Článek
Prapodivný inzerát. Byl to inzerát neobyčejný a podaný byl ve zlých časech. V Sarajevu zastřelili Ferdinanda, Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku ultimátum a do vzniklé války se namáčela jedna země za druhou. Proto název Velká válka! Vojáci umírali a zázemí ovládla drahota, hlad a bída. Každý se snažil pomoci k nějaké obživě, i ve Štěpánově, malém městečku na řece Svratce. Děvčata tehdy dostala nabídku šít uniformy. Na 14 dnů nafasovaly dívky materiál pro 25–30 uniforem, šily doma a dostávaly pak korunu od blůzy a 90 haléřů od kalhot. Rodiny jim často pomáhaly obšít dírky a přišívat knoflíky. Emilka Valíková (*5. 12. 1897) byla svobodná a často přemýšlela, jaký asi mládenec nafasuje mundůr, který právě dokončovala. A jestli mu přinese štěstí. Nedalo jí to a do jedné kapsy vložila ze zvědavosti svoji adresu.
Za císaře pána tehdy bojovalo nějakých národností! Mundůr nafasoval chorvatský voják Vojtěch Kleczek, odepsal a časem za švadlenou přijel! Díky tomuto nezvyklému inzerátu vzniklo mladé manželství. Svatba se uskutečnila ještě za války v kostele ve Štěpánově 4. 4. 1918, ale syn Josip se narodil 22. 2. 1923 v dědině Gornja Sanica v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy v pozdější Jugoslávii. Jednalo se o převážně chorvatskou část dnešní Bosny a Hercegoviny. Chlapec vyrůstal v horách u Sarajeva, kde lidé smekali před sluncem. Slunce bylo pro ně tím nejvyšším pánem. Otec však Josipovi ve čtyřech letech zemřel a matka se rozhodla vrátit do rodného údolí. Zde vyrůstal hoch nejdříve v Olešničce, poté ve štěpánovské čtvrti Tahiti, kam se maminka provdala za Cyrila Vázlera. Nádeníka, jehož sedřené dlaně byly tvrdší než podrážky bot, jak bude jednou vzpomínat nevlastní synek…
Nebyly to tichomořské Tahiti. Ale právě na ty odcestovala svého času za prací štěpánovská rodina Veselských, která se odtud písemně ozvala právě ve chvíli, kdy se stavěly z nepálených cihel dvě řady domků kousek od centra Štěpánova. Tato rázovitá čtvrť dosud neměla jméno, a tak je teď získala na paměť exotických vystěhovalců. Tahiti! Název se poprvé objevuje v obecní kronice v roce 1928. Od té doby mají ve Štěpánově Tahiti a Josip Kleczek právě tam sbíral svoje první životní zkušenosti.
Magnetem byly hvězdy. Pepík, jak mu doma říkali, musel rodičům pomáhat. Často pásl kozy, později i nějaký dobytek a jednou se tak s pastvou opozdil, že už na nebi vyšly první hvězdy. Domů to měl ještě kus cesty, a tak se šel napít ze studánky. A v ní ty hvězdy spatřil! V temném údolí se nebeské drahokamy odrážely na hladině jako ohýnky. A zapálily v něm plamen. Byl jak omámený, jako zasažený bleskem! Hvězdy jej naprosto uchvátily. Začal o nich shánět první informace, což ale nebylo vůbec snadné. Byl už chycen navždy…
Domek, kde vyrostl velký vědec
Hvězdy mu učarovaly, a tak doma bez váhání řekl, že bude hvězdářem a že jednou pojede do Ameriky, kde prý mají největší dalekohled na světě. To už přecházel z měšťanky na gymnázium do Tišnova. Učil se výborně, jen peníze rodině chyběly. Nevlastní táta vychodil jednotřídku, v cementárně dělal nádeníka, často byl úplně bez práce a Pepíkovi se smál: „Kluku, nemáš ani na autobus do Nedvědice, na vlak chodíš pěšky. Nemáme ani na cukr o Vánocích do čaje! Neumíš anglicky a Německo s Amerikou zrovna válčí! Jak chceš do Ameriky?“
Ale Josip se nedal odvrátit od svého snu. Angličtina se za války vyučovat nesměla, ale profesor Cejnek mu půjčil německou učebnici angličtiny. Na pastvě koz se sám učil anglicky a poté i francouzsky, i když neslýchal správnou výslovnost. Učení jazyků mu šlo hůře než většině jeho spolužáků, musel to doslova nadřít. Ale nepovolil, vypiloval i němčinu a přidal latinu. Ta mu později pomohla při studiu italštiny a španělštiny. A po válce se ještě nadchnul pro ruštinu, takže z ní po pouhém roce složí univerzitní zkoušku. Byl velmi nadaný, hodně četl o astronomii a sám si vyráběl primitivní dalekohledy. Ten první byl dřevěný a Pepík jej připevnil k šráku na řezání dřeva. Snadno vystudoval tišnovské gymnázium, maturoval v roce 1943. Zjistil tam, že o pět let dříve studoval na stejném gymnáziu jistý Antonín Mrkos (1918–1996), jemuž také učarovaly hvězdy. Ten se za nimi vydá hned po válce na observatoř do Tater, zúčastní se dvou sovětských expedic v Antarktidě a objeví spoustu komet a planetek. Jedna také ponese jeho jméno. Pepík Kleczek na tom bude hodně podobně…
Vyhledal svého předchůdce a do prvního pořádného dalekohledu se zadíval právě u Tondy Mrkose ve Střemchoví, vesničce těsně u Dolních Louček, tedy jen kousek od Tišnova. Pepík tehdy uviděl nádherný Saturn a byl definitivně ztracen. Na nebe upíral oči častěji než pod nohy. Kromě jazyků potřeboval pro astronomii umět matematiku, fyziku, chemii i biologii. Ve všech těchto směrech získal na gymnáziu pevné základy.
