Maryša se měla s Vávrou moc dobře. Pravda o dramatu

„Nejlepší česká klasická hra,“ prohlásil o ní režisér Alois Hajda. Kdo by neznal Maryšu, venkovské drama původně o pěti jednáních. Dívka Maryša je donucena k sňatku se starým vdovcem – mlynářem Vávrou, kterého nemiluje. Nemůže zapomenout na milého Francka a Vávru v závěru hry otráví. Pamětníci se dušovali, že se příběh takto odehrál v 80. létech 19. století v Těšanech u Brna, kde tehdy jeden z autorů, Alois Mrštík, učil. Skutečná Maryša se měla jmenovat Marie Turková a je v Těšanech pochována. Když si tam zajedete, skutečně její hrob najdete. Data pod jménem prozrazují, že se Marie Turková narodila 4. 11. 1867 a zemřela 24. 12. 1943, dožila se tedy 76 let. A co Filip Vávra, je tu také? Ano, odpočívá ve stejném hrobě, jmenoval se Felix Turek (6. 11. 1852–6. 3. 1927). Oba mají na náhrobku fotografie. A nedaleko odpočívá i Šimon Petlák (19. 1. 1867–10. 5. 1936), divadelní Francek. Dobrý čtenář náhrobků a ještě více matrik zjistí, že Turkova první žena Anna zemřela 27. 12. 1887 ve věku 33 let. Čerstvý vdovec Turek měl 35 let, nebyl tedy zdaleka starý. Ovšem dívka Marie Horáková měla teprve dvacet. Zdá se vám ten rozdíl velký? Mně tedy ne. Důležité je, jak to cítila Maryša. Na jejím pomníku jsou totiž vytesána ještě čtyři slova, která slibují leccos: Napsáno drama – prožito větší.

Čtenář náhrobků se už předem děsí a Maryšu lituje. Ta musela trpět! Ale pojďme zalistovat historií a zkusme přijít pravdě na kloub. Nejdříve se věnujme prvním dvěma slovům. Napsáno drama! Napsali jej dva bratři Mrštíkové, rodáci z Jimramova na Vysočině. Alois (14. 10. 1861– 24. 2. 1925) a Vilém (14. 5. 1863–2. 3. 1912) prožili útlé dětství v Jimramově, rozum brali především v Ostrovačicích (1869–1874), kde byl Vilém inspirován k Pohádce máje. Pak se rodina posunula do Brna, Alois zde vystudoval učitelský ústav a učil na Brněnsku a Hustopečsku. Nakonec se usadil od roku 1889 v Divákách. Vilém nedokončil práva, působil v Praze a zakoupil si pak domek ve stejné obci, kde zůstali oba bratři až do smrti.

Když učil Alois Mrštík v Těšanech, bylo to v letech 1886 až 1889, vyslechl zde příběh o nedobrovolném sňatku a napsal o něm v roce 1888 povídku. Spíše se však dá předpokládat, že i osobně musel znát hezkou dívku Marii Horákovou a že sám byl svědkem jejího sňatku s Turkem. Turek příliš dlouho vdovcem nezůstal. Ani ne půl roku, Maryšu si bral už 6. června 1888, svědčili pololáníci Štěpán Horák (zřejmě bratr nevěsty) a Tobiáš Vahala. Mrštík provedl rozvrh příběhu na vesnický román a o Vánocích 1888 přivezl námět do Prahy k rodičům. Mladší bratr si to přečetl a usoudil, že by z námětu mohlo být dobré drama. Společně jej tedy napsali. První akt vymyslel Alois, když k některým národopisným detailům byl inspirován na moravských dědinách, a i druhý napsal především on, protože znal události kolem vynuceného sňatku v Těšanech. Za podklad bitky mezi Vávrou a Franckem z 3. jednání si vzali příběh ze sousední dědiny, čtvrtý akt, kdy Vávra střílí na Francka, vymysleli úplně a k pátému je inspirovalo soudní přelíčení snad z Brna, kdy byla souzena mladá žena, která otrávila surového manžela kováře. V přelíčení byla osvobozena a odstěhovala se pak do Chorvatska.

