Dvě slova básníka řekla všechno! Jan Skácel (1922–1989)

Kdo by neznal Jana Skácela (7. 2. 1922 Vnorovy – 7. 11. 1989 Brno), velkého moravského básníka! Dnes se nejen čte, jeho verše se i zpívají a ryjí do kašen. Jiří Pavlica zhudebnil Modlitbu za vodu, Účtování na vesmírných kontech, Šťovíky u cest či Pohřeb konfidenta, ale Skácelovy verše využili i jiní skladatelé. Byl bratrem malíře Petra Skácela (1924–1993) a sám má dneska pomníky, pamětní desky, sochy. Jednu pod Špilberkem dokonce z nerezových trubek.

Škoda že se autor nedočkal svobody a většího uznání. Jeho život snadný určitě nebyl. Za války prošel totálním nasazením, pak vystudoval filozofii, psal a pracoval v médiích (Rovnost, Host do domu, ROK), ale po roce 1969 už nesměl publikovat. Přešel tedy k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 směl být omezeně tisknut jen v brněnském nakladatelství Blok, sametové revoluce a svobody se už nedožil.

Z jeho sbírek uveďme alespoň Dávné proso, Odlévání do ztraceného vosku, Hodina mezi psem a vlkem, Kdo pije potmě víno, Smuténka, Metličky, A znovu láska. Osobně si nejčastěji zalistuji ve Skácelově výboru Stracholam. Více si jej cenili v zahraničí, kde v roce 1989 obdržel Petrarkovu cenu a také cenu Vilenica 89. Až posmrtně byl oceněn Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje (1992) a roku 2002 se stal Čestným občanem Brna.

Sám jsem byl v jistém čase Janu Skácelovi z nejrůznějších stran v patách, ale ne a ne ho dohonit. Už při prvním setkání se spisovatelem Jobánkem v Bellevue mě Jura upozorňoval, že tam často chodí právě Skácel. A že u piva zásadně sprostě nadává. Přál jsem si ho tam potkat, ale nikdy to nevyšlo. Chodil jsem tam jako do svatostánku, vždyť v této kavárně poznal kdysi Nezval Mahena i Plevu, Vladimír Šťastný zde před smrtí našel Otýna Břeňka, chodíval sem Mikulášek a také moji literární přátelé.

Z jiné strany. Poznal jsem Annu Poustovou, která graficky zdobila samizdatová vydání Skácelových veršů. I od ní vedla cestička k básníkovi, který už v mládí pil v hostinci jejího otce Vírský vánek. Ale ani tahle stezka mě k cíli nedovedla. Při svých toulkách krajinou jsem na další Skácelovu stopu narazil ve Štěpánovicích u výtvarné rodiny Ranných, ale ani zde jsem neměl štěstí. Kolem Tišnova a říčky Loučky se tu společně procházeli, byli totiž příbuzní. Chodili i do Huslí, které básník nazval obcí ,,s nejkrásnějším jménem na světě“ (báseň Drobné a tiše seřazené zrady ze sbírky Kdo pije potmě víno). Drobná anekdota, kterou zde kdysi připravil svým hostům hrabě Mitrovský, dala název mé sbírce pověstí a příběhů O jilmových huslích (1993). Emanuel Ranný ml. (1943) odešel do Třebíče, kde vydával i bibliofilie. Také právě Janu Skácelovi.

Ten ovlivnil i mé kamarády. Radek Zejda, ctitel Jakuba Demla, vydával novodobé Šlépěje a jedno číslo věnoval také Janu Skácelovi. Malíř Václav Mach Koláčný namaloval soubor obrazů O slunovratu na motivy Skácelových veršů. Však je teď 10. listopadu předvede v Praze. Básník jezdíval i do Skaličky u Tišnova, jak jsem ovšem zjistil až dávno po jeho smrti. Otec Skácel tam pracoval na renovaci mlýna u Žandovských a za války hledal ve Skaličce bezpečí. Jeho syn sem pak dlouhá léta jezdil na vzpomínkové slavnosti. Básník, jenž dovedl krásně mlčet, pamětníci se dušují, že v hospůdce nepromluvil také třeba tři hodiny, byl v totalitě chvílemi umlčen naprosto. A navíc sužován nemocí. Ale přece jen jsem ho nakonec spatřil!

Na plenárce svazu spisovatelů v Brně, kde se sešla 18. dubna 1989 opravdu silná sestava v čele s nestory J. Tomečkem, Z. Krieblem, R. Lukášovou, s na milost vzatými I. Křížem, L. Kunderou a J. Jobánkem, nechyběli J. Uher, L. Němec, A. Bajaja a mnozí další. Já seděl vedle Jiřího Pernese, jenž mi musel půjčit propisku, abych se měl čím podepsat na prezenčku. Takový jsem byl „spisovatel“, dorazil jsem bez tužky!

