Zmasakrované oběti a další záhady Býčí skály

Neznám člověka, kterého by neoslovil Moravský kras. Výhrůžný jícen Macochy láká už dávno. První se spustil na dno v roce 1723 minoritský mnich Lazar Schöpper. Propast odnepaměti přitahovala i sebevrahy. V roce 1831 byl zaznamenán sebevrah Pfaundler, kterého následovaly desítky jiných. Některé pády jsou mediálně známé. Vstup do Macochy vodní cestou hledal marně hrabě Hugo Salm a po něm i dr. Jindřich Wankel. Wanklovým vnukem byl Karel Absolon (jeho lidé nalezli Věstonickou Venuši), který šel v dědových šlépějích. V letech 1909–1914 byla otevřena suchá cesta na dno Punkevními jeskyněmi a teprve v roce 1933 se podařilo otevřít vodní cestu. Dnes turista lehce urazí obě…

Turisty vábí krápníková výzdoba jeskyní Punkevních, Kateřinské, Sloupsko-šošůvské i Balcarky. Nadšení badatelé a dobrodruzi však míří ještě kousek jinam, hlouběji, nebezpečněji, důkladněji. Pro ně mají nejlepší zvuk Amatérská jeskyně, Rudické propadání, Býčí skála.

Na tu nezapomněl kdysi ani doktor Wankel a svým objevem halštatského pohřbu a kovárny se zapsal do světové vědecké literatury. Své poznatky shrnul ve vlastivědné knize Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Dílo vyšlo německy ve Vídni v roce 1882 a teprve po více než století se dočkalo českého vydání (1985). Jeskyně je známá nálezem bronzové sošky býčka z roku 1869. Často se setkáváme s názorem, že podzemní prostor dostal jméno právě podle uvedeného nálezu. Není to pravda, podívejme se na tuto problematika podrobněji.

Během pátrání po možné tajné chodbě na Zubštejn jsem se spřátelil se speleology z Moravského krasu. Speleologický klub tehdy vedli Marek Šenkyřík, Pavel Kolářík a RNDr. Stanislav Mayer. Na oplátku mě pozvali do Moravského krasu, tedy do podzemí, kam se běžně člověk nedostane. Býčí skálu jsem si uniknout nenechal, tehdy se ještě nekonaly dny otevřených dveří. V turistické mapě se dočtete, že jde o nejvýznamnější jeskyni střední části Moravského krasu, kde Wankel našel proslulý pohřeb ze 7. až 6. století před naším letopočtem. A že zde za okupace Němci zřídili podzemní továrnu. Jeskyně je také opředena pověstmi o pokladech.

Není nad to vše si osahat rukama i očima. Vyrazil jsem tam s několika přáteli poprvé v létě 1993, prohlédli si nedaleký Kostelík a pak vstoupili do Předsíně Býčí skály. Ta je dlouhá 50 m, široká 20 m a vysoká 12–16 m. Právě zde byl objeven legendární nález…

Už dlouho se v jeskyni těžil jemný písek a při jeho prosévání se nalézaly lesklé plíšky, části nádob i kosti. MUDr. Wankel zde dal v roce 1869 hloubit jámy a ještě téhož roku nalezl student Felkl ve vrstvě uhlí v Předsíni bronzovou sošku. Býček měřil na výšku i na délku asi 10 cm, byl zřejmě odlit na ztracený vosk (slévači mi rozumějí, pro laiky jen tolik, že jde o jednu z nejpřesnějších slévárenských technologií, kdy se voskový model obalí žáruvzdorným materiálem a před odlitím se vytaví a tím vznikne dutina pro odlitek). Bylo použito i hliněné jádro, díky němuž prochází hlavou v místech očí oválný otvor, který byl po dokončení odlitku asi vyplněn duhovou sklovinou. Vědci odlitek datovali do 5. stol. př. n. l., původně byl přinýtován k jinému předmětu.

Ještě jeden pozoruhodný nález učinili Wanklovi lidé. Jde o prehistorický prsten z Býčí skály. Vnější průměr měří 43 mm, tloušťka pláště se pohybuje od 1,5 do 2,0  mm a Wankel jej považoval za litinu. Nejnovější analýzy prokázaly, že jde o nízkouhlíkovou ocel, zřejmě kovářskou.

Vraťme se k chronologii nálezů. První výzkum zahájil dr. Wankel v Býčí skále v roce 1867. Za dva roky se nalezl odlitek býčka a v roce 1872 se přišlo na nález nejvelkolepější. Našla se dvě velká žároviště, v nich dvě koňské kostry a vějířovitě rozložených 40 koster lidských. A spousta nádob, sekyr, kusy kol, náramky, perly (3 000 skleněných a 2 600 z jantaru), kotlíky, pánve, zlaté vlasové spony, dokonce i obilí a zbytek kovářské dílny. Mnohým kostrám chyběly ruce, nohy i hlavy. Na kamenném oltáři ležely dvě useknuté ženské ruce se sponami a prstenci a vedle polovina lidské lebky.

