Článek
V těžkých časech, hodně podobným těm dnešním, šli kluci a chlapi, často i dívky a ženy s kůží na trh. Dali všanc naprosto všechno, tedy své zdraví i životy. Vůbec neváhali a nelavírovali jako dnešní politici. Vyplatilo by se Polsku pomoct? Nebude pro získání voličů lepší pomoc odmítnout? Přece chceme všichni mír! Něco tak neskutečně ubohého v letech 1938–1945 nepřipadalo u obyčejných lidí do úvahy. Nepřítel byl jednoznačný a za správnou věc se táhlo do boje! Kdo na to měl, nabídl život a zdraví!
Zbabělci dnes protestují proti pomoci napadené zemi. Ti by za správnou věc nikdy na kolbiště nevytáhli. A reptají, když poskytneme přístřeší prchajícím před válkou. Některé strany si na tom dokonce postavili program a vějičku na voliče. Na ty zbabělé a jednoduché! Co to je za lidi, když na tohle slyší? Jinak tomu bylo v časech, kdy naši hrdinové prchali do Velké Británie, jak doložil ve vzpomínce pro Paměť národa Jaroslav Hofrichter, příslušník 311. perutě RAF: „Angličané se k nám vůbec chovali senzačně. Když si představím českou povahu… Mít v zemi milion cizinců a nebýt na ně naštvaní. To byl výborný výkon.“
Dnes uprchlíci mnohým vadí a zbabělí, prolhaní lídři jsou voleni. Ve velké míře. Naštěstí ještě nějaké hrdiny máme a vždycky jsme měli. Když jsem zmínil 311. bombardovací peruť RAF, napadají mě dva velmi podobné osudy. Jeden přímo z naší rodiny, druhý se týká chlapce narozeného jen o pár desítek kilometrů dále. Adolf Jurman a Karel Rybníček. Oba se narodili v roce 1919 na Vysočině, Karel 5. 2. 1919 v Kozlově u Křižanova, Adolf 14. 6. 1919 v Olešničce. Oba byli talentovaní studenti. Adolf byl dokonce vybrán ke studiu na francouzském Lycée Carnot v Dijonu, odešel tam v roce 1936. Karel odmaturoval na gymnáziu a začal studovat Vysokou školu zemědělskou. Věnoval se i atletice, v dresu Moravské Slávie Brno házel oštěpem. Po vypuknutí 2. světové války odešel na stipendium do francouzského Grignonu a v září 1939 vstoupil dobrovolně do čs. jednotek na jihu Francie. Zařazen byl k jezdectvu.
Karel Rybníček
Adolf odjel z vlasti po mnichovské kapitulaci, právě zde byl na prázdninách. Ve Francii v létě 1939 odmaturoval a 18. 10. 1939 vstoupil v Agde do armády. Stal se dělostřeleckým kadetem, absolvoval výcvik a poddůstojnickou školu. V květnu 1940 byl přemístěn k pěšímu pluku a 27. května k čs. letecké skupině. Vzápětí Francie padla a oba chlapci našli útočiště v Anglii. Adolf tam odplul 24. června na lodi Appapa přes Gibraltar, Karel měl cestu složitější, dostal se do Maroka a dokonce byl odeslán na nucené práce na Saharu. Uprchl, přihlásil se britským úřadům. Koncem června 1940 odplul s konvojem do Británie, kde byl nejdříve zařazen do kulometné roty a v květnu 1941 převelen do důstojnické školy. Následoval parašutistický výcvik, obsluha vysílaček a spojovací techniky všeho druhu, obsluha ručních zbraní a výbušnin. Podle toho to vypadalo na možný výsadek do vlasti. V červenci 1942 se ale dobrovolně přihlásil k letectvu.
