Článek
Tři záhadné události z Vysočiny mi už před desítkami let nedávaly spát. Zajímám se o ně dodnes, ale počátkem 90. let jsem osedlal obyčejné kolo a rozjel se poprvé na místa těch událostí. Do Babic, Číhoště a také do Polné. Na přelomu 19. a 20. století bylo u Polné přepadeno, znásilněno i zavražděno několik děvčat. V roce 1895 byla u Záborné přepadena, povalena na zem a osahávána pasačka Stejskalová. V srpnu 1898 mezi Hrbovem a Zábornou byla též přepadena a osahávána dvanáctiletá dívka Lašková. Ve stejném prostoru potkalo o pár dní později totéž desetiletou Marii Urbanovou. Tu už pachatel stačil svléknout, ale opět ho vyrušil kolemjdoucí. Podobné zážitky potkaly služebnou Laštovičkovou z Polné, další služku, jejíž jméno už se nezachovalo, a ještě jiné dívky. Některé přepadení nepřežily. Počínaje třiadvacetiletou Marií Klímovou v roce 1898 a konče devatenáctiletou Marií Pitlíkovou v roce 1922. Klímová zmizela po 17. červenci 1898 a později nalezená kostra v lese Mršník byla označována za její pozůstatky. Pár měsíců po ní zmizela také Anežka Hrůzová. Koho by kdy napadlo, že jméno bezvýznamné vesnické dívky bude známo ještě po více než sto letech?
Anežka Hrůzová se narodila 16. 4. 1879, žila s matkou a bratrem Janem v Malé Věžnici (dnes Věžnička) a v nedaleké Polné si přivydělávala šitím. Večer se vracívala kolem lesa Březiny necelé tři kilometry domů. Na Škaredou středu, 29. března 1899, už domů nepřišla. Matka si myslela, že přespala v Polné kvůli velkému množství práce a začala ji shánět až na Velký pátek. Na Bílou sobotu proběhla pátrací akce, během níž našel na okraji lesa Březiny pod chvojím podřezanou Anežku žák Herta.
Pozůstalí nad hrobem Anežky.
„To ji jistě někdo podkošeroval,“ zvolal kdosi při pohledu na hlubokou řeznou ránu.
„Určitě ten flákač Polda Hilsnerů!“ pronesl bez jakéhokoliv důkazu kdosi další.
A o osudu Leopolda Hilsnera bylo rozhodnuto. A nejen o něm. Tělo Anežky pochovali na polenském hřbitově 4. 4. 1899 za velké účasti lidí. Rozvášněný dav pak zaútočil na polenské židy, kterých tu žilo na 340. Prý potřebovali na Velikonoce krev křesťanské panny, proto ji rituálně zavraždili. Vytloukli jim okna a především vyloupili krámky. Pogromy na židy zachvátily celou zemi. Říkalo se jim hilsneriáda. Brzy řval i vídeňský starosta Luguer: „Na šibenici s Židy!“ Dav skandoval, že není českým vlastencem ten, kdo nevěří v rituální vraždu.
Místo nálezu těla.
Židé zažili pravé peklo a ještě po letech byl Jaroslav Hašek s Kudějem v Polné pronásledován, když se z legrace vydával za Žida. Tanečníci na vesnických muzikách se převlékali za Anežku a Hilsnera a dramaticky předváděli, jak se tragédie mohla odehrát. V oblíbené písničce z přelomu století se zpívalo: „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku.“ Že tyto popěvky sponzorovali konkurenční kupci, to je nasnadě…
Podnikaví fotografové a nakladatelé tvoří obratem sérii 55 pohlednic o Anežce, její rodině a Hilsnerovi. V desetitisícových nákladech! Co na tom, že se samotná Anežka nikdy nefotografovala? Klidně ji přece může představovat její sestřenice, nikdo ve světě stejně děvčata nezná. Naaranžuje se také velká skupina zvědavců na místě činu, jako že objevili mrtvou. Že se tak stalo až týden po vraždě, také nemůže nikdo vědět. Knihkupec a fotograf Dvořák z Německého Brodu skupinu vyfotografuje a Břetislav Rérych (1872–1936), historik, spisovatel, duše polenského muzea i ochotníků, pak čtyři postavy přemaluje a Anežku „namaloval zvlášť na papíře podle svého pamatování a vlepil do skupiny“. Historik dodává: „A o ten obraz opíraly se potom světové kapacity. Bůh ví, co by si počali, kdybych jim byl Anežku obrátil a položil jinak.“
Dokreslená pohlednice z údajného nálezu těla.
