Článek
Konec Jana Masaryka nedá lidem spát, na jedné straně se automaticky omílají možné verze i naprosté nesmysly, na straně druhé se badatelé pořád snaží rozplétat předivo záhad. Jak to tehdy bylo? Nešťastná náhoda asi ne. Sebevražda také asi ne. Možná ta vynucená. Vražda? Pravděpodobná, ale pachatel se těžko hledá. Václava Jandečková má svědectví, že tělo bylo na nádvoří položeno a žádá s dalšími exhumaci ministra. Praneteř Kotíková je proti. Mnozí historikové to považují za neuctivé a nešetrné.
Jaroslav Čvančara míní, že se úředníci ministerstva zahraničních věcí pod taktovkou diplomata Arnošta Heidricha (1889-1968) pomstili, protože Masaryk zůstal v komunistické vládě. A také má mít nezvratné důkazy. Tak uvidíme. Výsledek je pořád v mlze, ale pátrání a kombinování je pořád zajímavé! Často se také uvádějí podivná úmrtí svědků a lidí nějakým způsobem zapletených do vyšetřování. Připomeňme si je aspoň ve zkratce.
Koupelna Jana Masaryka
Krátce po vyšetřování zemřel v lednu 1949 první lékař z místa činu, MUDr. Josef Teplý. Po injekci barbiturátů. Měl si je píchnout do žíly sám a jeho manželka pak také spáchala sebevraždu. Ve stejný den, kdy zemřel Teplý, byl zatčen jeho přítel, redaktor Vladimír Sís, jenž se už z komunistického vězení živý nevrátil. Major Schramm, podle některých údajný organizátor akce, byl zastřelen 27. 5. 1948 ve svém bytě. Člen stráže v Černínském paláci Václav Sedma (někdy jmenován jako Sedm) měl pachatelům půjčit klíče a v inkriminované době ochotně opustit své místo. Brzy se stal správcem znárodněného zlatnictví. Už v červnu 1948 však zahynul při autonehodě a okamžitě byl bez pitvy zpopelněn. Později však byl označen za vymyšlenou postavu novinářem Weigelem-Randem.
V červnu 1948 byl z případu odvolán Jaroslav Bouda, který zpočátku vyšetřování vedl. Musel předat všechny spisy, v říjnu 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady. Až po procesu s Chocem byl propuštěn na Štědrý den 1948 s velkou výstrahou o mlčenlivosti. I několik dalších vyšetřovatelů mělo své pochyby a z řad StB museli odejít. Tajemství tedy halilo úmrtí Masaryka i Schramma a legendy stíhaly jedna druhou…
Mužem, jenž měl v kritickou noc prohledávat Masarykův byt, byl novinář a sovětský agent André Simone, vlastním jménem Otto Katz. To on vydával příkazy estébákům a z bytu si odnesl plnou aktovku dokumentů. Určitě věděl své, stejně tak znalci poválečných sovětských aktivit Bedřich Geminder, Bedřich Reicin, Rudolf Slánský. Všichni čtyři byli svými soukmenovci popraveni! Popraven byl v roce 1953 i Vávra-Stařík, jenž měl podle některých autorů vést komando na Masaryka a stát i za vraždou Schramma. Přednosta odboru StB na ministerstvu vnitra Jindřich Veselý, jenž sbíral společně s Pokorným kompromitující materiály na Masaryka, přežil 5. 3. 1950 pokus o sebevraždu. Postřelil se ze samopalu, a raději pak pokus vysvětloval jako nehodu při cvičné střelbě. Lidská fantazie je ovšem bezmezná, a tak se bude spekulovat o nepovedeném atentátu, jehož původcem byl snad samotný Beria. Veselý složil reparát o 14 let později, 20. 3. 1964 spáchal sebevraždu skokem z okna Ústavu dějin KSČ.
