Stála za tím žárlivost? Partyzánská tragédie v Šerkovicích

Před 80 lety nastaly i na Tišnovsku kruté časy. V pondělí 19. února 1945 přichází skupinka Milana Genserka z Třetí československé úderné roty do šerkovické hájenky, kde se má sejít se štábem Jermaku a zkoordinovat s ním činnost. K jeho překvapení však hajný o schůzce nic neví a totéž platí o později přivedeném Petru Birjukovovi. Hajný uvěřil, až mu odbojáři ukázali jeho vlastní kulovnici, kterou mu odebrali 12. prosince. Setkání málem skončilo tragicky, když Unčovský po výzvě „ruky věrch“ sáhl po zbrani. Nakonec si ujednají obě strany schůzku za týden, ale Genserek má do té doby splnit dva předběžné úkoly. Popravit nevinnou dívku Vlčkovou a rolníka Josefa Štarhu v Petrově u Kunštátu. Krásná Zdeňka Vlčková, sestra domnělého zrádce Miloše Vlčka, není daleko a Genserek ji zavraždí ještě ve stejný den večer. Po letech označí komunistický historik Vojtěch Žampach smrt nevinné dívky za „zastřelení posledního příslušníka této skupiny“. I Josefa Štarhu, jemuž je partyzány dávána hlavní vina za události v Petrově 7. února, odpraví Genserek v daném limitu.

V úterý 20. února jsou nedaleko šerkovické hájenky zavražděni i rodiče Miloše Vlčka. Ve stejný den je ve Velké Bíteši zatčen Bořivoj Koldovský, jeden z blízkých spolupracovníků Genserka. Boženka Škrabálková, která zajišťuje partyzánům falešné legitimace, dostává večer varování od doktora Jandy z české kriminální policie v Brně, že se o ní mluví na gestapu.

Ve středu 21. února je v podzemní továrně Diana u Dolních Louček zatčen další blízký spolupracovník Genserka, František Drbůšek z Lomnice. Ke Genserkovi navíc dojde varování z četnické stanice v Uníně, že se proti Skaličce něco chystá. Večer přivádí hajný Hejmala Boženku Škrabálkovou a poručíka Drábka do lesního úkrytu štábu Jermak, kde se tito dozvídají o popravě rodičů Vlčkových. Boženka ví najisto, že byli nevinní, je rozhořčena a partyzány Jermaku podezřívá, že jsou nastrčeni gestapem. Rozhoduje se zamést stopy na úřadu práce v Tišnově a o víkendu odjet k otcovým příbuzným do Vysokého nad Jizerou.

Ve čtvrtek 22. února odchází Genserek se svými členy do Petrova, aby provedl exekuci rolníka Štarhy. Stalo se o půlnoci na návsi a odsouzený musel před smrtí napsat na papír zdůvodnění své smrti údajnou zradou. To bylo zanecháno na návsi. Později večer přichází na Skaličku Boženka Škrabálková a chce varovat Genserka. Jeho zástupce Unčovský ji uklidňuje, že jermakovci jsou skutečně praví partyzáni, Boženčiným obavám se usmívá a celé možné nebezpečí bere na lehkou váhu. Slíbí však vše vyřídit Genserkovi.

V pátek 23. února se Genserek vrací nad ránem z Petrova a uléhá k odpočinku ve mlýně ve Skaličce. Ráno je Boženka zatčena v Tišnově a její přítelkyně Zdenka Bloudková jede na kole varovat Genserka. Ten se zatčení statečné dívky podivuje, ale na svou ochranu nedělá nic. Ani po zprávě od Unčovského, snad pod vlivem Boženčina omylu v hodnocení partyzánů. František Šťastný namítá, že už ve středu mu sdělil vrchní strážmistr Koplík z četnické stanice v Uníně, že se proti Skaličce něco chystá. A že sám nemá ani revolver k osobní obraně a že ho mohou sebrat jako tchoře.

„Boj se dá vést i vidlemi,“ odpovídá Genserek a nepoklidí ani cyklostyl s namnoženými letáky.

