzy byl dopaden i Hájek, který však v únoru 1949 nepozornému esenbákovi utekl. Skryli se pak s Vincencem Koutníkem v ilegalitě. Když se o Velikonocích skrývali u mlynáře Kovaříka ve Štěpánově, dostali varování, že SNB bude prohlížet údolí Svratky od staveniště Vírské přehrady dále po toku. Proto se přemístili ještě téhož večera k Slávku Chocholáčovi na jedno přespání, pak na týden ke Kohoutům ve Zvoli a asi na měsíc do Stříteže k Josefu Chocholáčovi. Stále měnili místo pobytu, ale cítili, že jim hoří za patami. Byly na ně vylepovány zatykače, byli obviněni z loupeží a krádeží, pásly po nich stovky esenbáků, takže se přestali stýkat s veliteli obcí.

Navázali však styk s tišnovskou sokolskou skupinou. Spojenectví to bylo opravdu osudné. Novou organizaci totiž iniciovala brněnská Státní bezpečnost, která v rámci provokační akce „Pernštýn“ přichystala pro oba past. Půlnoční schůzky se konaly v romantickém údolí Bobrůvky. Z jedné strany přicházeli ilegalisté, z druhého břehu provokatéři a všichni chrastili samopaly. Falešní odbojáři „Mirek“ a „Olda“ nabídli stíhaným možnost odejít elegantně do zahraničí. Šlo však o léčku, známou akci Kámen.

Schůzka 30. června 1949 probíhala za hluboké tmy v údolí Bobrůvky u Nového mlýna od 23:05 až do půl druhé v noci. Každá skupina přicházela z opačného břehu, obě chrastily zbraněmi, neviděly si do tváří a příliš si nedůvěřovaly. Na pravém břehu čekali tři provokatéři (referenti, kterým dala StB čísla 40, 61, 62), z levého přišli hned čtyři muži, ale Kulík odešel dříve kvůli očekávanému porodu manželky. Zůstali Hájek, Koutník a Slávek Chocholáč. Neznámí o sobě nechtěli nic říct, jen uvedli, že nevěří zkazkám, že jsou Koutník a Hájek podezříváni z krádeží a loupeží. A dali příslib, že zařídí převoz za hranice. Chtěli hned fotografie pro falešné legitimace. Hájek fotografii měl, Koutník ji odmítal dát, ale po přemlouvání od svých druhů ji odtrhl ze sokolské legitimace. A ještě stačili varovat druhou stranu před Rudolfem Procházkou z ministerstva vnitra. Má přijet na třítýdenní dovolenou do Dolní Rožínky a bylo by jej třeba oddělat, než oddělá on je.

Muselo to být pro obě strany stresující. Estébáci už totiž věděli, že jsou lidmi z tišnovské skupiny podezříváni. Hlavně mlynář Šafránek varoval Pokoru před možnou zradou, ale tomu prohlásil Vejpustek: „Za těmi lidmi stoprocentně stojím!“

Na další schůzku s neznámými šel 25. 7. 1949 do Trenkovy rokle s Hájkem a Koutníkem i Bohuslav Pavlů a také Slávek Chocholáč a Kulík. Z údajné organizace 9099 přišli jenom dva (referenti 40 a 62), chyběl ten, co minule nejvíce mluvil. Čekali už pod smrky, vůbec na ně nebylo vidět. Ozbrojeni byli samopaly, což Koutníkovi vadilo. Navíc kdesi v pozadí zapraskaly větve. Jeden mlčel, druhý mluvil až moc a nabízel za týden odjezd autem na hranici. Předal také falešné legitimace. Koutník dostal doklad na jméno Václav Kučera, narozen 12. 4. 1912 v Brně a Hájek se stal Janem Hladíkem. Bylo stanoveno i prověřovací heslo pro případného spolupracovníka ze zahraničí: „Hřebík-provaz“. Koutník neměl ze schůzky dobrý pocit.

Státní bezpečnost provedla 26. 7. o schůzce zápis, na jehož konci stojí věta, která naznačuje budoucí osud Hájka a Koutníka: „Po domluvě s útvarem 701 A budou učiněna opatření pro provedení akce Kámen.“

Pomocníci přicházeli s informacemi, že na dvě stovky esenbáků pátrají po lesích i v údolí Svratky a že dochází i k domovním prohlídkám. Zanedlouho začalo zatýkání odbojářů z Novoměstska. Četnictvo obsadilo křižovatky a číhalo i v příkopech, prohledávány byly samoty a hospodářské usedlosti. Hájek a Koutník nemohli v tu dobu ani vyjít v Račicích od Tomášků z domu. Bylo jasné, že štvanice neskončí, dokud nebudou dopadeni. Požádali tedy Slávka Chocholáče, aby se skupinou 9909 vyjednal jejich odchod do zahraničí. A přemístili se k tomu účelu 9. září 1949 na pár dnů k Sýkorům na Horní Rozsíčky. Zde pak zanechal Hájek svůj automat.