V roce 1891 byla hra hotova. První rukopisná verze měla 230 listů. Rukopisné dílo věnovali 17. 10. 1893 malířce Zdeňce Braunerové. Hlavní postava se původně jmenovala Mařka, ale autoři se pak přiklonili ke jménu v kraji užívaném. Původně psal Alois prózu pod názvem Lízal. Stejný název zmínil ještě v květnu 1890 Vilém v korespondenci o rodícím se dramatu. V létě 1891 se drama jmenovalo Na rozcestí. Hru už v roce 1891 nabídli Národnímu divadlu v Praze pod definitivním názvem, ale k uvedení nedošlo hned, neboť vesnická tématika musela na jeviště teprve prorazit. A Maryša byla první! Premiéra proběhla až 9. května 1894 a i díky hlavním představitelům Eduardu Vojanovi (Francek), Haně Benoniové (Maryša) a Jindřichu Mošnovi (Lízal) skončila velkolepým úspěchem. Vojana prosadil do role Vilém Mrštík, Vávru hrál Slukov. Přesto se další nastudování uskutečnilo až po 14 letech, kdy navštívil režisér Kvapil se svým štábem Diváky a odvezl si pro představení sbírku krojů. Na jejich úpravu pak v Praze dohlédla divácká švadlena Rozálie Klimešová. Obnovená premiéra se stejným obsazením v hlavních rolích se uskutečnila 15. dubna 1908. Příští rok se hrála Maryša ve Vídni a pak i v Berlíně, kde však u diváků neuspěla. Do němčiny ji přeložil syn majitele diváckého zámku Karel Levetzow. Tímto neúspěchem padl Vilémův záměr, že z výtěžku zakoupí rodnou chalupu v Jimramově.

Drama se odehrává opravdu v Těšanech, místopis sedí, je tu zmínka o nedalekých Borkovanech i sousedních Moutnicich, zpívá se o Hustopečích a Kloboukách. První dvě jednání se odehrávají v říjnu 1886 a zbývající tři v roce 1888. „Bude to život k utopení,“ předpovídá Maryša osud nedobrovolného manželství. „Nešťastná su, ale špatná nebudu,“ míní později. Vávra ví také své: „Na hromech líháme, na hromech vstáváme!“ Nakonec vše vyřeší jed v kafi: „Jako potkana ti zadávím a potom řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí.“ Podle prvního rukopisu měl drama zakončit Francek.

„Teď´s to teprv napravila. Fííí,“ odplivne si a odvrátí se.

Drama tedy bylo napsáno a uspělo. Stalo se vděčným kusem profesionálních i amatérských souborů. Jen za života Mrštíků vyšlo knižně ve 12 vydáních, později ještě třicetkrát. Ale bylo to prožité drama opravdu větší? Otrávila Marie Turková svého staršího muže a skončila v ženské věznici? Tradovalo se, že si odpykávala deset let vězení ve Valašském Meziříčí, kde se dokonce ukazovala její cela. Jiná verze tvrdila, že prý Maryša zemřela na Mírově v trestnici. Či tam dosud strádá, píše Alois v Niti stříbrné (1926).

V této vzpomínkové knize také připomíná, že jim byl pro Lízala modelem stréček Horák z Těšan. Když ten se někdy v hospodě napil, líčil svá koňstva tak, jak je zaneseno ve 3. jednání Maryše. V čase, kdy už byla Maryša deset let na repertoáru Národního divadla, se v hospodě v Těšanech stavili Slováci. Zrovna ve chvíli, když Horák řádil, pomlouval koně svého syna i zetě a chválil své. „Kdo je ten člověk?“ ptal se jeden Slovák hostinské. „Vždyť já ho viděl v Praze o svatým Jánu v divadle na jevišti!“

Tak dobře vystihl Mošna postavu Lízala jen z textu a poznámek, aniž by stréčka Horáka viděl, poznamenal Alois. Bylo tedy prožito velké drama?