Partyzánský komisař Pich-Tůma se znal se Schrammem už z partyzánského výcviku v Sovětském svazu a po válce společně pracovali pro Gottwaldovy zvláštní bezpečnostní jednotky. Tůma jim velel a odpovídal se pouze moskevskému centru. Schramm byl styčným důstojníkem mezi MV a StB na jedné straně a NKVD na straně druhé. Vyhledával u nás ruské emigranty, posílal je do gulagů a pracoval přímo pro Berijovo centrum. Skuteční partyzáni Schramma uctívali, jiní se ho báli, neboť shromažďoval doklady k očištění partyzánských kádrů. Strach mělo hodně zaměstnanců ministerstev vnitra i národní obrany. Chtěl mimo jiné objasnit smrt partyzána Konstantina Korovina v Holicích dne 21. května 1945. A za ní stál s největší pravděpodobností Pich-Tůma.
Místo dopadu těla
Právě Tůma mohl v Moskvě iniciovat smrt Augustina Schramma pod záminkou umlčení velitele akce proti Masarykovi. A teď z druhé strany: že má v ministrově smrti prsty právě Schramm, měla prý zjistit americká CIC a poslat pro něj své dva české spolupracovníky. Oba měli živého Schramma unést do Řezna. U jejich vyslání byl Vávra-Stařík, muž s bohatou minulostí, který odešel do zahraničí ve službách StB, jak potvrdil Jaroslavu Pospíšilovi bývalý ministr vnitra Barák. Všechno skončilo jinak, Schramm byl zastřelen (jako údajní vrahové byli 19. 2. 1949 popraveni Miloslav Choc a Slavoj Šádek ) a Vávra-Stařík oběšen po svém návratu.
U konce Masaryka i Schramma bývá uváděn i španělák Jarin Hošek, jenž spolupracoval s Bedřichem Pokorným. A ten vyšetřoval od prvního dne společně se Zdeňkem Řípou smrt Jana Masaryka a pak i smrt Schrammovu. Pokorného mlčenlivost byla zajištěna kompromitujícími materiály (zemřít měl až za 20 let a jeho tělo našel právě Řípa, jenž měl za války blízko ke gestapu), ale u dalších tato jistota chyběla. I proto likvidoval dva svědky Pich-Tůma. Šlo o tajemníka národně socialistické strany, ing. Petra Konečného (33 let) a o důstojníka StB Františka Novotného (35 let). Novotný byl jeho partyzánským spolubojovníkem a zřejmě věděl příliš mnoho o akcích StB. Možná i o Tůmově černých měsících na konci války. Proto byl v září 1948 eskortován autem do lesa u Tužince na Benešovsku a tam zezadu zastřelen údajně „na útěku“. Konečný zas nevěřil ve vinu Miloslava Choce a Tůma ho podezříval, že zná skutečné okolnosti Schrammovy smrti. Konečný navíc věděl o zradě Vlastislava Chalupy, který byl v dubnu 1949 zatčen a hned podepsal spolupráci StB. A právě tento zrádce uvedl, že se Konečný chlubil, že zná vrahy Jana Masaryka. Z tohoto důvodu byl zatčen, Tůma jej zmáčkl, ale Konečný nic nevěděl. Během mučení mu odumřely nohy a musel být jako nepohodlný svědek zlikvidován. V červnu 1948 byl dovezen v kozelci až k Banské Bystrici, tam Tůmou osobně zastřelen a zakopán. Rodičům bylo oznámeno, že syn uprchl do zahraničí. Většinu z uvedeného Tůma během pozdějších výslechů doznal. Co to bylo za člověka, ukazují některá jeho vyjádření. V roce 1949 uznal jednu svoji vraždu za chybu, neboť strana tak přišla o kus tajemství, které ještě mohli z nebohého vytlouct. V roce 1968 prohlásil: „…zastřelení Petra Konečného nepokládám za vraždu“. A pokračoval: : „Zákony, které mnohdy pocházely ještě z feudálních časů, nebyly pro nás v revoluční době závazné. Uznával jsem a respektoval jsem jediný zákon, zákon třídního boje.“
U likvidace Konečného byl s Tůmou i Zdeněk Řípa. Úzká skupina lidí tak rozsévala smrt bez zábran všemi směry. Také vyšetřovatel Viktor Kaplan zapochyboval o Chocově vině. Byl zatčen a měsíce vězněn v Ruzyni. Zanedlouho spáchal sebevraždu!
