Když ti nabídnou trest smrti aneb Jak třídit konfidenty

Jméno Miloš Vlček má na Tišnovsku od konce 2. světové války trpkou a nevalnou chuť. Stalo se synonymem pro zrádce. O jeho zrádcovství se vyprávějí téměř legendy, skutečnost však byla složitější…

Milošův otec Vladimír byl ruským legionářem a v roce 1920 se vrátil do vlasti i s mladou Ruskou ze Sibiře Varvarou Zamíralovou. Na Moravě se jim narodily dvě dcery a mezi nimi prostřední hoch. Miloslav Vlček (*21. 5. 1922 v Šumperku) nebyl žádný skvělý student a v roce 1941 stěží odmaturoval na tišnovském gymnáziu, kde byl otec školníkem. V roce 1942 byl totálně nasazen do Německa na práci. Koncem roku 1943 však z Říše už podruhé uprchl. Poprvé byl chycen na hranicích, šest týdnů držen v kárném táboře a poté se zbědovaný vrátil na pracoviště. Tolik se však bál bombardování, že uprchl znovu a skrýval se v ilegalitě v městě pod Květnicí u sestry Věry, provdané za obchodníka s látkami Jurnečku. Také u dalších příbuzných, jeden čas i u Miroše Habrovce. Ten byl vedoucím tišnovské mládežnické skupiny, jež ovládla tišnovské kuratorium. Jako sportovec byl též ve spojení se sokolskou organizací „Hnutí za svobodu“. Od několika tišnovských informátorů však měl o tišnovské mládeži informace brněnský fašista Aujezdský a poznatky hlásil až ministru Moravcovi.

Miloš Vlček nebyl členem organizace a v místě bydliště ani neměl zvláště dobrou pověst. U spolužáků nebyl oblíbený, platil za flákače a ješitného vychloubače, přesto všichni zasvěcení považovali za svou povinnost i tomuto uprchlíkovi z Říše pomoci. V dubnu 1944, podle některých protokolů až v květnu, seznámil bývalý komunistický redaktor Rovnosti František Cibulka ze sousedních Hradčan Vlčka s konfidentem brněnského gestapa Otakarem Chalupou jako s „vedoucím odboje“. Chalupa se měl vetřít mezi tišnovské odbojáře. Vlček o něm nevěděl, že byl zatčen s většinou zemského vedení moravských komunistů 10. ledna 1942 a stal se vzápětí agentem gestapa. Dokonce na německých rozmnožovacích strojích vydával v režii gestapa ilegální Moravskou Rovnost. Vlček Chalupovi samozřejmě naletěl a nešťastně seznámil tišnovskou skupinu s domnělými „odbojáři“ Otakarem Chalupou, Ryšánkem a Večeřou. Ovšem Chalupa už před Vlčkem měl jisté poznatky o organizaci a zjistil i to, že o činnosti ilegalistů dobře vědí tišnovští četníci, kteří váhají zakročit.

Kriminální rada Koslowski se snažil najít stopu generála Luži, kterou ztratil po jeho útěku z Bosonoh. Chtěl na Lužu i Štainera narazit přes tišnovské odbojáře, mezi něž proto vyslal konfidenta Chalupu. A díky němu se i Vlček potuloval po kraji a hledal kontakty na Štainera, Sošku, Robotku i na Rudolfa Procházku. Díky své naivitě a ješitnosti si hrál na velkého odbojáře a nevědomky zaplétal do sítí gestapa další kamarády a bývalé spolužáky. Do stejné třídy s Vlčkem chodili na tišnovském gymnáziu Bohuš i Emerich Schwarzerovi. Bohuš dále studoval, zato Emerich se podílel na řízení rodinného podniku v Bystřici nad Pernštejnem. Na podzim 1944 za ním přišel Vlček a tvrdil, že je na útěku před gestapem. U Schwarzerů pak i přespal. Už dříve byl Emerich očitým svědkem velké razie v Tišnově, sám byl při ní několikrát kontrolován. Údajně se pátralo po Vlčkovi! Považoval ho tedy za významnou osobu v podzemním hnutí, a proto mu poskytl úkryt v přádelně.

