Před 80 lety: partyzáni utekli, čtyři Králové platili životy

Na Bystřicku žil skutečný partyzán Vincenc Koutník (19. 7. 1911–17. 7. 2007). Hned po okupaci dvakrát neúspěšně přecházel hranice, pak se rozhodl pro odboj doma. Kývl na nabídku sokolského náčelníka, učitele Kadlece (1887–1942), ale skončilo to velkým zatýkáním sokolů v říjnu 1941 a Kadlecovým úmrtím na úplavici v Osvětimi. V létě 1943 potkal Koutník parašutistu Rudolfa Procházku a pomohl mu přežívat v protektorátu. Jenže Procházka přišel lehkovážně o vysílačku a jeho pohodlí zaplatila životem řada lidí. U této tragédie Vincenc Koutník nebyl, protože s výjimkou krutých zim odmítal spávat u lidí a pobýval raději v lese. V létě pořád a i v zimě se často zavrtal se spacákem do sněhu.

Procházkovi ještě chvíli pomáhal, ale pak se s ním rozešel a uchýlil se do Divišova, kde se ve stodole u Houdků skrýval levicově zaměřený učitel Jaromír Mrkos (*9. 6. 1919 Kadov), který předtím působil v Praze. Oba hledali nové zázemí a jeden spolupracovník odbojové skupiny R 3 je zavedl kolem Vánoc 1944, pravděpodobně přímo na Štědrý den, do zapadlé vesničky Jiříkovice ke Králům. Předtím měli malý bunkr v lese Zvoláku, maskovali jej smrčkem, ale toto útočiště bylo při honu počátkem zimy objeveno lovci. Statečná rodina Králova byla v kontaktu s novoměstskými odbojáři a potřebným ochotně pomohla. Jiříkovice leží v dolíku nedaleko Nového Města na Moravě, stranou od hlavní silnice, kousek od lesa, a tak se pobyt zdál uprchlíkům bezpečný.

Mrkos nechtěl zpřetrhat spojení se známými, našel tedy spojku v dělníku Prokopovi z Fryšavy, který pracoval v Novém Městě u pekaře Ženatého. A vybízel i Koutníka, že může po jeho spojce posílat dopisy své milé. Koutník to chvíli odmítal, ač měl vážnou známost s Marii Zelinkovou (1924–1945). Ale když psal kolega, napsal také… S dívkou, dcerou stavitele z brněnských Maloměřic, se znal od té doby, kdy se skrývala u babičky v Jimramově před totálním nasazením a chtěl se s ní po válce oženit. Shodou okolností však byl gestapem sledován její bratr Jan, kterého zapojil do brněnského odboje Rudolf Procházka. Zelinka přijel na pozvání ke Křenkům do Kundratic, cestou byl sledován a přímo u Křenků došlo k jeho zatčení. U Zelinky našli pistoli, a tak byl i s přítomným Jaroslavem Křenkem, synovcem známého synodního seniora ThDr. Josefa Křenka, zatčen, odvezen do Nového Města a později do Jihlavy. Němci si nejdříve mysleli, že v domě zadrželi Koutníka, po němž už dlouhou dobu pásli.

Vzápětí došlo i na Marii Zelinkovou, u níž našli v knížce lístek od Vincence Koutníka. Brutální výslech pak prozradil kurýrní cestu přes Prokopa a následný výslech této spojky vedl k obklíčení Jiříkovic. O průběhu akce budu tlumočit verzi Vincence Koutníka, kterou mi vyprávěl poprvé v dubnu 1995. Publikoval jsem ji ve svých knihách, byla i součástí projektu videokazet VISION PRODUCTION. Je v souladu s literaturou (i z doby komunismu – Noční výsadek, s. 107), žádný historik ani pamětník na ní od té doby nezpochybnil ani slovo.

K obklíčení došlo v noci na 9. ledna 1945. Oba ilegalisté se zdržovali u Králů na výměnku a vzbudil je podezřelý ruch. Krátce po rozednění už byli Němci na dvoře celého areálu. Koutník vběhl do komory a vyhlédl malým okénkem. Vzduch byl čistý, Němec hlídal až někde za rohem. Přistavil tedy k okýnku stůl a po hlavě se vysoukal ven. Pistoli držel v zubech. Mrkos se pustil za ním. Seskočili tak do úzké uličky a přes taras se dostali do vedlejší usedlosti k sousedovi.

Jenže Němci se hned přesunuli, protože je hlídka zahlédla. Z obezděného dvora vedla velká vrata. Koutník vyhlédl dírou v nich a spatřil venku plno Němců. Seběhl tedy přes dvůr dolů k malým vrátkům a pootevřel je. Tady na něj Němec zařval: „Hände hoch!“ Koutník vrátka zase přibouchl a běžel nahoru. Dírou uviděl, jak další Němec sbíhá dolů k vrátkům. Šel tam znovu, pootevřel a Němec zase zařval. Přibouchl tedy a dolů se vydal na posilu další Němec. Tak to opakoval pětkrát. Pět Němců se přemístilo a u hlavních vrat zůstala už jen slabší hlídka.