Slávek (Jaroslav) Chocholáč jim na schůzku u Stříteže donesl 13. 9. 1949 prádlo, šaty, boty i peníze od paní Hájkové. A také instrukce k odjezdu. V pátek 16. září mají čekat na státní silnici mezi Velkou Bíteší a Velkým Meziříčím na 42. kilometru u Jabloňova. Pojedou diplomatickým vozem, mají být slušně oblečeni a vzít si peníze. Oba zájemci o emigraci se dalšího dne i se zavazadly přemístili na zbývající dva dny do maličké dědinky Borky k Chocholáčovu příbuznému Hajnému.

„Přechod“ se uskutečnil 16. září 1949. Na smluvené místo u Jabloňova skutečně přijela dvě auta, to větší je i se zavazadly naložilo. Seděl v něm kromě šoféra i tajemník s diplomatickým pasem. Ten podal Koutníkovi jakousi listinu kvůli hladkému jednání s Němci za hranicí. Menší vůz zajišťoval vpředu hladký průběh trasy. Dojeli tak z Vysočiny až na Šumavu do oblasti Tří Seker, kde je čekal převaděč.

Za údajnou hranicí stála budka, kde postávali dva muži v německých uniformách. Koutník musel odevzdat pistoli a dva granáty. Potom se jim zvedla závora a jeden chlap česky oznámil, že je odvezou na americkou strážnici. Zde je vyslýchal jednotlivě muž v americké uniformě s tlumočníkem. I stráž měla americkou uniformu a zdi byly polepeny plakáty s anglickým textem a fotografií amerického prezidenta Trumana. Po důkladném výslechu přijal Hájek sklenici koňaku a stal se otupělým.

Koutník přípitek třikrát odmítl, a tak byl „Američany“ odvezen zpět na fingovaný přechod s odůvodněním, že získali zprávu, podle níž jsou Koutník i Hájek vrazi a zloději. Na falešné hranici byl zbit „Němci“ v uniformách a pak předán české uniformě, která ho jménem zákona zatkla a také hned zbila. Deskou mu vyrazili několik zubů. U soudu bylo později zapsáno, že oba uprchlíci byli vydáni německými celními úřady! Koutník byl odvezen za Hájkem do Pisárek a zde vyslýchán. Tři měsíce mu nesundali pouta, tři měsíce se neumýval, jedl s pouty, i na záchod chodil s pouty.

Hájek se pořádně probral až ve vile v Brně–Pisárkách a celý zmatený byl přesvědčen, že je na Západě: „…místnost ve které jsem držen, nevypadá jako vězení, ale jako místnost v hotelovém podniku, dále že jsem slyšel hluk motorových vozidel cizích značek a dále že jsem často slyšel hudbu, která neodpovídá československému komunistickému duchu. Konečně jednání vyšetřujících mě lidí bylo tak slušné, že mě přesvědčilo, že nemohu býti v tu dobu v Československu, neboť tamní komunistický režim používá při vyšetřování zatčených lidí gestapáckých metod.“

Hájek v domnění, že je u skutečných Američanů, řekl vše, co věděl. Dokonce ještě nadsazoval nadšení zúčastněných osob pro odboj. Koutníkovi pak ukázali jeho výpovědi a převezli ho do Znojma, kde strávil celý rok. Až do soudu si rodina myslela, že utekl do Německa.

Inscenovaný proces proběhl 3. až 6. října 1950 v Brně. Byla tam uspořádána výstavka zbraní, tisk dehonestoval obžalované a prokurátor navrhoval pro Hájka i Koutníka trest smrti. Za velezradu a špionáž. Nakonec dostali doživotí, Koutníkův bratr Josef 22 roky, bratr František stačil emigrovat. Následovaly tresty dalším členům skupiny. Druhá větev skupiny „Rudolf Hájek a spol.“ byla v Brně odsouzena 4. 4. 1951. Někteří ve vězení zemřeli, jiní si odseděli i přes 10 let. A majetek jim soudruzi rozkradli. Koutník byl zbaven statutu partyzána a při domovní prohlídce mu byly sebrány všechny dekrety a vyznamenání. Čs. válečný kříž 1939, medaile Za chrabrost a Velká partyzánská medaile.

Po odsouzení putoval po trase Bory, Vojna, Leopoldov, Rovnost, Vykmanov, Valdice. Z 80 kg zhubl na 50. Dral peří, ale především fáral. Při práci v dílnách patřil mezi nejzručnější pracovníky. V Leopoldově byl Koutník na jedné cele s Husákem, poznal tam i generála Syrového, opaty Opaska a Tajovského. I o možnosti útěku přemýšlel. V lágru Vojna I. se chtěl s Pravomilem Reichlem prostříhat pod dráty, ale Pravoše přestěhovali do Leopoldova den před plánovaným útěkem. Když se tam pak za ním Koutník dostal, tak on právě úspěšně utekl.