Hilsner se potuluje, většinou nepracuje a vyhledává pochybné zábavy. Když je teď bezdůvodně obviněn z rituální vraždy, jako by to všem vyhovovalo. A protože nesmyslně a očividně lže, zapírá dokonce jména vlastních rodičů, stává se stále více podezřelým. Bez jakýchkoliv důkazů je obviňován i z vraždy Marie Klímové. Soudní proces se koná v Kutné Hoře a jeho výrok 16. 9. 1899 posílá Hilsnera na smrt. Císař mu sice trest mírní, ale revizi procesu odmítá.
A tak na Hilsnerovu podporu vydává T. G. Masaryk brožuru a jede na zapřenou do Polné. Vystupuje tu jako redaktor Beck, je však poznán studenty. Podle legend byl hnán kamením na vlak, ve skutečnosti jej do Šlapanova na nádraží v klidu odvezl místní kožešník Alois Pojman. Student Fiala (pozdější básník Otakar Theer) ovšem poté napsal v Klementinu na tabuli: „Na Masarykovi by se české krve ani Hilsner nedořezal.“ Za projevenou statečnost se mu dostalo básničky: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ Vydal dvě brožury proti jeho odsouzení a na zapřenou přijel do Polné také dvakrát. V Praze ho studenti uráželi a Masaryk měl chuť všeho nechat a ujet do Ameriky. Koupil si aspoň revolver. Svá podezření směřoval proti rodině Hrůzově, ale veřejnost mu nebyla nakloněna. Nový proces proběhl v Písku a 14. 11. 1900 zde byl Hilsner opět odsouzen na smrt. Tentokrát ne za rituální, ale za sexuální vraždy Hrůzové a také Klímové. Rozsudek nikdy vykonán nebyl, císař zase mění trest na doživotí, ale nešťastný Polda si odseděl 19 let! Nutno dodat, že i po jeho odsouzení přepady děvčat kolem Polné nepřestaly. Občas byl pachatel zajištěn, ale nikdo už se nepídil po objasnění případu Anežky Hrůzové. Někteří pachatelé (Zatřepálek, Zelinger, Jaroš a další) byli podezříváni i z usmrcení Anežky. Prokázat se jim to však nepodařilo.
A teď k mému někdejšímu cyklistickému pátrání. Sjíždím do vsi, nechám si ukázat domek č. 32, kde Anežka na kraji vesnice s rodiči bydlela a fotím jej. Dávám se do řeči s lidmi, dokonce i s rodinou Hrůzovou, která se však jakéhokoliv příbuzenství s nešťastnou rodinou zříká. Zatímco v okolních místech obyvatelé podezírali Jana Hrůzu nebo jeho vinu aspoň připouštěli, ve Věžničce ho všichni do krve hájí. Sami už událost pamatovat nemohou, ale obhajoba místního občana je tu silně zakořeněna.
Dům Hrůzových ve Věžničce.
„Hrůza to neudělal, to je hanba! Kvůli jakému majetku, když žádný neměli? Měli jen malou chaloupku, on už byl vyplacenej a měl chalupu ve Ždírci. Jeho syn pak byl profesorem!“
Zbytečně namítám, že se vraždí i pro pětikorunu a zde bylo ve hře 15 mír polí.
„Naši rodiče vždycky tvrdili, že to Hilsner udělal!“ A hotovo!
„Bylo to košer a to by Hrůza nedokázal,“ tvrdí neochvějně paní Hrůzová. „A flink Hilsner už teprve ne,“ říkám já a šlapu do strašného kopce ke Žďírci.