Vlček trávil čas nejrůznějšími pochůzkami, k nimž si brával revolver. Ten měl v noci připravený pod polštářem. Bývalému spolužákovi se svěřil, že je ve spojení s ilegální skupinou, jejíž jméno nesmí prozradit. Jiný student ze Štěpánova, pozdější světoznámý astronom Josip Kleczek, byl také Vlčkem navštíven a brzy byl kvůli němu vyslýchán a uvězněn. Otec Schwarzer byl také zatčen a po něm skončil ve vězení 23. 11. 1944 i syn Emerich. Ten přežil pochod smrti a dočkal se i s tátou konce války. Přežil i Josip Kleczek, ale podstoupil věznění v Kouničkách a přímo pod jeho oknem se popravovalo.

Od května do počátku října 1944 tak byl Vlček volavkou a neměl zřejmě zdání, že se pohybuje v režii gestapa. To však vytušili tišnovští odbojáři a Alois Wagner Vlčka vyzval, aby zmizel z města. Koncem září 1944 se tak skutečně stalo a Vlček se potuloval po Brně i jinde. Na schůzky s Chalupou už nehodil, prohlédl. Dokonce sehnal Chalupovu fotografii, namnožil ji a rozdal mezi tišnovské odbojáře. Habrovec měl v plánu vylákat odhalené konfidenty ven za město a zastřelit je. Plán mu však kvůli očekávaným represím neschválili starší odbojáři, navíc se konfidenti nedostavili všichni, a proto se likvidace neuskutečnila.

Gestapu nakonec pomohla náhoda, když Vlček narazil koncem září v Brně na Chalupu s Ryšánkem. Ti ho zase přesvědčili, že jsou skutečnými odbojáři. Naivní Vlček přistoupil na další schůzku s nimi a při ní byl 2. října zatčen. Pokusil se sice použít zbraň, byl však trojicí gestapáků přemožen! Poté byl zostřeně vyslýchán kriminálním komisařem Antonínem Mondorfem. Kvůli držení pistole byl dán do vazby. Zátah na odbojáře v Tišnově začal 4. října. Jak dokládá vyšetřování StB z roku 1946, mělo gestapo dostatečné informace o tišnovském podzemí od konfidenta Otakara Večeři a od bývalého důstojníka Fridolína Kůrky, který naletěl Ryšánkovi podobně jako Vlček, ale už v roce 1942. Vlček tedy nic nového neřekl, jen potvrdil známé skutečnosti. A protože sám figuroval na seznamu, podle nějž se v Tišnově mělo zatýkat, musel tento seznam vzniknout ještě před Vlčkovým dopadením!

Miloš byl usvědčen Chalupou i Ryšánkem z kontaktů s tišnovským odbojem a nepovolená zbraň jeho osud zpečetila. Komisař mu vedle trestu smrti nabídl i spolupráci a Vlček na ni v bezvýsledné situaci kývl. Tady končí jeho první akt, role naivní volavky. Následuje dějství skutečného konfidenta gestapa, ovšem s nulovým výsledkem.

Kriminální komisař Antonín Mondorf neměl jediný důvod, aby Vlčka kryl a přesto vypovídal po válce v jeho prospěch. Protokol výslechu ze dne 27. 9. 1945 můžeme brát za zcela objektivní. Mondorf nejdříve mluví o konfidentovi Chalupovi (B 22), jenž se dostal přes komunistického redaktora Cibulku do spojení s Miloslavem Vlčkem. Chalupa z Vlčka vymámil jména osob, které měly být v Tišnově ilegálně činné.

