Článek
Na spisovatele Jiřího Jobánka mě poprvé upozornil můj někdejší češtinář Jan Žilka. Jeho kolegou a mým vůbec prvním učitelem v první třídě byl totiž Karel Jobánek, autorův bratr. A protože ten užíval zasloužený odpočinek ve svém srubu ve Štěpánově, sháněl jsem právě u něj bratrovu adresu. To už jsem měl přečtený román Havárie, který jsem náhodou v létě 1987 našel v brněnském antikvariátu. Přiznám se, že jsem tehdy váhal, zda tu knihu mám vůbec koupit. Učinil jsem tak a hned jsem rozpoznal, že se děj odehrává v Koroužném a blízkém okolí. I v dalších Jobánkových knihách jsem nacházel četné zmínky o mém rodném kraji.
Bratři spolu nevycházeli zrovna bratrsky, přesto jsem získal adresu a navázal s autorem písemný i telefonický styk. Jiří Jobánek se hodně divil, jak dokonale jsem rozpitval místopis v jeho knížkách Havárie (1964), Návraty tažných ptáků (1982) a Hledání uzlů (1985).
Poprvé jsme se potkali večer 12. 11. 1987, menší postavě dominovaly rozčepýřené vlasy a jiskrné oči za silnými brýlemi. Byl velice vitální. Z Unionky jsme se přemístili do Bellevue a já se tam dozvěděl spoustu zajímavostí. Začal se mi otevírat svět, který jsem tolik miloval. Byla tu možnost seznámit se s jinými autory, zvědět závažnosti i pikantnosti z literárního dění a najít také kritika svých prací. Jura mi ledacos prozradil ze zákulisí brněnského Bloku i odbočky spisovatelů a musím říct, že mi hned vzal hodně iluzí. Občas zaznělo i jeho fanfarónství, ale častěji úcta k tvorbě, k jazyku, k domovině. Padala jména Zahradníček, Mikulášek, Skácel, Halas, Kundera, Matal, Tomeček, Křenek, Uher i Věra Sládková, Jobánkova první žena.
Já zas půjčil Jiřímu knihy J. F. Karase a Josefa Uhra, nacházeli jsme řadu společných témat a už 8. ledna 1988 jsme uspořádali ve Štěpánově první literární večer pod názvem Náš kraj v literatuře. Zazněly na něm ukázky Petra Křičky, Plevy, Halase, Pluhaře a především Jobánka. Kromě něj vystoupil v besedě i bývalý novinář Vítězslav Hulák. Pokračování pod stejným názvem proběhlo 11. 11. 1988, kdy se kromě Jobánkových ukázek četla i moje povídka a také díla L. Mazáče a M. A. Špačkové. Po zaznění mé povídky Jura prohlásil, že jsem přelezl plot do velké literatury. Jindy mi ovšem říkal, že sice knihy v takové úrovni, jak píšu já, vycházejí, ale ať se raději poměřuji s takovým Hemingwayem.
Tříhodinový večer pak měl dohru na MNV, když si tam starý komunista stěžoval, jaké lidi to Jurman tahá do Štěpánova. Takové řeči že nemusí nikdo poslouchat. Pan Hulák totiž vypočítával, kolik lidí nechali komunisté v 50. letech popravit. A to se ve Štěpánově v osmaosmdesátém ještě nesmělo zmiňovat!
Seznámením s Jiřím Jobánkem počaly mé literární cesty do Brna zakončované návraty nočním vlakem do Třebíče s vidinou brzkého dukovanského vstávání. Pramenilo z toho seznámení s celou řadou brněnských osobností. Třeba s Rudolfem Žákem, který mi při vínečku U Kola redigoval moje verše a přitom sršel erotickými inspiracemi. Nebo s Ivo Odehnalem, předním to brněnským literárním normalizátorem. Ke mně se však choval slušně a jeho četní zákulisní kritici mu nikdy do očí půl slova neřekli. Tím více za jeho zády. Jako tajemník jihomoravské pobočky SČS a ředitel nakladatelství Blok si vesele vydával jednu vlastní sbírku za druhou, pak už dokonce i výbor z Odehnala, aby náhle na školní besedě 13. 12. 1989 v Bystřici nad Pernštejnem prohlásil, že před týdnem požádal o uvolnění z funkce ředitele nakladatelství, protože mu došlo, že jsou tam někteří redaktoři déle a jsou dobří. Zajímavé, že na to nepřišel už o deset let dříve! A tak dostal v Bloku šanci zase jiný pán…
Jednou jsme se také s Jiřím bavili o tom, že mi chybí klasické vzdělání, protože jsem nic jiného než techniku studovat nemohl. U Jury tomu bylo opačně. Z vystudované filozofie těžil ve své práci, ale technicky byl slabší.
