Článek
Zeman Oulehla pocházel z dědiny Habří na Bystřicku, ale usadil se v nedalekém Bukově. Měl překrásnou dceru, celý se v ní viděl a přál její lásce k Petru Čížovskému. Petr byl urozený, hezký a milý hoch, sídlil na blízkém hradě Mitrově a k prostému lidu byl velice laskavý. Pravým opakem byl ovšem majitel jiného nedalekého hradu, Lísku či také zvaného Bukov. Tento zpupný rytíř páchal lidem nejhorší příkoří, jen k Oulehlovi se kupodivu choval poněkud lépe a dokonce mu půjčil nějaké peníze. A nechtěl je pak ani splácet, měl jiný nápad! Místo peněz rovnou žádal o zemanovu dceru.
„Sama si musí vybrat,“ vymlouval se Oulehla a přemítal, jak se z té kaše dostat. Rytíř ho však tlačil do kouta a nakonec si vymohl slib, že se o krásnou dívku aspoň uskuteční s Petrem závod. A v něm si věřil! Oba nápadníci se dohodli na podmínkách souboje. Petr vyjede z Horních Rozsíček a rytíř od známé hospody Bukovská. Z obou míst bylo stejně daleko na náves v Bukově. Kdo tam bude dříve, ten získá Oulehlovu dceru.
Právě začínal květen a všechno kolem vonělo, kvetlo, zpívalo. Tak jako vždycky vše voní, kvete a zpívá, když je člověk mladý a zamilovaný. Oba nápadníci měli ovšem toho dne zemřít a žádný z nich to netušil.
Na smluvený signál rytíř z Lísku zuřivě vyrazil. Dráha od hospody se mu až k cíli svažovala a to mělo dát jeho koni křídla. Byl si jistý, že vyhraje. Petr však skryl tvář do hřívy svého vraníka a letěl jako blesk. Jemu zas dodávala křídla láska! Na návsi u rybníka byl o chvilku první, seskočil a spěchal obejmout svou milou.
Vtom přirazil jeho sok. Zaklel a hned vytasil meč. Zuřivě zaútočil na Petra. Rozpoutal se boj na život a na smrt! Brzy oba krváceli a rytíř po Petrově výpadu ztratil koně. Dívka překrásná jako obrázek mlčky sledovala celou tu hrůzu. A náhle se s ní zapotácel svět! Petrovi totiž vypadl meč a po další ráně zůstal ležet mrtev. Dívka klesla na jeho tělo a omdlela.
Zraněný rytíř se vlekl z místa souboje, ale daleko se nedostal. Rozezlené bukovské ženy popadly motyky, sekyry a vidle, zlosyna na vejpustku dostihly a utloukly jej. Byl první máj, byl lásky čas a všechno kvetlo, vonělo a zpívalo…
Náhrobní kámen v kostele v Bukově.
Obě mrtvoly byly pochovány v kryptě bukovského kostela. Náhrobní kámen s erbem Petra Čížovského je dnes ve stěně proti sakristii. Že nejde o pouhou pověst, potvrzuje soudní zápis o tom, že se Kateřina Čížovská domáhala dědictví po svém zavražděném bratru Petrovi.
Na místě souboje, právě u rozcestí k Lísku i Mitrovu, byl postaven kámen z bílého mramoru se vzpínající se půlkou koně a křížem. Nápis hlásal, že: „Léta Páně 1608 ve čtvrtek na sv. Filipa a Jakuba na tomto místě úkladně zabit jest urozený pán Petr Čížovský z Čížova a Mitrova.“
Vedle tohoto kamene stávaly i dva jiné s vyobrazením kříže. Jeden byl později dán na kostelní práh, druhý na práh studně Vážky. Ten nejhezčí kámen s nápisem byl pak v roce 1926 zazděn do pomníku padlých z I. světové války.
Na prohlídku zříceniny Lísku a do Bukova jsem si vzal napoprvé hezký doprovod v nepraktických lodičkách. Bylo to v dubnu, za pouhých šest dnů měl začít máj. Před pomníkem kvetly v keramické míse macešky, nahoře nad seznamem padlých ještě spínal ruce původní litinový andílek a v patě památníku se bělel mramorový kámen nebohého Petra Čížovského. K rozeznání jeho znaku, půlky koně, jsem tehdy potřeboval notnou dávku fantazie. Ani nápis jsem už vůbec nepřečetl, jen kříž vystupoval zřetelně. Je vysoký 32 a široký 44 cm, když výška celého kamene je 75 a šířka 68 centimetrů.
Detail kamene v pomníku padlým.
V roce 2005 byl však celý tento pomník přestavěn. Smírčí kámen v jeho patě restaurovali, písmo je dnes dobře znatelné, celá památka vypadá moc hezky. Od té doby jsem tam byl mnohokrát. S televizním producentem a jeho kamerou, s profesionálním fotografem, s celým zájezdem zájemců i jen tak sám na kole. Je co obdivovat. A vy si odtud klidně vyšlápněte ke zříceninám hradů Lísek a Mitrov. Nebo se toulejte údolím Bobrůvky až do Trenkovy rokle a klidně ještě dále…
V Bukově bylo většinou krásně, všechno tam vonělo, kvetlo a zpívalo.
Literatura:
Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.
Foto: Hynek Jurman a Karel Skalník