Dále Mondorf vypověděl: „Vlčkovi se během spojení s Chalupou stalo známým, že tento je konfident gestapa. Opatřil si prostřednictvím úředníka nemocenské pojišťovny v Brně Sedláka Chalupovu fotografii, kterou nechal v Tišnově u jednoho fotografa rozmnožiti. Asi 25 zhotovených kopií rozdělil mezi ilegální organizace pravým osobám a upozornil přitom na konfidentní činnost na obraze vyfotografované osoby. Obraz Chalupy byl v čs. uniformě. K další schůzce se Vlček již neobjevil.“

Z výslechu plyne, že Vlček prozradil některá jména nevědomky, a když poznal, že je Chalupa konfidentem, snažil se okolí varovat a na zrádce upozornil! Mondorf dále popisuje, jak se v září 1944 náhodou potkal konfident Ryšánek (N 88) v Brně na Reicheltově ulici s Vlčkem. Společně s Chalupou ho vybídl ke schůzce v pasáži Alfa před kinem. Chalupa na ni povolal posily, a když se Vlček dostavil, byl na místě zatčen. Zatýkali ho kriminální asistenti Seits a Rotter, jimž při akci velel Mondorf. Ten uvedl o Vlčkovi doslova: „Měl pistoli a pokoušel se při zatčení klásti odpor.“

Byl přemožen, vyslechnut a „jeho údaje se shodovaly v podstatě s obsahem Chalupou udané zprávy o okruhu osob v Tišnově“. Byl ujištěn o beztrestnosti, když začne spolupracovat. Jinak mu za ilegální činnost a držení zbraně hrozil trest smrti. Mondorf říká: „Je samozřejmé, …že byl ochoten spolupracovati.“

Snažil se tedy bránit a u výslechu přiznal pouze to, co už gestapo vědělo od Chalupy!

„Pozítří po zatčení Vlčka,“ uvádí dále Mondorf, „bylo na základě zpráv Chalupy a v protokole při výslechu Vlčka jmenované osoby v Tišnově a okolí pod mým vedením provedena zatýkací akce.“ Vlček tedy přislíbil spolupráci, propuštěn však hned nebyl, „neboť bylo nebezpečí, že by varoval ilegálně činné osoby, o kterých byla zmínka při jeho výslechu.“ Propustili ho až po osmidenní vazbě, kdy už byla provedena zatčení. Gestapo ho tedy nadále podezřívalo z pokusu varovat ohrožené! Mondorf ještě popsal Vlčkovu činnost na Vsetínsku, kde „jeho údaje byly nedostačující a policejně neupotřebitelné“. Vlček se objevil na třetí schůzce v polovině prosince 1944 a „potom se už více v úřadovně neukázal“. Pak se po něm slehla zem a i Mondorf si myslel na základě oznámení referátu N, že byl Vlček zastřelen.

Gestapo tedy Vlčkovi nevěřilo a po dobu tišnovského zátahu jej nechalo v cele v Kounicových kolejích, aby nevaroval kamarády. Hned 4. října byla zatčena Vlčkova přechovávatelka Záviše Tejkalová a následující noci část Habrovcovy skupiny. Devět mužů a jedna žena byli odvezeni do Kounicových kolejí, jedenáctý zatýkaný zátah nepřežil! Sám vedoucí Habrovec se pokusil o útěk a byl smrtelně postřelen Rotterovou ránou do krku. Na místě dopadení, u křižovatky ulic Brněnská a Dobrovského, má dneska v Tišnově kamenný pomník. Krátce po převozu v nemocnici skonal, někdy se uvádí, že zemřel už cestou.

Zatčeni byli toho dne mnozí, někteří zemřeli, jiní protrpěli zbytek války. Někteří v čele s Milošem Kučerou, Jaroslavem Fialou a Josefem Drábkem byli ponecháni na svobodě a dále sledováni. Další vlna zatýkání přišla až 29. listopadu a ve spárech gestapa skončilo dalších 7 mužů, z nichž 4 zaplatili životem.