Podezřelá úmrtí pokračovala i za Pražského jara. Počátkem dubna 1968 našli v lese nedaleko Prahy oběšeného místopředsedu Nejvyššího soudu, JUDr. Jozefa Břešťanského (1926-1968), který se podílel na vykonstruovaných procesech v 50. letech. Počátkem roku 1968 vedl vyšetřování znovu otevřeného případu smrti Jana Masaryka. Jeho vlastní smrt byla uzavřena jako sebevražda. O pár dní později byl nalezen v lese u Brna mjr. Bedřich Pokorný. Někdejší bezpečnostní referent, šéf Gottwaldovy rozvědky a současně vyšetřovatel Masarykovy smrti. Po pětadvaceti letech se vyplnil jeho hrůzný sen, že bude uškrcen. Visel v lese oběšený a navíc měl proříznuté hrdlo. Což napovídalo, že nemuselo jít o sebevraždu. Někdejší předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Vladimír Podčepický vynášel po Únoru rozsudky smrti jak na běžícím pásu: Hory Hostýnské, Světlana, na smrt poslal Josefa Trojana s dvěma druhy i křížovické skauty, soudil Jana Zahradníčka, opata Tajovského, ThDr. Mádra, ale i JUDr. Jaroslava Borkovce, jehož bratr vyšetřoval v první fázi Masarykovu smrt! A pro zajímavost: byl u popravy legendárního masového vraha Václava Mrázka. Také Podčepický spáchal v roce 1968 sebevraždu.
Na infarkt v té době (13. 4. 1968) dokonce umírá herečka Olga Scheinpflugová, která potvrdila několik dní předtím v televizi podezřelé okolnosti kolem smrti Jana Masaryka. Bývala jeho blízkou přítelkyní…
Oprátky se dočkal i krvavý komisař Miroslav Pich-Tůma, ale až po pádu komunismu, kdy se zase otvíraly staré kauzy. Oběsil se 8. ledna 1995 v Trutnově.
Když to shrneme: nikdy v našich dějinách neumírali tak často a za nevysvětlených okolností vyšetřovatelé, politici, lékaři, soudci, zasvěcení úředníci jako krátce po únoru 1948, po převzetí moci komunisty. A pak vždy, kdy dostával jejich monopol trhliny. Hodně z toho se dařilo před veřejností utajit, aby občané nepoznali, jaké časy přicházejí…
O Janu Masarykovi se píše a polemizuje hodně, především o jeho smutném konci. Za větší pozornost by ale stál celý jeho předešlý život. A snad nejvíce krátké období po 2. světové válce. Diplomat, gentleman, mistr rozhlasových vln, ale na druhé straně postava velice záhadná a zdaleka nejen pozitivní. Zachoval se jako charakterní politik a správný chlap? Bylo na něj spolehnutí? Nestál natolik o prezidentskou funkci, že zahrál komunistům klidně roli užitečného idiota? Pronesl vůbec větu v sedmačtyřicátém, že se vrací z Moskvy jako Stalinův pacholek či vazal? I tato zjištění jsou zajímavá, ale o tom zase někdy příště.
Literatura:
Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.
Pospíšil. J.: Hyeny v akci. Lípa, Vizovice 2003.
Tomek, P.: .: Příslušník StB Miroslav Pich-Tůma. Svět křídel, Cheb 2022.
Foto: Martin Zídek a Wikimedia commons – volné dílo.
