Článek
Ve Víru na Bystřicku můžete najít jen kousek od fotbalového hřiště pozoruhodnou vilu (č. 79), kterou si původně nechal postavit v roce 1914 ThDr. František Kozák (1857–1926), rodák z Malého Lísku. Byl evangelickým farářem v Čáslavi, překladatelem a redaktorem, z jeho vzdělaných dětí byli nejznámější architekt Bohumír Kozák (1885–1978, předseda Klubu Za starou Prahu, autor Masarykových domovů a třeba paláce Luxor na Václavském náměstí), architekt Ladislav Kozák (1900–1988) a děkan FF UK v Praze i poslanec prof. Jan Blahoslav Kozák (1888–1974). Už po dvou letech však Kozák vilu prodal a novým majitelem se stal JUDr. Jaroslav Stránský (1884–1973), univerzitní profesor, pozdější ministr spravedlnosti i školství, od roku 1938 čestný občan Víru. Ten zde trávil hlavně letní období, a protože mu patřily brněnské Lidové noviny, které založil v r. 1893 jeho otec Adolf, zval sem i své slavné spolupracovníky. Připomeňme jména Karel a Josef Čapkovi, Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek, Ferdinand Peroutka, Jaromír John, Arne Novák či Jiří Mahen. A tak se ve Víru konaly záviděníhodné redakční rady.
Stránského vila ve Víru
Stránský přivedl do Víru i svého švagra, RNDr. Jaroslava Císaře (1894–1983). Ten se narodil v Jemnici u Strážku, po maturitě odjel do Ameriky, kde usiloval o českou samostatnost hned od roku 1914. Po příjezdu Masaryka se stal do roku 1920 jeho osobním tajemníkem. Byl básníkem, překladatelem (přeložil oba díly o Alence v říši divů), ale i astronomem a diplomatem. Od roku 1927 pomáhal švagrovi ve vedení Lidových novin a sám si také zakoupil v r. 1920 ve Víru malou vilku (č. 77). Za války pracovali Císař i Stránský v exilové vládě v Londýně, po roce 1948 skončili v emigraci. Císař se však v roce 1980 vrátil do Brna a občas ještě zajel i do Víru, kde svůj domek prodával komplikovaně na dálku už od roku 1969. Byl zde ještě dva měsíce před svým úmrtím. Více se o něm dočteme v knize Jaroslav Císař, kterou napsal a vydal PhDr. Zdeněk Pousta, manžel malířky Anny Poustové, roz. Šťastné.
Vilka Jaroslava Císaře
Vírští možná tolik osobností ani nevnímali, ale musela to být událost, když Vírem projížděl Jaromír John na kole, Mahen čubal pstruhy u Hastrmanky a všichni ti slavní chodili k Šťastným na pivo. Ale nešlo o jediné literáty, kterým Vír učaroval.
V roce 1949 byl jmenován stavbyvedoucím Vírské přehrady Zdeněk Pluhař a načerpal zde látku pro román Modré údolí(1954, přepracováno 1972). Brněnský rodák Pluhař (1913–1991) napsal původně ryze budovatelský román, při jehož četbě vás až ruce bolely… „Živí lidé se mi nějak ztráceli v záplavě betonu, železa, strojů. Dobrá znalost technické stránky věci se obrátila proti mně…“ vzpomínal autor. Později knihu přepracoval a obohatil o mezilidské vztahy. V Modrém údolí řeší Pluhař otázku poúnorové emigrace, z odborářského funkcionáře se dokonce vyklube gauner, domácí usedlíci se nechtějí vystěhovat atd. Knižní Maleč je tedy ve skutečnosti Vír. Ke konci života mi napsal autor moc pěknou myšlenku: „Literatura je i to, co dosud nevyšlo a psaní jako soukromá zájmová činnost je něco krásného.“
Modré údolí Zdeňka Pluhaře
První z jeho čtyř manželek Marie Freund pocházela z bohaté židovské rodiny, ale Pluhař se nezachoval jako třeba Oldřich Nový. Naopak se rozvedl a Marie i s rodiči zahynula v koncentračním táboře. Samotný Pluhař byl také v roce 1942 zatčen gestapem, ale kupodivu byl z Terezína propuštěn. Podruhé se tam dostal v roce 1944 a na konci války se nakazil tyfem. Přežil, tvořil, ale byl podezříván, že se musel budovatelským románem vykoupit za své protektorátní hříchy. „Bylo to klečení na hrachu,“ tvrdil mi jeden brněnský spisovatel.