Gestapo zatím připravilo past v Újezdu u Černé Hory, kde má dojít k jakési slučovací schůzce partyzánských skupin. Genserkova skupina se tu měla sejít s Henkovou a Čípkovou a také s těchovskými partyzány. Genserek nakonec schůzku odmítl, Henkovi kumpáni přijdou později a vyváznou beze ztrát. Obcí se však potlouká velká skupina provokatérů. Z domu vylákali Františka Smíška a chtějí, aby je zavedl do Skaličky. Smíšek se pokusil utéct a byl zastřelen. Na schůzku na „Malou faru“ u Anny Filkové se dostavil jako první Alois Zedníček z Těchova a byl zastřelen. Došlo pak k zatčení jeho bratra Františka, Mojmíra Stloukala, Bedřicha Blažka i Anny Filkové. Dochází k zatýkání dalších pomocníků, takže účet akce v Újezdu činil podle dálnopisu pořádkové policie v Brně dva mrtvé a 14 zatčených, kteří byli převezeni do Letovic.

V sobotu 24. února je brzy ráno obklíčena a přepadena Skalička. Mezi vojáky lidé poznávají některé z dřevařů, kteří tu několik dní nablízku káceli stromy a přitom mapovali okolí. Navíc je tu i ten partyzán s rudou jizvou na tváři, Malý Nikolaj! Ten tu byl přece včera večer s újezdskými partyzány ve mlýně pro slivovici! Genserek přes varování neutekl a společně s Pláteníkem se skrývá v Žandovského vile nedaleko mlýna. Proč nespí s ostatními v bunkru? Tam panuje určité rozladění, neboť sovětští členové skupiny chtějí převzít velení, což se Genserkovi nezamlouvá. Navíc ho má u Žandovských držet i jedna příslušnice něžného pohlaví. Proto neodchází ani za Unčovským a Alexejem, kteří nocují v nedaleké Dosoudilově chatě.

Zatím je pozatýkána mlynářova rodina s výjimkou starého pantáty a nemocného syna Oldřicha. Odvlečeni na smrt jsou bratři Ladislav a Karel Žandovští, jejich sestra Zdeňka Pařízková s dcerou Jarmilou a dvě sestřenice, Marie Sedláková s Eliškou Zouharovou. S nimi ještě František Šťastný. Válku z nich přežije jedině sedmnáctiletá Jarmila Pařízková. Oba obklíčení partyzáni mají jen pistoli, brzy jim dojdou náboje a po útoku pancéřovými pěstmi se vzdávají. Zatčení jsou odvezeni a mlýn je vyloupen. Z osazenstva se zachrání jen František Suchý, jenž šel těsně před obklíčením zkontrolovat česlo u stavidla. Gestapo pak jde s Malým Nikolajem najisto k lesnímu úkrytu v černohorské zmole a zemljanku vyhodí do povětří. Jeden ruský partyzán je zastřelen, druhý umírá během převozu. Řada partyzánů sice unikla, ale nikdo nevaroval štáb Jermaku u Šerkovic. V sobotu i v neděli pokračují brutální výslechy zatčených, kteří zřejmě prozradili leccos o Jermaku i Třetí československé úderné rotě.

V pondělí 26. února dochází k tragickým událostem u šerkovické hájenky. V poledne sem přicházejí Alois Unčovský, František Dušil i Rus Alexejev a ujišťují paní Hejmalovou, že večer dojdou na dohodnutou schůzku. Vůbec se však přitom nezmíní o přepadení Skaličky. Odpoledne přijíždí do Šerkovic stíhací oddíl č. 28 z Letovic, obsazuje celou obec a část oddílu vniká do poměrně vzdálené hájenky, kde zajišťují paní Hejmalovou se synem. Večer po 18. hodině se vrací z lesního úřadu v Předklášteří hajný Hejmala s dcerou Věrou. Na cestě pod hájovnou se k nim přidají rusky mluvící muži a doprovází je k hájence. Hejmalová volá, že tam jsou Němci. Hajný je zbit a spoután, pes zastřelen a Věra oddělena od ostatních, neboť ji Němci nejdříve pokládají za radistku Dinu Šapovalovou.

Kolem 22. hodiny přichází část štábu Jermaku, velitel Dmitrijev, komisař Železňak a pobočník velitele Ždanov s Petrem Birjukovem. Velitel přitom nedbá na bezpečnostní opatření, podle něhož je měl vždy Hejmala očekávat nedaleko hájenky u Mikulova pole. Pokud tam nestál, nebylo v hájovně bezpečno! Stalo se tak právě tohoto dne, přesto šli partyzáni dále vstříc léčce. Velitel nad varováním mávl rukou: „Němci se v noci do lesa bojí!“ Petr Birjukov, jemuž Jermak příliš nedůvěřoval, se pak držel v pozadí.