Jindřich Wankel datoval nálezy do 7.–6. stol. př. n. l., tedy do doby kultury hallstattské. Ostatně šperky, perly a další věci stejného druhu se našly i v Hallstattu. Wankel naznal, že nalezl místo pohřbu hallstattského náčelníka, jehož tělo bylo vloženo na pohřební vůz a spáleno v dřevěném srubu. Obřad byl doprovázen krvavými oběťmi, kdy byly povražděny především ženy, některým i usekli ruce. Nakonec bylo vše zavaleno balvany. Polovinu lebky dešifroval jako číši k pití, protože bývalo zvykem pít z lebek nepřátel. Vždyť ještě v roce 1465 byl donucen Lev z Rožmitálu, vůdce Poděbradova poselstva po Evropě, pít z podobné lebky. Našlo se tu mnohem více předmětů, než bývalo zvykem v královských hrobkách.

Wanklovým nálezem si lámou hlavu vědci už druhé století. Antropolog M. Stloukal rozlišil 40 lebek na 17 mužských, 11 ženských, 10 dětských a 2 neurčil. Naopak Wankel byl přesvědčen, že mužských lebek je maximálně pět. Vědci časem odmítali názor, že by šlo o rituální pohřeb a vytasili jiné verze.

Mohlo jít o vznícení a výbuch moučného prachu nebo plynů, tato kdysi populární domněnka se zase zavrhuje. Nebo šlo o dlouhodobé obětiště, kde se konaly krvavé oběti po dlouhý čas a nakonec se tu zřítil strop. Podle poslední verze se právě sem uchýlili řemeslníci, kteří pak byli zmasakrováni nepřítelem. Zastánci těchto teorií však vyvracejí své závěry navzájem. Žádná z katastrof totiž nevysvětluje sečné rány na lebkách a číši z lebky, zřícený strop by zase rozmačkal nádoby, které se zachovaly atd.

Profesor Vladimír Podborský z Filozofické fakulty MU Brno posunul dataci nálezů do 6. –5. stol. př. n. l. V roce 1984 uspořádalo Okresní muzeum v Blansku seminář, na němž se polemizovalo o uvedeném nálezu. Vzešel z něj sborník Wankelův nález v Býčí skále ve světle nejnovějších objevů, který však nepřesvědčuje, že by Wankel chybně interpretoval svůj nález.

Z Předsíně jsme šli 320 metrů dlouhou jeskyní až ke schůdkům k vodní tůni. Dvě pamětní desky zde připomínají jednak tři návštěvy Aloise z Lichtenštejna (1792–1817) a dále návštěvu samotného císaře Františka II. a jeho choti Marie Terezie v roce 1804. Voda před námi byl tzv. Šenkův sifon a zde po staletí jeskyně pro obyčejné smrtelníky končila. Wankel však věděl, že za vodou jeskyně ještě pokračuje, netušil však jak daleko. Za pomoci potápěčů byl sifón překonán teprve v roce 1921 a za ním objevena „Nová Býčí skála“.

Nastoupili jsme při té první návštěvě do lodičky, v níž šplouchala voda a pomocí ručkování po provaze jsme se kostrbatě dostali přes sifón. Pak jsem vykročili do nových prostor a brzy se brodili Jedovnickým potokem, jenž tu v délce 350 m protéká. Voda byla strašně ledová, my se synem se brouzdali po kolena jen v riflích, div, že jsme to neodstonali. Tak jsme došli až k Přítokovému sifónu a ten jsme obešli chodbou, uměle střílenou od roku 1984. Došli jsme až po dveře, které tu chrání následnou krasovou výzdobu. Touto překážkou byl Stanislav Mayer překvapen, protože s sebou nevzal potřebné klíče. Chodba pokračuje ještě 800 m, pak je další obstřílený sifón a pak se jde asi 2 km až po Srbský sifón, který odděluje Býčí skálu od Rudického propadání. Celkem se tu dalo urazit snad až 8 kilometrů (a od té doby ještě více), my však u vzpomínaných dveří skončili. Zpáteční cestou jsme aspoň prolezli různé odbočky, ledová voda nám stoupala až k pasu.

Když jsem přijel do Býčí skály po dlouhých 14 letech znovu a pak ještě několikrát, už jsme překonávali Šenkův sifón i navazující prostory suchou nohou. Vodu totiž dokázali speleologové odčerpat. Z každé návštěvy jsme na závěr dojeli do nedalekých Křtin. Už z dálky nám silueta kostela Panny Marie signalizovala, že přijíždíme do úplně nového světa. Nádherný projekt je dílem Jana Blažeje Santiniho Aichla.