Zato s německými okupanty měl problém. Zapojil se totiž do studentské odbojové skupiny, a byl uvězněn v Kounicových kolejích. Jeho spolužák Miloš Vlček (1922–1945) se stal volavkou gestapa a dlouho ani netušil, kdo jej v „ilegální“ práci řídí. Sám naletěl Otakaru Chalupovi, konfidentu brněnského gestapa. Řadu lidí poté přivedl do neštěstí a sám se konce války nedožil. A vězněn byl kvůli němu právě i Josip Kleczek. Přímo pod oknem jeho cely se popravovalo, a i jemu bylo popravou vyhrožováno.
Válku však Pepík přežil, na jejím konci tlumočil ve Štěpánově rumunským důstojníkům. Byl i v ilegálním národním výboru, ale politika pro něj nebyla. Pepík snil o hvězdách! Odešel na Universitu Karlovu, kde studoval na Přírodovědecké fakultě matematiku, fyziku a astronomii. Praha mu změnila celý jeho svět! Vždyť do té doby neviděl uhlí! Poprvé měl v ruce pomeranč! Tolik věcí musel poznat…
Protože už neměl otce, trávil každé prázdniny na hvězdárně v Ondřejově. Tam byl jeho nový domov… Složil doktorát, naučil se i španělsky, italsky, rusky, vylepšil francouzštinu a po škole hned nastoupil od roku 1949 v Astronomickém ústavu Československé akademie věd v Ondřejově. Při svých pozorováních začínající vědec zjistil, že se na Slunci pohybují malé částice, zachycují se na siločárách těch skvrn (vlastně magnetů) a přitom vydávají rentgenové záření. Vyšla mu o tom studie v mezinárodním časopise a díky ní přišlo nečekané pozvání od Americké astronomické společnosti přednášet na amerických univerzitách, v NASA a potom celý rok pracovat na největší sluneční observatoři Sunspot, která patřila US Air Force. Josip Kleczek ale nebyl kádrově na výši, představte si, že jako astronom věřil v Boha, což soudruhům vadilo.
Ale o přednášky a stáž požádal prezident National Academy profesora Zdeňka Nejedlého, prezidenta České akademie věd a umění a současně ministra školství. Když velký komunista souhlasil, byl odjezd povolen. Pepík se bál správné anglické výslovnosti. Budou mu posluchači v USA rozumět? Dobře to dopadlo, mladý vědec sedl na letadlo a v Americe přednášel a pozoroval Sluníčko… Splnil se mu klukovský sen, stanul u toho největšího dalekohledu na světě.
Přednášky, knihy, ocenění. Vlivem nadání i díky usilovné práci se Doc. RNDr. Kleczek, DrSc. prosadil mezi vědecké kapacity. Jeho pedagogická činnost zahrnovala přednášky na Univerzitě Karlově, ale i v Bratislavě a na dalších vysokých školách v zahraničí. Zatímco doma byl z kádrových důvodů jen docentem, ve světě sbíral profesury a doktoráty. Věnoval se především protuberancím, tedy sledování útvarů plazmatu ve sluneční chromosféře a koróně, jejichž struktura je udržována magnetickými poli. Ale bádal i v oblasti sluneční aktivity a později jej uchvátilo využívání sluneční energie v běžném životě.
Za svoji velmi plodnou kariéru napsal řadu vědeckých prací, které se často věnovaly Slunci. Právě tomu, před nímž kdysi poklekali a smekali jeho sousedé v Bosně a Hercegovině. Napsal celkem více než stovku vědeckých prací i populárních knih, také množství astronomických monografií, encyklopedií a slovníků. Zřejmě nejvýznamnější a nejuznávanější je šestijazyčný slovník Space Sciences Dictionary, čítající čtyři svazky (1990–1994). S manželkou Helenou na něm pracoval 34 let a přispělo jim na pět tisíc vědců z celého světa. Vydal i anglickou vysokoškolskou učebnici „THE UNIVERZE“.
