Článek
Ján Mlynárik končí svoji knihu o banderovcích slovy Petrušky Šustrové: „Museli jsme se učit, že banderovci byli zločinci. Nesměli jsme se ale dozvědět, že zločinci seděli na Lubjance a v Kremlu. Není čas už tuto nerovnováhu poopravit?“
Stepan Bandera se narodil na Nový rok 1. 1. 1909 v obci Ugriniv Staryj v Haliči. Otec Andrij byl řeckokatolickým knězem, matka Miroslava dcerou řeckokatolického kněze. Svému muži dala čtyři syny a čtyři dcery, Stepan byl po sestře Martě druhým nejstarším. Slovo bandera značí v místním nářečí nemanželské dítě. Za první světové války přešla přes jejich obec čtyřikrát rakouská i ruská ofenzíva a dělostřelba zčásti zničila Banderův dům. Otec se zapojil v listopadu 1918 do převratu na okresní úrovni a stal se poslancem Rady Západoukrajinské lidové republiky v Stanislavi. V květnu 1919, při polském útoku na mladou republiku, působil jako vojenský kaplan a do Haliče se vrátil až v létě 1920.
Na podzim 1919 složil mladý Stepan Bandera zkoušky na klasické gymnázium ve Stryji a v roce 1927 odmaturoval. V roce 1922 mu jako třináctiletému zemřela matka na tuberkulózu. Po maturitě chtěl studovat v Poděbradech na Ukrajinské hospodářské akademii, ale polské úřady mu nedovolily vycestovat do Československa. Zůstal tedy doma, pracoval v hospodářství, vedl knihovnu, divadelní kroužek, zpíval ve sboru. V létě 1928 nastoupil ve Lvově na Vysokou polytechnickou školu, absolvoval ji, ale státní zkoušku už nesložil, neboť skončil ve vězení. V některé literatuře se asi mylně uvádí, že Stepan studoval ve Lvově teologii.
Byl členem UVO od roku 1928, ale sám tvrdil, že neformálně už jako gymnazista. Hned po vzniku OUN v roce 1929 se stal i v ní aktivním členem. Od roku 1933 byl krajským vedoucím, o rok dříve se už zúčastnil jako haličský delegát konference OUN v Praze. Pracoval s konspirativním jménem Siryj (Šedý). Za své aktivity byl víckrát vězněn a souzen a po atentátu na ministra Pierackého v červnu 1934 odsouzen na smrt. U soudu mluvil Bandera ukrajinsky, polštinu odmítal. Navíc demonstrativně vykřikoval. Společně s ním byli odsouzeni na smrt Lebeď a Karpynec, všem byl však trest změněn na doživotí. I zbývajících devět obviněných obdrželo tvrdé tresty. Během následného procesu ve Lvově Bandera přiznal, že vydal rozkaz zavraždit Pierackého, a byl proto odsouzen na sedminásobné doživotí.
Trest si odpykával ve věznici ve Wronkách a jarmareční skladatelé o něm zpívali písně!
V květnu 1938 pobýval vedoucí OUN Konovalec v Rotterdamu. Do hotelu Atlanta svolal druhý kongres OUN, ale jeho zahájení se už nedožil. V předvečer, 23. května, přebral jako dárek čokoládovou bonboniéru od přítele. Tím byl ve skutečnosti sovětský agent a v bonboniéře byla bomba! Vybuchla mu v rukou a roztrhala ho.
Roky 1938 a 1939 pořádně změnily tvář Evropy a připravily půdu pro válku i pro změny hranic. Po Mnichovské dohodě pozbylo Československo i část území Podkarpatské Rusi. Beregovo, Mukačevo i Užhorod! Zemský úřad přesídlil do Chustu, jenž býval hlavním městem Podkarpatské Rusi za maďarské nadvlády. Evakuoval jej shodou okolností i jistý Szczygielski. Msgr. Augustin Vološin tehdy stanul v čele autonomní vlády na Podkarpatské Rusi, která se opírala o ozbrojenou složku, Karpatský SIČ.