Vlček tváří v tvář smrti souhlasil, že bude v Kounicových kolejích nasazen jako neregistrovaný informátor do cel se zatčenými Tišňováky a že z nich něco vytáhne. To se mu ale vůbec nedařilo, neboť mu zadržení nedůvěřovali. Vlček byl koncem října propuštěn, v Tišnově však už byl zcela znemožněn, a proto se obrátil počátkem prosince na gestapo s tím, že pro něj nemůže dále pracovat.

To ho však nehodlalo tak snadno propustit a pod jménem Mařák jej s evidenčním číslem B 145 vyslalo jako konfidenta na Vsetínsko. Vlček si tam počínal tak neobratně, že byl brzy zatčen zlínským gestapem, po vyjasnění předán do Brna a odtud byl pod pohrůžkou likvidace celé rodiny opět poslán koncem prosince jako konfident do Tišnova.

Vlček předpokládal, že konec války nebude daleko. V polesí hajného Ladislava Fejfuši mezi Rašovem a Šerkovicemi si vybudoval už před Vánocemi lesní úkryt a brzy kolem sebe soustředil několik sovětských uprchlých zajatců, s nimiž se snadno domluvil, když ovládal mateřštinu své matky. Vlček se musel pravidelně na gestapu hlásit, ale protože spolupráci jen předstíral a žádné informace nedodával, bylo mu při jeho poslední návštěvě vyhrožováno, že bude i s celou rodinou zatčen a popraven. Po této pohrůžce se Vlček rozhodl k zoufalému činu a své rodiče a mladší sestru Zdeňku odvedl do svého lesního úkrytu. Kromě nich zde skrýval svou milenku Arnoštku Babákovou, manželku tišnovského profesora Babáka.

Partyzáni však považovali Vlčka za zrádce a velitel Jermaku Dmitrijev postupoval bleskurychle. Skupinu v lesním úkrytu zajal a ruské členy oddělil od českých. České odsoudil k trestu smrti, neboť Vlček byl podle něj konfidentem a ostatní mu v jeho činnosti nezabránili. Samotný Vlček s milenkou však už v bunkru nebyl. Stačil se přemístit na Velkomeziříčsko. Hodlal tam najít úkryt pro celou rodinu a v lokalitě Na Kopaninách mezi Vídní a Olším nad Oslavou vešel ve styk s ruskými uprchlíky. Podle jedné verze sem byl vylákán pod záminkou, že partyzáni drží v zemljance podezřelého Rusa, kterého je třeba vyzpovídat. Rusové jej jako podezřelého odváděli k jiné skupině do prostoru Dědkovské hory. Vlček se pokusil o útěk a byl partyzánem Alexandrem na místě zastřelen. Vzápětí se měla do bunkru dostavit Arnoštka Babáková, jež při výslechu přiznala, že Vlček spolupracoval s brněnským gestapem. I ji proto Alexandr zastřelil. Tohle se mělo stát už kolem 15. února, ohledací list Babákové však uvádí datum zastřelení až 27. února 1945 v 19 hodin.

V pondělí 19. února přichází velitel TČÚR Milan Genserek do šerkovické hájenky, kde se má sejít se štábem Jermaku a zkoordinovat s ním činnost. Dostává dva předběžné úkoly. Má popravit Zdeňku Vlčkovou a rolníka Josefa Štarhu v Petrově u Křetína.

Unčovský vzpomínal na partyzánkou schůzku: „…syna že poslali do Vídně u Velkého Meziříčí, že jako rozvědčíka a tamní skupina že již ví, co s ním. Pro ně (tj. TČÚR) že také ještě něco zbylo. Venku čeká Zdenka. Odmítl jsem popravu provést, že se nechám raději zastřelit.“ A dále popisuje popravu Zdenky Vlčkové. Po jeho odmítnutí ji provedl vlastnoručně Milan Genserek. Naprosto nevinnou osmnáctiletou Zdeňku Vlčkovou zastřelil v pondělí 19. února nad šerkovickou hájenkou. Byla zahrabána tak, že jí lezla ruka ze země… Den po její smrti byli nedaleko hájenky zabiti rodiče Vlčkovi. Někdy se hovořilo i o jejich pohřbení za živa.