První vstoupil dovnitř Ždanov. Věra Hejmalová na něj křikla, ať střílí, Ždanov se o to pokusil, ale jeho samopal byl sražen a dávka šla do stropu. Ždanov i Železňak byli spoutáni a Dmitrijev po krátké přestřelce zabit. Unikl pouze Birjukov, jenž musel zaklesnutý kabát svléci na plotě. Během střelby se k hájence přiblížil Unčovský se svým doprovodem. Soustředil na sebe palbu, která zahubila Alexeje a Unčovského zranila. Ten přesto s Dušilem unikl.

Umírající Dmitrijev byl tažen na vozíku do Šerkovic, cestou ale dodýchal. Zatčeni byli hajný Vladimír Hejmala, jeho žena Marie i dcera Věra. Syn Josef Hejmala si všiml prostřeleného kabátu na plotě. A také si uvědomil, že byl u přepadu partyzán s jizvou.

V souvislosti s šerkovickou tragédií byla i některým oficiálním historikům podezřelá role Petra Birjukova. Zralý muž Birjukov byl frontový zajatec, podařilo se mu uniknout a dostal se až na Lomnicko, kde vedl skupinku podobných uprchlíků, jako byl sám. Věděl, že Stalin nedává pardon válečným zajatcům a jedinou svou šanci viděl v napojení na partyzánský výsadek. To se mu podařilo v případě Jermaku, kde mu navíc padla do oka mladičká telegrafistka Dina Šapovalovová. Jenže devatenáctiletá dívka milovala jen o dva roky staršího komisaře Leonida Železňaka…

Hájenka u Šerkovic byla důkladně obklíčena minimálně čtyřiceti esesáky a Birjukův únik z této dokonalé pasti byl spolubojovníkům podezřelý. Birjukov se ještě v noci vrátil do zemljanky s prostřeleným ramenem, své zranění označil málem za smrtelné a tvrdil, že ho padlý velitel pověřil velením Jermaku. Je otázkou, jak mohl při bezhlavém útěku nabýt jistotu, že je velitel mrtev. A jak mohl mít naopak umírající Dmitrijev možnost organizovat za sebe velení.

Zachovalo se svědectví Mirka Varmužky z Lomničky, podle něhož na něj v noci zaklepal uštvaný Birjukov, jenž prchal lesy od Šerkovic. Varmužka mu nalil čaj a pak ho vyvedl pod mostkem opatrně až za Lomničku a ukázal mu, kudy uniknout. Birjukov prý určitě zraněn nebyl, alespoň nic takového nepozoroval! Z písemných vzpomínek Františka Lukáška vyplývá, že Birjukov oznámil šerkovickou tragédii partyzánům v bunkru u Rašova, ti se hned vypravili na Horní Čepí, a tam ráno tlumočili Petrovu větu: „Já umírám, vy se zachraňte, jak kdo můžete.“

Lukášek ve svých vzpomínkách píše, že do Šerkovic šla původně jen trojice partyzánů, ale že se z poloviny cesty vrátili zpět a právě Birjukov přemluvil Železňaka, aby se k nim přidal, protože se česky lépe dohovoří. Ten poslechl a šel. Lukášek píše doslova: „Nejvíce jsme litovali komisaře (Železňaka), v něj jsme skládali největší důvěru…“ Ludvík Válka, známý partyzánský pomocník z Horního Čepí, se nijak netajil názorem, že Birjukov zradil své druhy a do záhuby chtěl přivést hlavně soka v lásce Železňaka. Pouhé čtyři dny po událostech navštívil Petr Válku na Horním Čepí, žádnými následky zranění netrpěl a vyptával se pouze na Dinu. Ta se v té chvíli skrývala v nedalekých stříbrných štolách a vzápětí na čas odešla k oddílu Jan Kozina. Válka Birjukovovi nevěřil a žádné informace mu neposkytl. O dohodnuté schůzce v Šerkovicích věděli jen tři osoby: Genserek, Birjukov a Hejmala. Prozradil ji snad mučený Genserek, vyřizoval si takto účty Birjukov, nebo zradil ještě někdo jiný? Druhého dne byl totiž také v Šerkovicích viděn zrádce Nikolaj Melnik. Ten měl být podle některých svědectví v šerkovické hájence už i 19. února spolu s Genserkem, Unčovským, Pláteníkem a dalšími. V tu dobu už ale sloužil Němcům a musel tedy své bývalé druhy dokonale oklamat…

