Horáckem kráčel Apoštol. Připomenut bude ve Veselí.

Před dávnými časy brázdily naše cesty rozmanité osobnosti, mnohé leccos dokázaly a na některé se nezapomíná dodnes. Před dobrými dvěma stoletími byl jedním takovým na Horácku Tomáš Juren. Přičinil se tam o rozšíření evangelické víry, ale jeho záběr byl mnohem širší a dodnes zaujímá lidi bez rozdílu vyznání.

Tomáš Juren (30. 11. 1750 Prosetín – 9. 1. 1829 Vítochov) byl kantorem, kazatelem, hudebníkem a skladatelem, výtvarníkem i písmákem, autorem spisů, modliteb i ilustrací. Působil v několika vesnicích, nejdůrazněji asi v malé vesničce Veselí posazené v kopcích nad dnešní Vírskou přehradou. Přišel sem jako první kantor v roce 1781 a byl zde nakonec i pochován na místě pod třešní, kde poprvé kázal. Místo hrobu však dnes není přesně známo.

Jeho zajímavým předchůdcem a dokonce učitelem v rodném Prosetíně mu byl jiný rodák, Řehoř Jakubec. Ten byl na svou dobu velmi sečtělý a pohotový, vedl zpěvy na kůru a dotáhl to vlastní pílí na kantora. V roce 1770 se přestěhoval z Prosetína do Olešnice a stal se uznávanou hlavou evangelíků v širokém okolí. Psal, vázal a vydával vlastní knihy, ostatní kupoval a šířil. V září 1781 se vypravil s peticí až do Vídně a byl tam přijat císařem Josefem II. Po mnoha jiných podnětech byla právě rozmluva těchto dvou na podzim 1781 tím posledním, co přimělo Josefa II. vyhlásit Toleranční patent. K tomuto poznatku došla historička Milena Šimsová v zajímavé stati Prosetínské události – jeden z podnětů k vydání tolerančního patentu.

Po vyhlášení Tolerančního patentu se k dosud tajné víře přihlásila většina obyvatel v dědinách na levém břehu Svratky. Ve Veselí, Ubušínku, Ubušíně, Rovečném, Prosetíně… Předtím prý prosetínský farář Grünwald sháněl lidi do kostela bičem a tajným evangelíkům přitom nadával do trudovitých žab.

Samotný Tomáš Juren vyrostl v rodině tajných nekatolíků, jejichž mluvčím býval Tomášův strýc Martin Juren. Ten promluvil po vydání patentu v Prosetíně pod dubem a po jeho vystoupení se celá dědina přihlásila k helvetskému vyznání. Dodnes se zachovalo rčení: ,,Drží to jak helvítská víra v Prosetíně!” Vedle dubu si 4. ledna 1782 vykolíkovali místo k postavení modlitebny. Ta byla nejstarší na Vysočině, věž k ní přibyla v roce 1898. Ale to už byly jiné časy.

Tomáš byl veden k vzdělání a našel si kladný vztah ke knihám právě díky svému učiteli Jakubcovi. I pod jeho vlivem se stal nejen krejčím, ale též kantorem. Na zdejších horách se Jurenovi říkalo Apoštol. Podle písmáka Vladimíra Makovského byl jeho duševní život pro běžného vesničana výstřední až podivínský. Juren byl za svou víru často vězněn a pronásledován. Jednou byl zbit v Ubušínku dvěma myslivci, utrpěl zranění na mozku a od té doby míval zajímavé sny. Koupil tedy různé snáře a předpovídal budoucnost. Předpověděl tak i smrt své malé dcerušky, ale zdála se mu též čísla, na něž mohl vyhrát v loterii. Juren si šel vsadit do Bystrého, cestou si ale opakoval starozákonná slova Sírachovcova, že ,,kdo snu věří, stín lapá“ a vsadil na jiná čísla. Nevyhrál nic, zato z numer ze snu vyšlo celé terno.

Ve Veselí konal hned po vyhlášení Tolerančního patentu první kázání pro evangelíky pod třešní na gruntě Tomáše Břenka. Vůbec první shromáždění vykonal krátce předtím, už 21. 10. 1781, v katolické kapli v nedalekém Hlubokém. Po vyhlášení Tolerančního patentu (tiskem byl vydán 27. 10. 1781) poslal Juren císaři Josefu II. děkovný list, který složil a nechal vytisknout v Litomyšli. Sbor ve Veselí založili bezprostředně po vydání patentu v r. 1781 evangelíci z okolí, dříve tajní. Ačkoli jejich víra vzešla z české reformace, podle podmínek Tolerančního patentu zvolili vyznání helvetské. V letech 1781 a 1782 mívali bohoslužby na rychtě v Ubušínku. Kamennou modlitebnu ve Veselí postavili během roku 1782, byla druhou nejstarší na Vysočině a od té doby je nepřetržitě užívána. Současně postavili dřevěnou faru a založili hřbitov.