Večer 21. února přivádí hajný Hejmala Boženku Škrabálkovou a poručíka Drábka do lesního úkrytu štábu Jermak, kde se tito dozvídají o popravě rodičů Vlčkových. Boženka ví najisto, že byli nevinní, je rozhořčena a partyzány Jermaku podezřívá, že jsou nastrčeni gestapem. Situace se stává nepřehlednou. Komu se dá věřit? Dochází k několika tragédiím, smrt má žně…

JUDr. Jaroslav Klenovský se zaobíral velmi intenzivně problematikou konfidentů na Tišnovsku. Prošel všechny možné archivy a vlastnil cenný dokumentační materiál. Došel k závěru, že Miloš Vlček nikoho prokazatelně neudal, že tedy spolupráci s gestapem jen předstíral. Pro brněnské gestapo pracovalo zhruba 1 000 konfidentů a několik stovek informátorů. Vlček nesl označení B 145 a byl jako konfident gestapa od 1. 12. 1944 až do své smrti skutečně evidován. Nedochovalo se žádné jeho udání, přesto kvůli stykům s ním končili lidé ve vězení i na popravišti. Jeho likvidaci štábem Jermaku lze tedy pochopit. Neomluvitelné však je vyvraždění zbývajícím čtyř členů jeho skupiny. Byli nevinní! Ruští partyzáni však vždycky raději odpravovali více než méně…

Když byla Věra Vlčková-Jurnečková naposledy s jídlem v bunkru, řekl jí otec Vlček: „Jestli to přežijeme, tak ti dám seznam zrádců. Budeš se divit.“ Nedal, protože nepřežil. Jurnečkovi se snažili o očistu rodiny na úřadech a tehdy jim tajemnice partyzánů Anna Honců řekla jasně: „Víme, že zemřeli nevinně. Ale nechte mrtvé spát, nemůžeme snižovat čest a slávu sovětské armády.“

Na závěr výslechu Mondorf shrnul, že Vlčkovy „zprávy z policejního hlediska byly úplně nedostačující a nemohlo jich být tedy použito k výkonným opatřením. V jeho zprávách nebyla označena ani jedna osoba tak dokonale, že by mohla být zatčena. Měl jsem o Vlčkovi ten dojem, že … nechtěl svoje spoluobčany pro ilegální činnost udati gestapu. Vlček podle svého svědomí stál více na straně českého osvobozovacího boje, než by byl ochoten dostáti přijatému závazku ke spolupráci. Byl-li … jako zrádce zastřelen, jak jsem se dozvěděl, stalo se tak bez náležitého prozkoumání jeho záležitosti.“

Kdyby Miloš neutekl z totálního nasazení, asi by celá rodina přežila. Po válce se žádné Vlčkovo udání nenalezlo. Styky s ním však mnozí zaplatili životy či vězením. Za to však určitě nemohli ani jeho rodiče ani milá Babáková ani mladičká sestra Zdeňka. Přesto s nimi partyzánský soud neměl slitování. Ryšánkova volavčí síť čítala asi 170 zpravodajů. Mnozí z nich byli po válce potrestáni. Popraveni byli třeba agenti Chalupa a Ryšánek, ale i Rotter a komisař Mondorf. Životem nevyvázl ani jejich šéf, kriminální rada Koslowski. Lidi donucené k spolupráci je snadné hodit do jednoho koše, ale skutečnost byla složitější.

Literatura:

Kubín, M.–Jurman, H.–Vomela, P.: Partyzáni Vysočiny a krvavý konec války. Dr. Ing. Milan Kubín, Praha 2015.

Klenovský, J.: Stíny nad Skaličkou. Strojopis 1985.

Foto: Hynek Jurman a archiv autora, podobenky zveřejněny se svolením rodiny Jurnečkovy.