Podle legendy se v tomto údolí křtili první křesťané, odtud název Křtinské údolí (Vallis baptismy). Křtiny patřily zábrdovickému klášteru od samého počátku 13. století a zdejší premonstrátky měly hrdinně zahynout za husitských bouří. Navíc si Křtiny uchovaly pověst zázračného místa (stejně tak nedaleký Vranov) třeba i kvůli legendární kamenné soše Panny Marie Křtinské (ze 13.–14. stol.). Kostel utrpěl požárem v květnu 1844 i bombardováním o 101 rok později. Když jsme v chrámu kupovali pohlednice, sáhl jsem i po brožurce o historii kostela. Napsal ji Marek Šenkyřík, právě ten, jehož jsem kdysi přivedl k chodbě u nás v Jeřábku. Však jeho speleologové nepátrali jen v Býčí skále. Pracovali i ve Křtinách a pod kostelem našli v dubnu 1991 rozlehlou kryptu. Bylo v ní pochováno nejméně 974 lidí a 12 lebek mělo černou barvou vykreslený vavřínový věnec a písmeno T (hebrejsky Tau) na čele proto, aby byli spaseni. Tedy opět souvislost s Hallstattem, kde jsem uviděl stejně zdobené lebky. Z návštěvy tohoto malebného městečka v Solné komoře si pamatuji na maličký hřbitůvek, kde byli nuceni nebožtíci uvolňovat místo novým zájemcům, jejich lebky se popsaly a uložily v márnici.

Naše pátrání v roce 1993 končilo ve Vídni. Cílem bylo Přírodovědné muzeum plné vycpaných zvířat, dinosauřích modelů, nerostů, mohutných meteoritů a také archeologických exponátů. Nechybějí tu nálezy z Býčí skály! A tak jsme obdivovali vitríny plné šperků, zbraní a nádob, zbytek jednoho kola a rekonstrukci celého náčelníkova vozu, jenž je vyveden téměř ve zlatě a samozřejmě bronzovou sošku býčka. Wankel si nechal jen železný prsten a lebku „princezny“, vše ostatní prodal. Františkovo muzeum v Brně nálezy odmítlo koupit, proto je nálezce v květnu 1883 prodal za 12 000 zlatých Antropologické společnosti do Vídně, a ta je věnovala Přírodovědnému muzeu. A to je k nám uvolnilo jen několikrát. V roce 1969 do Brna, Bratislavy i Prahy a v roce 1995 do Brna. A v únoru 2018 byly originální předměty vystaveny na zámku v Blansku, soška býčka byla ovšem kopií…

Říkají tedy lidé Býčí skále podle Wanklova nálezu třpytivého býčka? Od odborníků jsme se dozvěděli, že určitě ne. Jméno jeskyně sahá až hluboko do pohanských dob, jak uvádí i samotný Wankel. Je spojeno s kultem býka a nálezem bronzové sošky býčka je tato tradice pouze podtrhnuta. Býk samozřejmě ožívá i v pověstech o Býčí skále. Nahlížel prý lidem okny do světnic a pokud se zrovna v tu chvíli narodil chlapec, získal býčí sílu.

Jenže pozor! Až nedostatek písku pro stavbu hutí a dalších budov v okolí Josefova byl v 18. století příčinou prostřílení nového vchodu a těžby písku v jeskyni. A těžba písku vedla k nálezu sošky. Co když se tu už dříve našel druhý exemplář? Až v roce 1804 totiž Andrée poprvé použil název Býčí skála. Zmínky o nálezech lidských kostí a kovových předmětů najdeme v literatuře od 2. pol. 17. století. Starší autoři Vigsius (1663), Hertod (1669), Andersbach (1671), Pešina (1677) však název jeskyně neuvádějí. Každopádně v tomto místě vládl kult býka, vznikla zde jeho soška, skála a jeskyně dostaly po býkovi název, ale zda bylo dříve vejce či slepice je těžké soudit…

Pokud využijete termíny dnů otevřených dveří, jistě na Býčí skálu nezapomenete!

Literatura:

Brodesser, S.: Býčí skála u Adamova – záhada a legenda moravského pravěku. In: VVM 1/1996, s. 56-58.

Dvořák, J.: Obětiště horákovské kultury (Halštat) v jeskyni Býčí skála u Adamova. In: VVM 4/1994, s. 349-353.

Jurman, H.: Omyly tradované. ZZ, Štěpánov 2010.

Wankel, J.: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. MVS Brno a OM Blansko, Brno 1985.

Foto: Hynek Jurman