Pozemek pro modlitebnu a hřbitov poskytl místní sedlák Tomáš Břenek. Povolení ke stavbě bylo vydáno 26. května 1782. Návrh modlitebny vypracoval sám Tomáš Juren, který společně s místním rychtářem Janem Lukáškem na stavbu i dohlížel. Nové varhany zhotovil E. Svítil z Nového Města na Moravě. V roce 1830 vypracoval plány na rozšíření modlitebny stavitel František Vašíček. V roce 1877 byla přestavěna na dnešní evangelický kostel s mansardovou střechou a obloukovitými okny. Nízká věž byla přistavěna podle návrhu architekta B. Kozáka až roku 1928. Nad vchodem se vypíná kalich. Ve vchodu ve věži kostela jsou pamětní desky se jmény obětí obou světových válek z celé farnosti.

Prvním pastorem se stal ve Veselí Márton Elek ze Sedmihradska. Bydlel v dřevěné faře, v níž dlel i kantor Tomáš Juren s rodinou, což vedlo k řadě sporů. Dřevěnou faru vystřídala v roce 1830 zděná, která byla roku 1908 nově přestavěna a zvýšena o patro.

Ke zdejšímu sboru se počítalo 1 720 věřících z 21 obcí v širokém okolí. V roce 1900 zde žilo 14 katolíků a 191 evangelíků. Dodnes se veselský sbor rekrutuje se z obcí Bohuňov, Dalečín, Hluboké, Velké Janovice, Janovičky, Karasín, Korouhvice, Nedvězíčko, Polom, Písečné, Sulkovec, Ubušínek, Veselí, Vítochov a Ždánice.

V dřevěné faře bydlel pozoruhodný Apoštol v letech 1784–1793. Juren měl ovšem v evangelických komunitách (bydlel postupně v Prosetíně, Sulkovci, Ubušínku, Veselí) neustálé problémy a spory, klid našel kupodivu až od roku 1793 v katolickém Vítochově! Sixtus Bolom to nazval v životopisné knize o Jurenovi jako „útěk z Labyrintu světa do Ráje srdce“.

Přesto i zde propadl zoufalství, když mu zemřely všechny děti kromě syna Ignáce, který však musel narukovat do války. Ohlížel se smutně za svojí mnohaletou prací pro evangelíky. Byl od nich nakonec vyhnán, zrazen, opuštěn. Zemřel 9. 1. 1829 ve Vítochově a pochován byl o dva dny později ve Veselí.

Vlastnil pozoruhodnou knihovnu. I Labyrint světa a ráj srdce, první vydání s pravděpodobným podpisem Komenského. Tato kniha skončila u písmáka Leopolda Mazáče v Doubravníku (1902–1997). Juren si do ní opsal Řeč k IX. kapitole patřící, která v prvním vydání chyběla. Přidal i osudy této knihy, kterou koupil od kantora Karla Maršálka, dalšího zajímavého rodáka z Prosetína. Tato kniha mě inspirovala k větší básnické skladbě V labyrintu světa. Poukázal jsem v ní, že stejné problémy a potíže, které trápili už Komenského a posléze Jurena, jsme dodnes nepřekonali a také s nimi pořád zápolíme…

Juren sepsal zajímavé „Paměti kantora Tomáš Jurna“ a podílel se i na „Pamětní knize Jiřího Vrbase“ z Písečného. Vstoupil do literatury jako postava v Karasových povídkách (Pan Johanes), v rukopisném románu Zrání od Jaroslava Svitavského a faktografickou knihu Tomáš Juren – Toleranční doba na Vysočině a hudba srdce mu věnoval Sixtus Bolom.

V Jurenových pamětech se zachoval notový záznam psaný ještě do 4 linek. Nápěv i text se mu zdál v živém snu: ,,Kdyby tento celý svět proti mně stál a žádný by z lidí mě se nezastal, šetřit mne ten nebeský Pán, pročež já na něm dosti mám…“ Do soudobé osnovy mi píseň kdysi přepsal známý brněnský hudebník Richard Kozderka.

Veselský hřbitov se rozprostírá kolem kostela. Na hřbitovní bráně nechybí kalich a letopočet 1782. Autorem pískovcových plastik u vchodu na hřbitov je Julius Pelikán. Lze tu najít náhrobky věřících z Veselí, Vítochova, Karasína, Bolešína, Bohuňova, Korouhvice, Hlubokého, Sukovce, Ubušínka, Unčína i Polomu, nechybějí ani náhrobky zemřelých z bývalého Chudobína.

Pozoruhodný život Apoštola Tomáše Jurena nezapadl. Jeho památka bude připomenuta v neděli 28. září 2025 právě ve Veselí. V 9:00 budou zahájeny bohoslužby v toleranční modlitebně a od 10:30 zazní v nedaleké Polomi v hasičské zbrojnici SDH přednáška Sixta Boloma-Kotari, Ph.D. pod názvem Věkové naši rychle a rozličně se mění… A na hřbitově ve Veselí se Tomáš Juren dočká poté malé slavnosti u nedávno zbudovaného pomníku.

Literatura:

Bolom, S.: Tomáš Juren, toleranční doba na Vysočině a hudba srdce. Sursum, Tišnov 2008.

Jurman, H.: Rozvědčík a ti druzí… Zubří země, Štěpánov 2021.

Foto: Hynek Jurman a archiv Sixtuse Boloma