„Když jsem maturoval, ani jsem nevěděl, na kterou stranu se utahuje šroubek,“ přiznal se s úsměvem. Netušil, že obojí je možné…
Za Jurovy nejhodnotnější knihy jsem považoval ty ze současnosti, v nichž autor neohroženě tepal všemožné dobové nešvary a ještě dokázal opěvovat moravskou přírodu. Především Šalamounův pás (1972), Cínové poháry (1980) a Návraty tažných ptáků (1982). Podstatně méně se mi zamlouvaly jeho sci-fi díla Stříbrné ostrovy (1965), Tvář bohyně Tanit (1987), později i Nefritová brána (1996) a Královští hadi (1997).
Jiří Jobánek
Po revoluci byly naše kontakty téměř na deset let zpřetrhány. Snad poslední pořádné setkání proběhlo první březnový den 1991 v restauraci Szeged. Naslouchali jsme tam především Jaromíru Tomečkovi, ale i Jura se nechal slyšet. Měl zájem o regionální literaturu, konkrétně mluvil hezky o Pittnerové. Já tehdy zrovna její knížky prodával, a tak jsem mu výtisk dovezl. Jura se chlubil, že teď přednáší v Rakousku a že mu platí tisíc šilinků na hodinu.
„Tu Pittnerovou si jen půjčím a vrátím ti ji,“ řekl proto dosti nečekaně.
Za dva měsíce mu vyšel v Demokratu článek Aspoň jednou Tyroly, v němž čerpal ze svých pedagogických cest. Mimo jiné psal o tom, co tam snědli chlebíčků a vypili vína: „V tomhle se Čech nezapře. Ze všeho nejraději má jídlo a pití na erár.“
Po mnoha letech jsem koncem jara 1999 Jiřímu napsal, abych si aktualizoval připravovanou Čítanku Vysočiny. Jura mi poslal několik milých dopisů a přiložil i rukopis poemy Povodí. Že je to skvělé a že mu třeba najdu nakladatele. Také by se hrozně rád podíval do Štěpánova a já že bych ho mohl navštívit na jeho chatě v Lelekovicích. A tak jsem ho tam neohlášeně přepadl i se svým synem Michalem.
Jeli jsme vandrem a já večer před tím ulomil nad Deblínem pedál, o jednom šlapátku jsem sjel do Tišnova, zde si u bratra vyčistil rozřízlou nohu a zažádal i se synem o nocleh. Ráno jsem koupil nové pedály a mohli jsme frčet na Čebín a Kuřim. Na obecním úřadě žádného Jobánka neznali, ale pak jsem přece jen ze složité katastrální mapy pochopil, že bydlí až kdesi vzadu v rozsáhlé chatařské kolonii. Byla proto obrovská náhoda, že jsme po delším šlapání do kopců zabočili zkusmo pod stromy, já sešel kousek úvozem a první chata, o kterou jsem zakopl, byla Jurova.
Za těch deset let trošičku povadl a z vlasů mu zmizel pepř, zůstala jen sůl. Jinak byl stejný. Radostně jsme se pozdravili a potom ve trojici vypili všechna čtyři přítomná piva a snědli klobásky. Kolem nás i po nás přitom hopsala pětice koček, které Jura v chatě choval. Byl v tomhle takovým malým Hrabalem. Kočky lezly nejvíce po mně a přitom vydatně škrábaly. Jura mě uklidňoval:
„Mají tě rády, seš dobrej člověk! Naposledy takhle lezly po Alexeji Pludkovi.“
Chata dříve patřila svazu spisovatelů, jehož členové zde střídavě pobývali. Sousední chata byla Tomečkova. Jiří opět kritizoval literární funkcionáře a cenil sebe: „Jsou u toho a neumí to. To já píšu ojedinělé věci v české literatuře.“
Pak už jsme se zase vídali častěji. Dne 18. 9. 1999 přijel Jobánek za mnou s manželi Vlašínovými. Pojedli koláčky mé maminky a zvláště Jura popil slivovici. Cestou ke mně se stavili u Matalů na mlýně a Jobánek tam vymámil dvě fajfky po Bohumírovi. Když pak nastupoval ve Štěpánově do auta, řekl svým průvodcům: „Víte, kolik stojí taková fajfka? Sedm stovek! Já su hajzl, prostě.“
Dne 4. 5. 2000 jsme uspořádali Jiřímu besedu v bystřické knihovně, na níž padla řada hezkých vět. Například: „Civilizace je v ohrožení, je třeba do Noemovy archy zachránit to hodnotné.“
Jura se přiznal, že mi závidí zakotvení v krajině. Udělal jsem prý dobře, že jsem nešel do města. Já o odchodu do města stejně nikdy neuvažoval. Jinak však byl Jura zase sebestředný a předčítal Povodí jako to nejlepší, co napsal. S tím ovšem nemohu souhlasit. Nesouhlasil jsem ani s Jiráskovým podáním dějin a mám námitky i ke Švejkovi. Obojí tam Jura vychvaloval a já mu oponoval protišvejkovskými citáty Demla, Březiny a jiných.