V srpnu 1939 se stal novým velitelem OUN umírněný Andrij Melnyk (Melnik), přítel a švagr Konovalceva. Svým zástupcem pro Polsko učinil Banderu. Melnyk byl plukovníkem a inženýrem, absolvoval pražskou Vysokou školu lesnickou. Měl hlavní slovo mezi zdrženlivými emigranty, orientoval se na pomoc Němců a nejen tím dráždil radikální mládež, která Hitlerovi nedůvěřovala. Její obavy se vyplnily vlastně už v březnu 1939.
V té době svitla nová šance snílkům o Velké Ukrajině. Canaris dokonce přislíbil Melnykovi vznik Západní Ukrajiny po předpokládané porážce Polska. Poněkud jiný záměr měl však Hitler s rozbitím Československa. Hodlal obsadit Čechy a Moravu, Slovensku dát jistou samostatnost a Podkarpatskou Rus nabídnout Maďarům. A tak se na ukrajinském území začaly dít věci.
V noci na 14. březen 1939 zaútočili ukrajinští spiklenci na kasárna a vládní budovu v Chustu a celou ji obsadili. Premiér Vološin se pokusil násilně převzít moc a spoléhal na pomoc Berlína. Generál Lev Prchala, kdysi divizní velitel čs. legií na Sibiři, Háchou jmenovaný zemský velitel na Slovensku a nyní ministr podkarpatské autonomní vlády, vyhlásil protiútok, který byl úspěšný. Mezitím Maďaři zaútočili po dohodě s Hitlerem na Podkarpatskou Rus. Vološin vyhlásil ze zoufalství v pět hodin odpoledne 14. března 1939 samostatnost Karpatské Ukrajiny. Dalšího dne zasedl v tělocvičně reálného gymnázia v Chustu zemský sněm a zákonem č. 1 schválil samostatnost republiky v čele s prezidentem dr. Augustinem Vološinem.
Maďarské jednotky v tu dobu už stály před městem. Čechoslováci ustupovali a nacionalisté nyní nutili jejich armádu, proti níž před pár hodinami sami útočili, neustupovat! Vološin poslal do Prahy telegram, že mu prohlášení samostatnosti Slovenska znemožnilo zůstat ve federaci, že jen proto byla vyhlášena samostatnost Karpatské Ukrajiny. A jménem vlády poděkoval „za dvacetiletou spolupráci, která nám pomohla povznést národní uvědomění a kulturní vývoj“. Vološin volal zoufale i Berlín a žádal o pomoc, německá vláda však radila neklást Maďarům odpor. Po Bukurešti pak žádal Vološin zřízení rumunského protektorátu, odpověď nepřišla. Karpatská Ukrajina zmizela ze scény prakticky po jednom dni!
Stepan Bandera
A maďarský ministerský předseda Teleki lže diplomatickým jazykem. Maďarská vláda prý vyhověla žádosti obyvatelstva, obnovila klid a pořádek a poskytne autonomii. Tisíce mladých lidí prchaly přes hranice do SSSR v naději, že vstoupí do armády a budou bojovat proti Němcům a Maďarům. Místo toho skončili ve Stalinových táborech Gulag. Z více než 20 000 mužů jich nakonec po dlouhém utrpení mohlo vstoupit 5 000 do Československé armády, kde se stali základem 1. samostatné brigády…
Po zářijovém napadení Polska vítali obyvatelé polské části Ukrajiny německá i slovenská vojska jako osvoboditele. Tažení proti Polákům se účastnil i tzv. Ukrajinský legion, jenž chtěl ve Lvově vyhlásit nezávislost Haliče pod protektorátem Německa. Před Lvovem však musel legion nečekaně zastavit a do Lvova vstoupila Rudá armáda. Němci tehdy postoupili západní část Ukrajiny Sovětskému svazu a ještě mu přidali severní Bukovinu. Polsko brzy kapitulovalo, a tím se dostal na svobodu Bandera se svými druhy. Ve vězení byl pět a čtvrt roku, většinou v samovazbě. Držel přitom hladovky a prošel věznicemi Svatý Kříž, Wronki u Poznaně a Brest nad Bugem. Brest byl 13. září bombardován, došlo k evakuaci a vězni utekli. Bandera se dostal až do Lvova, setkal se tu s bratrem Vasilem a pobyl dva týdny. Rozhodl se přebudovat organizaci a vytvořit protibolševickou frontu. Brzy odjíždí do Piešťan, schází se s vedoucími činiteli a vytváří revoluční frakci v OUN. Vyčítá chyby především Melnykovi a zpochybňuje jeho mandát v čele OUN. Časopis Národ na pochodu označuje už 15. 4. 1939 tuto skupinu jako banderovce. Bandera navštěvuje Melnyka na jihu Itálie, ten však nemíní v ničem ustoupit. A tak dochází na konferenci v Krakově 9. února 1940 k rozštěpení na banderovce a melnykovce. Navíc zde byl vytvořen revoluční tribunál, který odsoudil na smrt ty, kteří se nepřidali k Banderovi.
