Článek
Znáte to rčení o božích mlýnech. Melou prý pomalu, ale jistě. Když si zlý člověk, zlý čin zaslouží odplatu, čekají lidé, kdy tedy přijde. Pokud se dočkají, hovoří o božích mlýnech. Semlely Heydricha i K. H. Franka, zasloužilého konce se dočkali Benito Mussolini a Hitler, zrovna tak Stalin i Gottwald, říká se to o Slánském a mohli bychom jít dále do historie.
Často se zasloužené odplaty dočkají i lidé méně známí. Hodně se vzpomíná na osud zlodějů smírčích kamenů. Nikdy jim ta krádež totiž štěstí nepřinesla, mnohdy je potkalo něco zlého a kámen často sami vrátili na původní místo. Skoro každý z nás ví o nějakém případu, kdy byl pachatel něčeho velmi nečestného a zlého po právu potrestán. Často si říkáme, že až příliš pozdě… Jeden takový starší případ se odehrál kdysi i v Jimramově na Českomoravské vysočině.
Starý jimramovský kovář už na práci příliš nestačil, mohl se však pyšnit krásnou mladou ženou. Ve stavení měl na práci mladého tovaryše, který si poradil s výhní, kovadlinou i jankovitým koněm. Byl urostlý, silný, zdatný! A kovářka se mu líbila! Jedné noci náhle kovář zemřel a nikomu to nebylo nápadné. V těch časem umírali mnohem mladší chasníci a kovář byl už jako věchýtek.
Mladičká vdova velice truchlila, nebožtíka až teatrálně oplakávala, ale čas je v takových případech nejlepší lékař a dokáže zázraky. Za pár měsíců smutek odložila, provdala se za tovaryše a řadu let žili v kovárně spokojeně.
Jednou potřeboval zdejší hrobař místo na hřbitově a byl nucen vykopat kovářův hrob, o nějž se už ostatně stejně nikdo nestaral. Zarůstal jen trávou, tak co s ním! Hrobař kopal, kosti pokládal stranou a nahoru položil lebku. Už byl s prací téměř hotov, narovnal záda, když v tom spatřil, že na něj lebka nebohého kováře kývá.
Katolický hřbitov v Jimramově, evangelický je hned vedle.
„Matičko svatá, zachraň mě!“ vyhrabal se z jámy a utíkal zburcovat sousedy. Tohle ještě nezažil! Lebka se hýbá! Lidé se s ním vrátili k hrobu, dodali si odvahu a lebku prohlédli. Našli v ní vlezlou žábu, která ji svou váhou rozkývala.
Jak už ji měli v ruce, tak při bližším ohledání nalezli v lebce zaražený silný zrezivělý hřebík. Ihned pochopili, že byl kovář zavražděn. Uvedli spravedlnost do chodu a kovářka se brzy přiznala, že měla pletky s tovaryšem ještě za života starého muže, kterého pak společně v noci zahubili, když mu do hlavy zatloukli silný hřeb.
V tom čase se už neprovádělo hrdelní právo na místním kopci Padělku, a tak museli oba provinilci ke krajskému soudu, aby si po odsouzení odpykali trest za svůj zločin.
„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“ říkali pak s jistým zadostiučiněním Jimramovští.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman. Ilustrace Libor Balák, autor práv H. Jurman
Hrobka v Jimramově patří Belcrediům, kovář spočinul na hřbitově nedaleko.