„Mirku, musíme utéct!“ hledal Koutník Mrkose.

Našel ho ukrytého v harampádí za vozy a sáněmi. Byl bledý, vyděšený, nepromluvil ani slovo. Koutník ho navedl, že musí německy křičet: „Jděte pryč, jste sami obklíčeni!“ Sám odrazil závoru a vystřelil. Všichni Němci skutečně utekli za roh, pouze jeden naslepo vystřelil. Jenže Mrkos byl nešikovný a bázlivý, svezl se na zem a celý se rozklepal. Koutník jej zvedl za límec a vlekl uličkou pryč. Mrkos naštěstí nebyl raněný, jen upadl. Po humnech pak běželi k velké stodole a od ní do svahu nad Jiříkovicemi. Když byli asi v polovině, ozvala se střelba a kulky jim hvízdaly kolem nohou a rozhazovaly sníh na všechny strany.

Jedna škrábla Mrkose do nohy, ten lehl, zpanikařil a nechtěl jít.

„Pojď, blbče!“ řekl mu Koutník a zvedl ho. Mrkos si podle vlastních poválečných vzpomínek Koutníka vážil, neboť byl fyzicky velice zdatný a respektoval ho. Když vyběhli na vrch na silnici, lehl si Koutník za patník, aby se vydýchal. Mrkos ho následoval. Kulky jim létaly nad hlavami, a také narážely na patník, za kterým leželi. Mysleli, že jsou z nejhoršího venku. Zvedli se a zahrozili za sebe pronásledovatelům.

„Vy darebáci, vy nám můžete…!“

Tím se ovšem prozradili před kulometem, který byl skryt ve sněhu bokem od nich. Střelba je pronásledovala, ještě když sbíhali k vlachovické silnici. Skočili však pod mez a po čtyřech se doplahočili do nedalekého lesa. Byli zachráněni. Hvízdaly za nimi jen kulky, vojáci je nepronásledovali. Zřejmě v domnění, že je v Jiříkovicích odbojářů víc a nad dvěma uprchlíky mávli rukou.

Pokračovali pak udýchaní až k rybníku Sýkovec, odkud je neznámý sedlák odvezl na saních k Fryšavě. Nejdříve se zdráhal, museli mu pohrozit pistolí. Nakonec jim daroval chleba. Z Fryšavy pak Koutník s Mrkosem putovali do Rozsoch, kde se ukryli u Václava Peňáze.

Růženka Musilová později vypověděla, že od nich ze Studnic ke Králům měli jít výsadkáři Pernický a Leopold Musil. Zrovna to ráno, kdy proběhla razie na Koutníka a Mrkose. Protože tam pobyt oběma parašutistům domlouval sám Štainer-Veselý, vedlo to k roztržce mezi partyzány a Štainer byl dokonce podezírán ze zrady…

Partyzáni tedy utekli, na odpor nemohli pomýšlet. Ale v Jiříkovicích zůstali domácí! Zatčen byl Jan Král (1889) i se svými syny Jaroslavem (1920), Janem (1922) a Františkem (1925) a všichni nakonec skončili s posledním transportem v Mauthausenu, kde zahynuli. Dne 7. dubna 1945 byl z Brna vypraven zvláštní transport KL III. do Mauthausenu, jenž měl čítat 194 osob, z toho 39 žen. Jiné počty uvádějí, že transport čítal v Brně 173 mužů a 34 žen a v Jihlavě přistoupilo 7 mužů a 1 žena. Šlo by tedy o 215 transportovaných lidí, z nichž se zachránil jediný Rakušan Arnold. Písaři Čuhlovi bylo v koncentračním táboře Mauthausen skutečně hlášeno velitelem transportu Janem Baarem 215 příchozích, z toho 35 žen. Až na zmiňovanou výjimku byli všichni popraveni 10. dubna 1945.

Do transportu byla zařazena celá řada významných příslušníků odboje z Brněnska a Vysočiny. Ironií osudu i František Bednář (alias Malý Franta), bývalý učitel z Chrlic a odbojář, jenž byl zatčen v polovině listopadu 1942. Za rok se stal konfidentem gestapa, později se snažil hrát na obě strany a 8. 12. 1944 byl znovu zatčen. Nyní směřoval s ostatními vstříc jisté smrti. V Jihlavě byli v noci 8. 4. ještě přibráni lidé z našeho příběhu. Čtyři členové rodiny Královy, dále Jaroslav Křenek (1922), Alois Prokop (1914) a sourozenci Marie (1924) a Jan (1925) Zelinkovi.