Ve Víru se narodil i zemřel profesor František Bednář (10. 7. 1884 – 11. 7. 1963), evangelický farář a spisovatel, který se znal velmi dobře s Masarykem. Od r. 1926 byl profesorem Husovy evangelické bohoslovecké fakulty, po tři období i děkanem. Působil jako redaktor časopisu Hus, tiskem vydal Dějiny evangelického reformovaného sboru v Kloboukách (1915), Snahy o řešení sociální otázky v novodobém protestantismu(1924), Toleranční patent (1931), Zápas moravských evangelíků o náboženskou svobodu v letech 1777-1781 (1931), Církev a stát (1934) a také sbírku povídek Jiskry v temnu (1938). V ní je i povídka Ve stínu pověry, která líčí tajné schůzky českých bratří na Zubštejně. Mlynář Hamerský je v povídce chránil před zvědavci rozšiřovanou historkou, že na zřícenině straší.
Od starých pamětníků Vladimíra Šťastného a Josefa Pavelky jsem vyslechl o prof. Bednářovi celou řadu legend. Jen minimum z toho se mi podařilo ověřit, ale tak hezky se to poslouchalo. Tak tedy s rezervou: Bednář měl studovat v Německu a Anglii, kde byl spolužákem pozdějšího britského politika Chamberleina. Byl prý také jedna ruka s Masarykem a připravil jeho přestup na evangelickou víru v Kloboukách. K tomu jsem ovšem zjistil, že přestup ve skutečnosti proběhl v evangelickém kostele v Heršpicích v roce 1880, tedy ještě před Bednářovým narozením!! Ale působit na Masaryka jistě mohl. A ještě jednu legendu. V době mnichovské krize měl prezident Beneš vyslat do Londýna na jednání právě Bednáře, ten prý však přiletěl pozdě, jednání mezitím ovládla německá strana a došlo k Mnichovské dohodě. Zde ale mohlo dojít k záměně s jiným rodákem z Vysočiny, Ing. Jaromírem Nečasem, jehož vyslal Beneš s tajnou misí na jednání do Paříže. Byla to mise ostudná, Beneš ji tajil, protože zbaběle kapituloval a nabízel v tu chvíli více, než Hitler požadoval. Ale to by bylo na jiný článek. Na pohřbu Edvarda Beneše hovořili nad hrobem arcibiskup Josef Beran a právě i profesor František Bednář. Tohle už je ověřená jistota! Bednář odpočívá se svými blízkými na vírském hřbitůvku.
Hrob Františka Bednáře
Vladimír Šťastný mi kdysi ukázal rukopisy básní, protože v jejich rodinném hostinci pobývali často literáti. A někteří zaplatili útratu básničkou! Přidal historku, jak se v lednu šestadvacátého roku, tedy před sto lety, sešel v brněnské kavárně Bellevue se zchátralým staříkem. Ten sotva zašeptal: „Odkudpak jste?“
„Od Bystřice,“ odtušil mladý pan Vladimír.
„Jé, já tam jezdil. Do Víru ke Šťastným!“
Překvapený mladík se nenápadně zeptal číšníka, s kým to sedí.
„To je Otýn Břeněk, poslední brněnský bohém. Bude rád, když mu zaplatíte kávu.“
Šťastný tak učinil, odjel domů a za tři dny se dočetl v novinách, že brněnský bohém Břeněk zemřel. Zmiňovaný Otýn Břeněk skutečně do Víru jezdil a pan Šťastný vlastnil originál básně Nedekadentní, kterou přímo u nich napsal Otýn v roce 1901 za nějaké to pivo. Končí verši:
„… dřív měl jsem hledat léto, teplo, ráj,
teď zbývá jenom trochu z zimy strachu.
Však nikoli! –Hej, pane Šťastný, čaj.“
Bývalý Šťastného hostinec ve Víru
Literatura:
Jurman, H.: Rozvědčík a ti druzí… Zubří země, Štěpánov 2021.
Jurman, H.: Ozvěny Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2015.
Jurman, H.: Spěte sladce, aneb Příběhy hřbitovů. Zubří země, Štěpánov 2014.
Foto: Hynek Jurman a Ilustrativní skica, ideogram.ai
