Článek
Ještě za vlády krále Jiříka býval Zubštejn slavným a pyšným hradem. Na nádvoří se pořádaly velké turnaje a z hradní síně bylo slyšet zpěv a hlahol hodovníků. Konaly se tu veselé freje i veliké hony, protože majitelé patřili mezi nejbohatší v zemi.
V tom čase se ubíral cestou kolem Svratky hodinářský tovaryš. Vracel se ze zkušené do Prahy, aby tam uplatnil poznatky od vídeňských mistrů. Vesele si pohvizdoval, když náhle za sebou uslyšel dusot koní. Doháněla ho lovecká družina v čele se skvostně ustrojeným pánem. Tovaryš pokorně ustoupil z cesty a když se jezdci zastavili, poprosil je o kousek chleba. Pán poručil pocestného nasytit a sám se zajímal, čím je a kam míří.
„Jsem hodinářským tovaryšem a vracím se do Prahy,“ řekl mladík a pán nad čímsi dlouho přemýšlel.
„Dokážeš mi opravit věžní hodiny?“ zeptal se konečně po chvíli. „Když si na tu práci troufneš, dobře ti zaplatím.“
Chasník ochotně přikývl a pán mu hned nechal zavázat oči. Pak ho vysadili na koně a dlouhou dobu jeli po klikatých stezkách. Když zastavili a sňali hodináři šátek z očí, zjistil, že je na rozlehlém hradním nádvoří. Hrad byl pevný a mohutný, ale pro tovaryše zcela neznámý. Když se později vyptával hradní posádky, nic mu neřekli. Pán svým lidem zakázal cokoliv hodinářovi prozradit.
Mládenec se tedy věnoval své práci, protože oprava nebyla žádnou hračkou. Celý mechanismus musel rozdělat a vyčistit, mnohé součástky bylo třeba znovu vyřezat. Také pomocník kovář se měl co ohánět. Na opravě se pracovalo skoro celý rok a cizinec nic neošidil.
Dole na nádvoří často vídal krásnou, ale velice smutnou pannu. V patách měla neustále zbrojnoše! Hodinář se ho zeptal na krásnou dívku, ale odpovědí bylo jen zaryté mlčení. Až na další mládencovo naléhání zbrojnoš zasyčel, že nemůže nic prozradit, protože by přišel o hrdlo. To připadalo tovaryši podezřelé. Usoudil, že zde dívku drží násilím.
Konečně dokončil svou práci, dostal dobře zaplaceno a s páskou na očích byl opět vyveden z hradu. S kapsou plnou zlaťáků si vesele vykračoval vzhůru kolem řeky. V Praze se dozvěděl spoustu novinek, ale nejvíce se mluvilo o dceři krále Jiříka. Byla prý unesena a vězněna určitě na některém odlehlém hradě!
Hodinář si vzpomněl na krásnou pannu, dal se ohlásit u krále a vyslovil mu své podezření. Král se už chytal sebemenší naděje, proto nechal osedlat koně, posbíral vojsko a s tovaryšem objížděli společně hrady. Křížem krážem sjezdili celé východní Čechy, ale tovaryš stále nemohl poznat hrad, kde spravoval hodiny.
V pátrání pokračovali i na Moravě a jen dorazili k řece Svratce, hodinář krajinu poznával. Netrvalo dlouho a vojáci objevili hrad Zubštejn. Hodinář pohlédl na mohutnou věž přečnívající hradby a poznal na ní své hodiny.
„Toto je hrad, který hledáme!“ zvolal rozhodně a král zajásal.
Hned nechal pevnost obklíčit a vojsko připravit k útoku.
Vtom spatřil, jak se brána otevřela a vstříc mu volně kráčí vlastní dcera. Nevypadala vůbec utrápeně a nijak nespěchala. Překvapenému otci prohlásila, že se za tu dlouhou dobu zamilovala do svého věznitele, prý je to hodný člověk. Nyní žádala otcovo požehnání. To bylo na krále příliš, takže vztekle vyjekl:
„Buď se okamžitě vrátíš domů, nebo to tu srovnám se zemí!“
„Copak nedokážeš, otče, pochopit, co je to milovat? Byl na mě hodný. Líbí se mi! Nikdy od něj neodejdu!“
Zoufalá dcera se vrátila na zubštejnské nádvoří a král zavelel k útoku. Pevný hrad dlouho odolával, ale nakonec byl přece jen dobyt a zapálen. Hradní pán se bránil až do poslední chvíle a v závěrečné šarvátce padl společně s královou dcerou.
Zubštejn
Zubštejn byl vyvrácen a od té doby zůstal romantickou, ale pustou zříceninou. Podle pověsti se někde ve zřícenině skrývá velký poklad.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman
Ilustrace Stanislav Bělík, autor práv H. Jurman