Nevyhýbal se ani dílům pro širokou veřejnost. Jmenujme alespoň Nitro hvězd, Plazma v laboratoři a ve Vesmíru, O čase, Slunce a člověk, Naše souhvězdí, Naše Slunce či Vesmír kolem nás. Oceněna byla především Kleczkova díla o vesmíru: Velká encyklopedie Vesmíru, Náš Vesmír, Vesmír a člověk, Život se Sluncem a ve Vesmíru, Toulky Vesmírem. Mezi velmi zdařilé patřily jeho četné přednášky pro laiky i odborníky a také rozhlasová vystoupení.
Zastával celou řadu vysokých funkcí. Předsedal Sluneční sekci Československé astronomické společnosti, v Mezinárodní astronomické unii byl prezidentem komise pro výuku astronomie. Také založil Mezinárodní školu pro mladé astronomy, působící v rámci Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Tuto školu vedl po dvě desítky let. Jako jediný byl dvakrát vyznamenán cenou Littera astronomica České astronomické společnosti. V roce 2002 ji získal na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě za celoživotní literární dílo v oblasti astronomie Velkou encyklopedii vesmíru(ilustroval ji jeho vnuk Lukáš Macháček), v roce 2011 pak za „celoživotní“ knihu Život se Sluncem a ve Vesmíru.
Josip Kleczek
Pepík z Tahitů. Doc. RNDr. Kleczek, DrSc. přednášel astrofyziku na řadě univerzit a podnikl mnoho nepočítaných cest do zahraničí. Jeho přednášky vyslechli zájemci z mnoha zemí. Jmenujme Bulharsko, Maďarsko, Německo, Polsko, Řecko, Turecko, Irán, Itálii, Švýcarsko, Rakousko, Francii, Holandsko, Anglii, Argentinu, Paraguay, USA, Mexiko atd. Při cestě po bývalé Biafře byl málem zabit domorodci, ale nakonec uzavřel s náčelníkem bratrství. Angažoval se v projektu Slunce do škol. Stal se jednou z nejvýznamnějších osobností československé a později české astronomie u nás i v zahraničí. Po Josipu Kleczkovi je pojmenována planetka č. 2781, objevené na Kleti v roce 1982. Za své zásluhy na poli vědy, ale i díky skromnosti a svému vystupování, obdržel několik cen. Za rozvoj fyzikálních věd dostal stříbrnou plaketu ČSAV a také Českou sluneční cenu.
Oceněn byl i v rodném kraji. Dne 2. 7. 2000 obdržel Čestné občanství Štěpánova nad Svratkou. Posléze následovala Skleněná medaile Kraje Vysočina. Rád se vždy vracel do kraje svého dětství a tituly přitom uzamykal ve své pracovně. Byl tu Pepíkem z Tahit. Naposledy přijel 87letý Josip Kleczek, alias „Pepík z Tahitů“, jak se rád podepisoval, 13. května 2010. Školní posluchárnu tehdy zájemci zcela zaplnili a pan profesor hovořil tři hodiny o svém vztahu ke Štěpánovu, o putování Jižní Amerikou i o vesmíru.
Horoval pro využívání sluneční energie, prakticky radil a uváděl příklady ze světa. Uznával možnost existence života na jiných planetách, ale byl odpůrcem teorie létajících talířů UFO. Rád vždy vzpomínal na jednu štěpánovskou lesní studánku, ve které spatřil krásně svítící nebe, které mu učarovalo. Stalo se mu osudem i krásným povoláním. V televizi prohlásil na Nový rok 2004, že věří v Boha a v posmrtný život, protože všechno musí mít smysl. A lidský život přece nemůže být nesmysl…
Z mnoha Pepíkových dopisů čiší upřímná slova o velké lásce k domovu, k jaké se dopracovávají velké osobnosti, které zbrousily vskutku celý svět a přitom pochopí, že nad domov není. Zde je malá ukázka: „Ještě mě chtějí ve Venezuele a v Maroku. Ale já se moc těším na Vysočinu, až budu šlapat podél Svratky nebo Hodůnky nebo na Lázích. Vysočina mě láká mnohem víc… Těším se na setkání s Tebou i starými přáteli a především s našimi kopci, potůčky, studánkami.“
Pozemská pouť světového vědce „Pepíka Klečků z Tahitů“, se uzavřela v neděli 5. ledna 2014.
Foto: Hynek Jurman
Zdroje:
Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Korespondence s J. Kleczkem