Jako „organizátora nebezpečné protistátní skupiny“ jej amnestie míjely. Propuštěn byl až v dubnu 1964, spolupráci s StB i propouštěcí protokol odmítl podepsat. V kriminále si odseděl 14,5 roku a o své odbojové činnosti za války neměl jediný doklad. Rudolf Hájek byl propuštěn až 26. 5. 1964, žil pak v Blansku a pracoval manuálně. Dočkal se rehabilitace (1990), stal se Čestným občanem Blanska (1993) a zemřel v požehnaném věku 99 let v březnu 2013.

Vincenc Koutník se živil se jako nástrojář v novoměstské Chiraně až do důchodu v roce 1973. Byl šikovným zámečníkem, odjakživa spravoval kola, po válce předělával pro kamarády vojenské pušky na lovecké kulovnice, a ještě ve stáří spravil každé hodinky. O jeho statečných kouscích se nesmělo mluvit ani psát. Přišel o vojenská vyznamenání a z historie oddílu byl vymazán.

Naštěstí totalita skončila a Vincenc Koutník byl v roce 1990 rehabilitován. V Rozsochách jej zvolili místostarostou, pomáhal obnovit činnost Sokola a v 85 letech se oženil s o 34 let mladší přítelkyní Jitkou Fárkovou.

V roce 2001 se statečný člověk Koutník dožil devadesátky a byl radnicí v Bystřici n. P. navržen na státní vyznamenání. Je zarážející, že proti se okamžitě postavili zrovna členové ČSBS! Vesměs bolševici! Za argument si vzali tvrzení, že Koutník zavinil smrt čtyř členů rodiny Královy z Jiříkovic, ač od něj stopa nepocházela. Dalo proto práci zdůvodnit udělení státního vyznamenání skutečnému partyzánu. Ale podařilo se, 28. října 2002 si jel Vincenc Koutník do Prahy za prezidentem pro Medaili Za hrdinství. Před cestou do Prahy říkal: „Jestli tam budu stát vedle nějakých komunistů, tak bych tam radši nebyl!“

„Tam vám byl obrovský stůl plný jídla a pití. Lidé se na to vrhali, jakoby umírali hladem. Jak kdyby nejedli bůhví jak dlouho!“ líčil mi po návratu z Hradu, kde hovořil krátce s prezidentem Havlem.

Vincenc Koutník sice neměl úředně doložený charakter partyzána, měl však charakter dobrého člověka. Prakticky všechny peníze, tedy odškodné za věznění i dar od bratra z USA, věnoval na sociální programy, např. do stacionáře Zdislava v Novém Městě na Moravě ve prospěch postižených dětí.

Na konci života dostal 6. 9. 2006 Čestné občanství Města Bystřice nad Pernštejnem. Poděkoval, ale když byl v dalším roce projednáván návrh na udělení stejného titulu i celoživotnímu komunistovi a členu prověrkových komisí Ing. Kořistovi, šel své Čestné občanství vrátit. V politické orientaci měl vždycky jasno. Při rozhlasovém natáčení 17. 6. 2002 mluvil nekompromisní Vincenc Koutník po svých zkušenostech o lidech statečných, ale i o těch ostatních: „Naše země je zemí zbabělců a zlodějů!“ Současní chcimíři, kteří by se jen krčili v koutku a ani spojenci by nepomohli, mu dávají za pravdu. A za tuto nehoráznost dostane takový špičkový chcimír v prezidentské volbě z našeho národa 2 399 898 hlasů. Kdybychom byli statečným národem, nedostal by ani jeden! Nestačilo mu to, ale proč takto mluvil? Předpokládal, že zbabělá je většina národa.

Vincenc Koutník zemřel 21. 7. 2007 v Jimramově. Jeho odvaha, zásadovost a štědrost vedly k tomu, že širší rodina odmítala dát jeho ostatky do rodinného hrobu! Ale to už je jiná historie. Jméno Vincence Koutníka by nemělo být zapomenuto!

Zdroje:

ABS V–420 Brno, výpověď Rudolfa Hájka pro KV StB (dle Hájkovy domněnky pro CIC), 20. září 1949

ABS V–420 Brno, výpověď Vincence Koutníka pro KV StB Brno, 28. září 1949

Bořivoj Nebojsa: Zlatá léta padesátá. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2023

Robert Pokora: Hořké vzpomínky. Strojopis, nedatováno

Foto: Hynek Jurman, Jiří Plieštik, Martin Zídek, Archiv bezpečnostních složek