Nikoliv, nic takového se nestalo. Žádné „prožito větší“! Pamětníci často vzpomínali, a třeba přítel Aloise Mrštíka MUDr. Jan Fiala i zapsal, že Turkovi žili vždy v náramné shodě s dětmi z prvního i druhého manželství. Felix Turek se narodil v sousedních Borkovanech, ve čtrnácti mu zemřel otec a v pětadvaceti si vzal mladou vdovu v Těšanech. Porodila mu tři děti, ale když měly děti 5, 4 a 1 rok, žena zemřela. Zde jen doplním poznatek z matriky, dcera Anna zemřela dva měsíce před svojí matkou, 15. 10. 1887 na vodnatelnost. Její matka ji následovala 27. 12. 1887 na tuberkulózu.

Hned v sousedství hospodařil Horák-Lízal, jenž z bídy nahospodařil dva grunty, ale teď se bál, aby zase do bídy nepadly. Což se mohlo stát, když dcera Mariána chodila s furiantem a koňským handlířem Petlákem, od něhož Horák moc dobrého nečekal. Sám proto nabídl dceru Turkovi. Mariána asi nebyla zpočátku nadšena, ale rodina se vydařila. Turková se později nechala slyšet, že by si mlynáře vzala i Mariána Poláčková, a tak si ho vzala raději sama. V Těšanech ještě kostel nebyl, proto se svatba uskutečnila v Moutnici 6. června 1888. Turkům se narodilo ještě osm dětí. Posledního syna Maryša porodila ve svých 47 letech, její muž měl už 62. A byl váženým občanem, o čemž svědčí i to, že byl za kmotra dětem v 25 rodinách. Manželé spolu prožili ve svornosti 39 let a vychovali deset dětí!

Autoři si vzali za vzor pro svou hru travičský proces z Vyškovska a z Těšan si jen dosadili osoby. Měli už své zkušenosti s čtenářským ohlasem, proto zakázali hrát Maryšu přímo v Těšanech, kde se hned zvedly hlasy, že to tak nebylo. A tak Marie Turková spatřila až zfilmovanou Maryšu v kině v Kloboukách. Byla nemile překvapena a ohradila se, že přece nikoho nezabila. Petlákovi už se jinak neřeklo jak Francek a i Turkův vnuk Josef Chalupa mluvil o prarodičích jako o Vávrovi a Maryši. Sedmdesátiletá vdova Marie Turková psala T. G. Masarykovi, že má syna na studiích a pole v nájmu a že žádá o nějakou podporu. „Je to moje osobní drama,“ odvolávala se na divadelní hru. Podepsala se jako Maryša Turková, Těšany 40, Morava.

Autoři později hru několikrát upravovali. Dodatečně odstranili proměnu u splavu ve 4. jednání, aby odpadla časově náročná přestavba. Už v roce 1909 pro představení ve Vídni a v Berlíně upravili konec 5. aktu. V něm Maryša neotráví mlynáře, ale sama skočí do strže. Po trojím přepracování vyšlo 7. vydání Maryše v roce 1910 a zdálo se být definitivní. Vlastně každé další liché vydání od prvního do sedmého přineslo novou verzi. Kromě toho se upravovalo nářečí a text divadelní se často lišil od textu literárního. Časté odchylky a škrty v nápovědní knize Národního divadla nebyly do knižního vydání vůbec pojaty. Úpravám však ještě nebyl zdaleka konec.

Po Vilémově smrti pro Národní divadlo v roce 1923 Maryšu znovu upravil Alois. Hlavní představitelka zase Vávru neotrávila. Zápasila s ním o pušku, Vávra byl zasažen výstřelem a zemřel. Tak si to přál napsat herec a režisér Václav Vydra, ale bratři o tom uvažovali už za Vilémova života. Alois proto takhle upravil závěr 4. dějství a 5. úplně zrušil.