Vlak dojel přes Jihlavu a České Budějovice do Mauthausenu 9. dubna dopoledne. Vězňové přenocovali v koupelně a druhého dne po poledni, 10. dubna 1945, byli všichni s jedinou výjimkou Františka Arnolda zavražděni v plynové komoře. Byl to poslední transport, který do Mauthausenu dorazil, ten následující uvízl u Mirošova. Koncentrační tábor byl pak brzy Američany osvobozen. To však bylo příliš pozdě pro rodinu Královu z Jiříkovic i pro Koutníkovu nevěstu Marii Zelinkovou. Vincenc Koutník se oženil až ve svých 85 letech…

I s Mrkosem byl v polovině ledna 1945 přijat Josefem Serinkem do oddílu Doktor Miroslav Tyrš a během jednoho měsíce se musel znovu prostřílet z obklíčení v Koníkově. S Mrkosem měli společné osudy až do konce války.

Po ní se stal Mrkos významným stranickým funkcionářem, pracoval na ministerstvu vnitra, kde dokonce v listopadu 1949 vystřídal Picha-Tůmu v roli styčného důstojníka akce „Lux“. Ta spočívala ve vyhledávání nepřátelských osob ve straně a na Ministerstvu národní obrany, především mezi bývalými zpravodajci Františka Moravce z Velké Británie. Pich byl za násilnosti asi na deset dnů zavřen, z cely jej dostal samotný Slánský. Ale u StB skončil. Místo něj se stal styčným důstojníkem akce právě kpt. Jaromír Mrkos. Později se vrátil k vyučování, stal se i ředitelem školy a nakonec okresním školním inspektorem a stranickým funkcionářem.

Koutníka čekal jiný osud. Dal se do protikomunistického odboje, byl zatčen v září 1949 na falešné hranici a odsouzen na doživotí. Byla mu také odebrána všechna partyzánská vyznamenání (Československý válečný kříž 1939, medaile Za chrabrost a Velká partyzánská medaile), ač se dvakrát prostřílel z německého obklíčení, prokazatelně se zúčastnil několika destrukcí na železniční trati a vykolejení vojenského vlaku u Rovného, nechyběl v několika bojových akcí, kdy kryl lehkým kulometem záda svých spolubojovníků. Odseděl si 15 let. Nikdy nevstoupil do odbojářské organizace. Odradilo ho už ustavující zasedání krátce po válce.

„Místnost byla plná lidí,“ vzpomínal, „skoro nikoho z nich jsem z odboje neznal, protože v něm nepůsobili, ale ze všech stran se ozývalo: soudruhu, soudruhu, soudruhu! Řekl jsem si, tady nemáš, Vindo, co dělat a šel jsem pryč!“

Když měl být v roce 2002 vyznamenán prezidentem republiky, protestovali kupodivu členové zkompromitovaného Českého svazu bojovníků za svobodu. Takoví, co na rozdíl od Koutníka sami nikdy po nepříteli nevystřelili, ale po válce včas vstoupili do jedině správné strany, brali partyzánský důchod a vydrápali se do funkcí. Vytýkali nyní Koutníkovi, že zavinil smrt čtyř členů rodiny Královy. Členové ČSBS však nikdy nic takového nevyčítali Mrkosovi a nikdy také neprotestovali proti jeho postupu do vysokých funkcí v éře socialismu! Vždyť Mrkos byl jejich, Koutník byl naopak protikomunistický vyvrhel! Nevadilo jim, že to byl Mrkos, kdo aktivoval spojku a celou tragédii tím uvedl do pohybu. Nyní běhali po úřadech s knihou Bořivoje Nebojsy, kterou ještě nedávno navrhovali žalovat. Prý se v ní píše o úkrytu Koutníka u Králů, kteří pak zaplatili životy! Byl to paradox! Funkcionáři byli proti vyznamenání skutečného partyzána a Bořivoj Nebojsa, dle ČSBS hanobitel odboje, psal prezidentovi dobrozdání o statečném bojovníkovi. A úspěšně!

Místní zastupitelé obce Jiříkovice mi k válečným událostem 25. 7. 1997 napsali: „V pozdějších letech p. Mrkos, jako okresní činitel se ani nepostaral o zdrcenou a nemocnou paní Královou, která dožívala v chudobě.“ Koutník byl v té době komunisty vězněn. Vdova zemřela v roce 1959. Králův dům byl zbořen (1971), na jeho místě najdete pomník obětem.

Dopadlo to jako v četných jiných případech. Partyzáni utekli a podporovatelé zaplatili životy. Co se ale dalo dělat? Kdo se odváží po 80 letech soudit? Zřejmě jen vedení ČSBS…

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022 (3. vydání)

Vzpomínky Vincence Koutníka autorovi

Foto: Hynek Jurman, archiv autora, věnováno Ing. Vl. Vondrou a V. Koutníkem