Dvacet let po válce se na vzpomínkovou slavnost do Šerkovic sjeli četní jermakovci, ani Birjukov nechyběl. Jedním z exponátů v místní škole byl i Birjukovův prostřílený kabát. Ludvík Válka některé přítomné nenápadně upozornil, že je rozstřílené opačné rameno, než měl mít Birjukov zraněné. Během následného pohoštění na nedaleké střelnici (někdy je událost umístěna do domku Anny Honců, tvrdil mi to i V. Žampach, který o tom samozřejmě nikdy nenapsal) se bývalí spolubojovníci na Birjukova vrhli, servali z něj šaty, ale žádné jizvy po zraněních neshledali. Česká strana pak netrpělivě vyčkávala na konec šetření sovětských soudruhů. Události roku 1968 však tento případ odsunuly mezi nevyřešené záhady.

Dina Šapovalovová, milenka zajatého Železňaka, zamířila po tragických událostech s doprovodem k Hornímu Čepí a s novým velitelem Petrovským se setkala až na Samotíně. V jejích stopách přišli najisto na Horní Čepí Němci vedení zrádcem Melnikem a vesničku důkladně prohledali. Zatkli tu 1. března Eduarda Pavelku a Františka Čepičku. Pak se soustředili na základnu v Borači. Lesní úkryt TČÚR u Borače byl zničen také 1. března, když tam Němce přivedl jeden ze spolupracovníků TČÚR. Bylo zde zatčeno pět příslušníků oddílu, z nichž Alois Unčovský unikl 23. března z vězení. Byl propuštěn jako volavka, ale nikomu neublížil, naopak dával tajná znamení, že je pod dozorem a nenavazoval žádné kontakty.

Výše vylíčené tragické události z konce války nám připomínají jednak svědectví posledních žijících pamětníků, dále většinou hodně neobjektivní literatura a potom památníky. Jeden má Boženka Škrabálková v Tišnově, další stojí v Osikách, Šerkovicích a především v Černohorském lese nedaleko bývalého bunkru v trati Rakovec. Místu dominuje podle návrhu skaličského akademického malíře Ladislava Kotase vysoký dřevěný kříž s trnovou korunou, pískovcový pomník připomíná Stevana Mihajloviče a do dvou žulových desek je tu vyryto 46 jmen padlých a umučených partyzánů a pomocníků. Vytesal je kameník František Suchý ze Skaličky a deska byla odhalena na národní pouti 31. 8. 1947. Vše doprovází Křičkův citát: „My, čestni, jak jsme žili, umřeli bez viny.“ Památník byl slavnostně odhalen 8. září 1946, tedy přesně dva roky po založení zdejší partyzánské skupiny.

Pokládání základního kamene k památníku ve Skaličce byli kromě sovětské delegace v čele s Chimičem přítomni i velitel slovenských partyzánů Žingor, syn generála Luži Radomír, projev měl hlavní představitel organizace R 3 profesor Josef Grňa a slavnostní poklep na základní kámen provedl armádní generál Zdeněk Novák. Hned po komunistickém puči se pro ně situace změnila natolik, že Žingor byl popraven, generál Novák vězněn od února 1948 plných 20 let, profesor Grňa skončil také v komunistickém vězení a Luža raději emigroval. Na Skaličce po nich nezůstal ani stín…

Tragické osudy statečných lidí se naplnily většinou na samém konci války i po ní.

Literatura:

Klenovský, J.: Stíny nad Skaličkou. Strojopis 1985.

Kotas, J.: Vzpomínky na 50. výročí tragických událostí v moravských obcích Újezdě u Černé Hory, Skaličce, Šerkovicích a Bělči. Skalička-Řícmanice 1994.

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Žampach, V.: Třetí československá úderná rota. Muzeum v Ivančicích, Ivančice 1969.  Foto: Hynek Jurman a archiv autora