Jako host byl přítomen i Jan Skácel, stále ještě vyloučený člen svazu! Člověk s výrazným obočím a tehdy už nezdravě popelavou tváří.

Z pražského ústředí se dostavili s trapnými projevy Josef Peterka a František Mandát. Naříkali, že se za dobříšské zasedání zodpovídali až na ÚV KSČ a měli starosti s vězněným Václavem Havlem. Kdo mohl tušit, že se za osm měsíců stane stejný Havel prezidentem? Jmenovaní soudruzi však vůbec neměli starost o jeho osobu, ale strachovali se z chystané petice, s níž prý chtějí jet někteří spisovatelé až do Moskvy, aby tam žádali Havlovo propuštění. Navíc nám vytýkali, že se z minulé brněnské plenárky četla písemná zpráva ve Svobodné Evropě.

„Už neposílejte písemnou zprávu, stačí tam teď zavolat,“ snažil se být vtipný předseda Ivo Odehnal.

„Nachystej pas, pojedeš do Vídně,“ vyzýval mě nedávno Jura Jobánek a já se fakt těšil. Jednak proto, že se dostanu za železnou oponu právě do Vídně, kde kdysi začínali společný život moji prarodiče a pak také kvůli společnosti známých spisovatelů, s níž bych tam měl cestovat. Ovšem na této schůzi jsme se právě dozvěděli, že slibovaný zájezd odpadá. Oficiálně proto, že svaz nesehnal nutných deset dolarů na osobu. Neoficiálně z obavy, aby některý autor ve Vídni nezůstal.

„A to by nešlo,“ ptal se teď Jaromír Tomeček nevinně, „že by maminka uvařila dříve oběd, pak by se šlo na vlak a jelo se do Vídně? Já jsem to tak s rodiči dělával.“

Vypukl hurónský smích v plénu a zakabonily se kyselé obličeje těch vpředu. Mladí dnes těžko pochopí, jaká opovážlivost se za komunistů skrývala v těchto slovech.

Probrala se pak ještě řada otázek, hlavně o chabých publikačních možnostech nás všech a v závěru oznámil prorežimní básník Peterka, že Ivan Skála dostane svazovou cenu za sbírku Havran odlétá s květinou. V plénu nastal šum a šeptanda, že tuto cenu dostane Skála za mrzké dílo jen proto, že odchází do důchodu. Před nějakou chvílí literáti právě kvůli tomu Skálovi spílali v hospůdce a jeho sbírku cupovali na kousky. Ale veřejně teď nikdo neprotestoval.

Maje v dobré paměti i zepsutí jmenované sbírky nedávno v Rovnosti, dovolil jsem si tedy sám veřejně protestovat proti básníkovi, kariérnímu stalinistovi, jenž ale kdysi označil Slánského konec titulkem: „Psovi psí smrt!“ Vždycky věděl, kam uhnout…

Takže já, nejposlednější spisovatelský adept, jsem povstal a aniž bych tu strašnou sbírku vůbec četl, pronesl jsem veřejně názor, že si Skála cenu nezaslouží. A zopakoval jsem důvody, jimiž ještě před chvílí tloukli do stolu v hospodě mnozí přítomní spisovatelé. Ti dotyčnou sbírku četli a poezii rozuměli. Oba pánové z ústředí reagovali velmi nervně a nechápali, co si to ten nováček dovoluje. A hned si mě podali.

Všichni přítomní mluvkové najednou mlčeli, pohledem uhýbali a na moji obranu vystoupil jeden jediný spisovatel. Ten největší básník ze shromáždění! A stejně jako já také nečlen svazu.

Mlčenlivý Jan Skácel vstal, ukázal bradou na mne a hlesl: „Má pravdu!“

Dodnes ta dvě slova slyším zaznívat jako uznání. Za půl roku Jan zemřel. Podle Jaromíra Tomečka se ukouřil, zemřel v křesle. Doma mám jeho parte. Jihomoravská pobočka SČS v Brně, která ho předtím vyloučila ze svého středu, v něm v hlubokém zármutku oznamuje, že zemřel básník Jan Skácel. Čest jeho památce!

Za deset dní po jeho úmrtí se daly události do pohybu. Básníci, novináři a vůbec tvůrci, ale stále nemají vyhráno! Jak vidíme zrovna v těchto dnech při pohledu do sněmovny i do ulic a náměstí… Tak se tedy, přátelé, nedejme!

„A budou tvrdit

že šibenice nesmí vrhat stín na cizí území

ba ani tenkrát ne

když na ni zavěsili srdce.“

(Jan Skácel: Drobné a tiše seřazené zrady)

Literatura:

Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Sk%C3%A1cel

Foto: Hynek Jurman, Wikimedia commons – volné dílo.