Leopolda Dostalová (hrála titulní roli původního nastudování v roce 1901 a pak nové nastudování v roce 1908) se domnívala, že tuto úpravu provedl sám režisér Zdeněk Štěpánek bez vědomí Mrštíka. Vadilo jí, že úpravou byla Maryša připravena o probdělou noc mezi posledními jednáními, že se tedy k vraždě musela rozhodnout náhle. Její provedení titulní role v původní verzi s pěti jednáními hodnotil Vilém Mrštík v roce 1908 v samých superlativech.

Konečně Maryša vtrhla i do Těšan. Došlo k tomu až v roce 1922, do té doby tomu autoři vždy zabránili. Alois zaznamenal, že se bránili kvůli malému jevišti. Nakonec však přece jen „s těžkým srdcem svolil“. Ochotníci nechali namalovat kulisy s naivním provedením těšanské návsi. Alois se dokonce zúčastnil zkoušky. Provedení se mu zdálo „nedokonalé, ale zdravé“. Ochotníci se vypravili na představení do Brna a snad i díky tomu dopadla premiéra v Těšanech dobře. Navrátilův sál byl nabit zvědavým obecenstvem. Přišel i Alois, když si dal předtím na kuráž dvě skleničky vína ze svého sklepa. S představením byl spokojen a třeba rvačku označil za mistrovskou.

Ochotníci z Těšan časem odehráli Maryšu i na návsi před kovárnou. Šimon Petlák-Francek seděl v první řadě a při představení plakal. Těšanští samozřejmě s dějem nesouhlasili, nic nezmohly argumenty, že jde o umělecké dílo, nikoliv o rodinnou kroniku. Ostatně dodnes se v Těšanech vypráví, že se Marie Turková velice zalíbila Aloisi Mrštíkovi, jenž o ni usiloval. Dědička velkého statku však chudého učitele odmítla a on se jí měl pomstít v literatuře a udělat z ní travičku…

Hledání v matrikách přinese ještě pár zajímavostí. Předobraz Filipa Vávry nesl jméno Felix Turek, ale v matrice najdeme při úmrtí první ženy jeho jméno Filip. A zápis je tu přepisován, málem k nečitelnosti. Byl křtěn Felix, ale možná mu říkali Filip. Vzal si Maryšku ani ne po půl roce, ale ani Francek netesknil. Oženil se v Moutnicích 8. 5. 1892  s mladičkou Marií Sýkorovou z Těšan, tedy 4 roky po Maryši. Maryša je při křtu zapsána jako Mariana, ale vymyšlený příběh už byl natolik legendární, že při jejím úmrtí na Štědrý den 1943 zapsal katecheta P. Jan Marek z Obřan: „Turková Marie – „Maryša“, vdova po † 6/3 1927 Turkovi Felixovi…“.

Skutečná Marie Turková-Horáková se nechala slyšet, že se měla s vnuceným ženichem „moc dobře a byla ráda, že Francka nedostala; byl to sice jiskrný hoch, ale pijan a karbaník“. A pak věřte nápisu na náhrobku! Já bych tam nechal napsat: „Napsáno drama – prožita idyla!“

Foto: Hynek Jurman a Andreas Lorenz

Literatura:

Kovářík, V.: Deset z Národního. Albatros, Praha, 1983.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010

Jurman, H.: Maryša právě stoletá. In: Rovnost, 6. 5. 1994, s. 4.

Mrštík, A.: Nit stříbrná. Otto, Praha 1926.

Mrštíková, B.: Vzpomínky I. a II. Vyšehrad, Praha 1950.

Nedosněné sny. Korespondence bratří Mrštíků. Odeon, Praha 1978.

Utěšený, S.: Maryša ve vývoji českého dramatu. In: VVM 11/1956, s. 20-23 a s. 62-66.

MZA Brno, ACTA PUBLIKA, Matrika 1911 Těšany, snímek 48/64