To Adolf byl rovnou poslán na leteckou základnu a už 24. 7. 1940 byl přijat k RAF. Nejdříve pracoval jako tlumočník a styčný důstojník pro nově příchozí ze zahraničí. Chtěl však bojovat, proto podstoupil operaci očí a byl školen na navigátora. Podobné to měl Karel. Ten byl také určen do letecké školy pro navigátory RAF a výcvik absolvoval v Kanadě. Dokončil jej na Bahamách na strojích Mitchel a Liberátor. V červnu 1944 se vrátil k 311. bombardovací peruti RAF na letišti Tain v severním Skotsku. Účastnil se od září 1944 celkem 73 bojových letů na ochranu pobřeží Velké Británie před ponorkami a nepřátelskými plavidly. Adolf už od června 1943 létal také nad Biskajským zálivem, Severním mořem až k arktickému kruhu. V době invaze v červnu 1944 nad Kanálem La Manche. Později byl převelen na velitelství pro dopravu a létal do severní Afriky a do všech zemí Evropy. Oba navigátoři chránili v mimořádně náročné funkci vlastní konvoje a oba se kupodivu dožili ve zdraví konce války. Oba byli vyznamenáni Čs. válečným křížem 1939 (Adolf dokonce dvakrát), dvakrát Čs. medaili Za chrabrost, britskou Atlantic Star a celou řadou dalších medailí a vyznamenání.
Nechápali, proč se ani tři měsíce po německé kapitulaci nemohou vrátit do vlasti. Až přišel ten 13. srpen 1945, hrdinové se vraceli do Prahy a tisíce lidí je zdravily. Karla se dočkali příbuzní po dlouhých 6 letech, Adolf chyběl blízkým ještě déle, plných 81 měsíců. Dalo by se čekat, že vděk jen tak brzy nepomine, že si hrdinové užijí zaslouženého klidného života. Opak byl pravdou, ale osudy obou chlapců, kteří se museli určitě dobře znát, se teď zcela rozdělily. Adolf Jurman mohl aspoň krátce pracovat jako ministerský úředník a ještě stačil vystudovat práva (promoce 5. 3. 1948), v létě 1948 však po represích emigroval a zbytek života prožil ve Velké Británii.
Karel Rybníček měl štěstí ještě méně. Potkal jej osud neskutečně krutý! Po týdenní dovolené v srpnu 1945 se vrátil na palubu letounu a přepravoval repatrianty z Velké Británie do Prahy. Bylo ještě potřeba přepravit tolik lidí, léků a materiálu. Po startu 5. října 1945 na letišti Blackbush však začaly jeho Liberátoru hořet motory, pilot Jaroslav Kudláček otočil letoun zpět, ale ten se zřítil u obce Hartley Wintney z výšky asi 100 metrů. Zahynulo všech 23 cestujících včetně žen a dětí. Pohřeb byl 11. října v československém oddělení hřbitova v Broockwoodu u Londýna. Karel dosáhl hodnosti podporučíka, byl nositelem Pamětní medaile čs. armády v zahraničí a už zmíněného Čs. válečného kříže 1939. Posmrtně mu byl v roce 1946 udělen titul inženýra in memoriam na Vysoké škole zemědělské v Brně a v roce 1991 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka. Adolf získal ve stejném roce posmrtně hodnost podplukovníka, zemřel už v roce 1975.
Pomník na hřbitově v Křižanově
Oba hrdinové byli desítky let zamlčováni, jenže pravdu nikdy navždy neutajíš. Aspoň posmrtně se dočkali satisfakce a oba už mají své pamětní desky na rodných domech. Adolfu Jurmanovi byla odhalena v Olešničce (dnes součást Štěpánova nad Svratkou) 21. srpna 2021, Karel Rybníček se jí dočkal právě nyní. Odhalena bude v Kozlově u Křižanova v neděli 12. října 2025. Slavnost začne na návsi před rodným domem od 15:00 hodin.
Čest hrdinům! Neměli bychom na ně zapomínat a měli by nám být příkladem i na našich občas ne úplně lehkých cestách neustále.
Zdroje:
Jan a Sabina Kratochvílovi: Rytíři nebes. 311. čs. peruť. Muzeum českého a slovenského exilu a Muzeum RAF, Brno 2020, s. 504-506.
Foto: Hynek Jurman, archiv rodiny Jurmanovy, archiv rodiny Rybníčkovy.
Pozvánka na odhalení desky