Věnování od J. Jobánka
Jura se však neurazil a brzy mi napsal kladný posudek na přijetí do Obce spisovatelů. Byla to však marná práce, v Obci měl totiž váhu hlas marxistického filozofa, i když už byl momentálně vydáván za katolického znalce. Ale kdyby se to otočilo, jistě bude zase filozofem…
Dne 13. 10. 2000 jsme se sešli s Jurou v Brně, šli do nakladatelství SURSUM a odtud s redaktorem Surým ke Stopkům, kde jsem měl domluvenou schůzku s dr. Klenovským. Už cestou se hádal Jura s Pavlem o císaře Zikmunda, o roli církve v dějinách a podobně. U Stopků se pak hádal Jobánek především s Klenovským o totálním nasazení a o odsunu Němců.
„Prosím Vás, kdo to je?“ ptal se mě dr. Klenovský, Jura se bušil v prsa a volal, že je historik a filozof, poslední český humanista. Brzy se hlučně hádali všichni tři a já se bál, že nás vrchní vyhodí.
„Pojďte, přesednem si,“ vybízel mě Klenovský a Jura se urazil. Mezitím Klenovský vracel víno, že je podchlazené, volal číšníky a pozdravoval paní vedoucí. A stále opakoval: „Nezlobíte se?“ Také se pyšnil odškodněním za totální nasazení. „Dostal jsem 36 000 šilinků, a tak si dejte, co chcete.“ Byla prostě sranda a hlavně Pavel Surý si jako vždy za cizí peníze rád dával…
Ve výroční den, 17. 11. 2000, jsme měli s Jurou společnou besedu v Koroužném. Jura úvodem pochválil moji Zubří hlavu tím, že naznal, že by se o Pernštejnech měl napsat román daleko lepší, že toto je jen takový předkrm. Pak četl Povodí, vytahoval se, jak je učený, že má tři doktoráty atd. Byl opět nejlepší, všichni další včetně prezidenta Havla špatní. A Jágr byl jen gladiátorem…
Patnáctého června 2001 jsme se sešli v Brně a na chvíli sedli zase ke Stopkům. Vybízel mě znovu, ať jednou napíšu o Pernštejnech pořádný román. „Tam je podezřelé, jak oni rychle zbohatli. Museli najít poklad! To by byla ta zápletka.“
Navrhl jsem mu, ať román napíše sám. Začal o tom hned na místě uvažovat.
„Juro, a napiš vzpomínky. Na Mikuláška, Skácela, Tomečka…“
„Nechci pomlouvat. To bych psal jen anekdoty. Mikulášek byl egoista, děvkař a vypitka. Ale psal ohromné verše. Skácel, ten byl takový jurodivý… a psycho---“
Raději nedořekl. Poslal jsem mu zakrátko historickou knihu o Pernštejnech, Jura ji půl roku studoval, ale na román si nakonec netroufl.
Na Zelený čtvrtek 2002 jsem jednal se Zeno Kaprálem, jenž hrával s Jobánkem pravidelně šachy, a nechal jsem tehdy Juru pozdravovat. Dlouhý básník s dlouhým plnovousem děl, že je Jura nemocen, ale snad jde jen o nějaké nachlazení.
Počátkem července jsem tradičně, už devátým rokem po sobě, odcestoval na Krk. Devátého července jsem si hověl v léčivém bahnu v Klimnu a bylo mi náramně. Právě v té chvíli umíral Jura Jobánek. Den po mém návratu mi přišlo parte a hodně mě vyděsilo. Vzpomínky na brněnské literáty asi dlouho nikdo nenapíše…
Literatura:
Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Foto: Hynek Jurman