Ano, Masaryk směřoval svá podezření proti rodině Hrůzově, což místní veřejnost odmítala. Jan Hrůza byl zedníkem a právě nedaleko zavražděné sestry se našel kus zednické zástěry. Den po vraždě šel Jan už v šest hodin ráno ke zpovědi. Na pohřbu se chová podivně, na krku má nevhodný šátek a kondolujícím podává levačku. Všeobecně se ví, že se Anežka bránila, vždyť měla za nehty lidské maso. Vrah tedy musí být poškrábán. Také se ví, že sourozenci vedli spory o dědictví po otci, který též zemřel za podivných okolností, když před sedmi roky kácel s Janem stromy. Matka má pod okem velkou modřinu a vymlouvá se na trknutí krávou. Brzy se Jan na adresu mrtvé sestry nechá slyšet: „Dobře se jí stalo, můře!“
Jan Hrůza přesto nebyl nikdy obviněn. Žil dlouhá léta v sousedním Žďírci u Polné, kde je od roku 1943 pochován. Na smrtelné posteli se měl údajně k zavraždění své sestry přiznat. Alespoň se to dodnes vypráví mezi lidmi. Páter Antonín Janko však zachoval zpovědní tajemství a po válce byl odsunut. Ovšem Bohumil Černý po létech v Německu tohoto důležitého svědka našel. ThDr. Anton Janko působil v roce 1943 ve Žďírci u Polné a Jana Hrůzu zpovídal i pochovával. Za dobrý vztah k Čechům nemusel po válce do odsunu, ale šel dobrovolně. Podporoval snahy o sblížení Čechů s Němci a na Polensko pak jezdil často na zájezdy. O Hrůzově zpovědi řekl Černému: „Kdybych se byl při zpovědi dozvěděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, nemohl bych sice také zpovědní tajemství vyzradit, byl bych však povinen o tuto očistu usilovat, abych sám nezůstal ve hříchu.“ Doktor Černý z rozhovoru usoudil, že Jan Hrůza sestru Anežku nezabil.
Až v roce 1918 Hilsnera císař Karel I. osvobodil. Ten odchází do Velkého Meziříčí, mění si jméno na Heller a později na Himmelreich. Meziříčí je domovskou obcí jeho rodiny. Matka sem ostatně v roce 1899 odešla hned po jeho obvinění a náhrobek tu má na židovském hřbitově dodnes. Zde má Hilsner domovské právo do dubna 1919. Podle rozšířené verze se oženil s učitelkou židovské školy. Ve skutečnosti se neoženil, pouze si dal vytisknout svatební oznámení, aby získal podporu od prezidenta Masaryka. Tohle oznámení je dodnes uloženo v archivu prezidentské kanceláře. Hilsner (*10. 7. 1876) žije jako podomní obchodník ve Vídni a umírá tam 8. ledna 1928 na rakovinu tlustého střeva.
Režisér Franz Köhler už v roce 1919 natočil celovečerní film Der Fall Hilsner - Případ Hilsner, v hlavní roli se objevil samotný Hilsner. Film napoprvé ani nepustili do kin. Od roku 1996 se MUDr. Petr Vašíček snaží o revizi procesu a rehabilitaci Leopolda Hilsnera. V letech 1996–1997 prostudovala soudní spis ministerská komise a dospěla k závěru, že došlo k justičnímu pochybení. Že však soudní rehabilitaci musí provést soud ve Vídni. Rozsudek považuje za nesprávný i věhlasný římský právník dr. Morini. Rozebírá rozporuplnost svědeckých výpovědí, akceptované nepřímé důkazy a upozorňuje na silný vliv tehdejších médií.
V polenském Regionálním židovském muzeu je k zhlédnutí stálá expozice Případ Leopolda Hilsnera. Do Polné soustředili všechny důležité dokumenty, originály i kopie, takže v současnosti mají v Klubu Za historickou Polnou největší archiv k případu. V roce 2015 byl dokončen dvoudílný televizní film Zločin v Polné, v němž hraje Masaryka Karel Roden a Hilsnera Karel Heřmánek mladší.
Hrob Anežky Hrůzové na hřbitově v Polné.
Na Květnou neděli 28. března 1999 sloužili polenský děkan Zdeněk Krček a profesor Tomáš Halík v děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie mši svatou za Anežku Hrůzovou u příležitosti sta let od jejího zavraždění. Profesor Halík tehdy připustil dobové pochybení katolické církve. Ta hlavně ústy místních duchovních proti Židům nejvíce štvala. „Věřící křesťané tohoto kraje neměli dost rozumu, aby se dokázali postavit rasové zášti, předsudkům a pověrám,“ řekl Halík a omluvil se za to. A 25. dubna 2002 odhalili Hilsnerovi ve Vídni pamětní desku na domě, v němž ve 20. letech bydlel.
Anežčinu památku připomíná několik křížů na místě nálezu těla, tabulka na krajním smrku u cesty a pak náhrobek na hřbitově v Polné od Vojtěcha Suchardy. Nestávaly se na Vysočině jenom věci hezké a příjemné…
Literatura:
Černý, B.: Justiční omyl. Magnet-Press, Praha 1990.
Jurman, H.: Ozvěny Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2015.
Korespondence a rozhovory s Janem Prchalem, předsedou Klubu Za historickou Polnou.
Foto: Hynek Jurman a archiv autora, věnoval Jan Prchal.