Melnyk jedná podobně a odsuzuje zase na smrt Banderu. Oba zakládají výzvědné služby a nasazují si je navzájem do organizací. V tomto období zahynulo asi 400 melnykovců a 200 banderovců. Nepřežili ani Melnykovi zástupci Senyk a Čšyborskyj. Před útokem na SSSR se je snaží na jaře 1941 smířit německý abwehr, ale marně. Bandera znovu svolává delegáty do Krakova a nechá se zvolit vůdcem organizace. Nakonec si i německá strana vybírá za partnera militantního Banderu, i když ani Melnyka ještě neodepisuje docela. Bandera od nich dostává dva a půl milionu marek na činnost.
Banderovci měli stále na zřeteli svůj hlavní cíl, vznik Velké Ukrajiny. K jeho uskutečnění se byli schopni spojit s kýmkoliv. V první řadě s Němci. Abwehr začal členy OUN školit jako diverzanty, aby mohli po napadení SSSR kontrolovat území za frontou. Bylo tak vytvořeno šest pochodových skupin po 700 lidech. Banderovci chtěli Ukrajince osvobodit společně s ostatními národy SSSR, Poláky hodlali tolerovat, pokud se ovšem vzdají požadavků na území Ukrajiny, a válku vyhlásili bolševikům a jejich domnělým spojencům Židům.
Při útoku na Sovětský svaz pomáhají Němcům i dva ukrajinské prapory, banderovský Nachtigall a melnykovský Rolland. První z nich směřoval na Lvov, druhý na Kyjev. Jenže válka se tak rychle posunula na východ, že vojáci se znakem trojzubce na výložkách ani nestačili předvést svou udatnost. Bandera však zakládá 22. června 1941 v Krakově Ukrajinský národní výbor. Do čela je zvolen generál Petriv z Brna. Den po napadení SSSR zaslali banderovci do Berlína memorandum žádající uznání ukrajinského nacionalistického hnutí jako rovnoprávného partnera Německa v boji proti Moskvě. Když 30. června 1941 dorazila jedna z pochodových skupin společně s německou armádou do Lvova, vyhlásila tu vznik samostatného ukrajinského státu. Přitom došlo k vraždění Židů i polských vědců a umělců.
V srpnu 1941 se konal v Moskvě Všeslovanský sjezd za účasti Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a slovanské emigrace z různých zemí. Sešel se ještě několikrát, ale přece jen nemohl překonat historickou zkušenost Ukrajinců se Sověty. Stalinovy zločiny na Ukrajině byly tak silné, že se obyvatelstvo raději přiklánělo k německým nacistům. Po Stalinovi zůstaly na Ukrajině tisíce mrtvol, ale Němci z těchto masakrů obvinili Židy. Ukrajinci mnohdy uvěřili a mstili se na nich.
Snad i samotný Bandera se zúčastnil dobytí Lvova a inicioval vyhlášení samostatné Ukrajiny. Jeho zástupce Jaroslav Stěcko přečetl připravené prohlášení do lvovského rozhlasu a jmenoval starostu města i vládu, do jejíhož čela se skromně postavil sám. Provizorní parlament zvolil prezidentem dr. Levického. Cíl se zdál být na dohled! Potřetí během dvacetiletí!
Nezdál se však vůbec Němcům. Nacisté po pouhých třech dnech jejich vládu rozpustili, 11. července hlavní aktéry zatkli, převezli je do Berlína a tam je nutili odvolat proklamaci o nezávislosti. Ukrajinu Hitler vyhlásil říšským komisariátem a východní Halič připojil k polskému Generálnímu gouvernementu jako autonomii. Ukrajinci cítili, že se proti nim spikli úplně všichni. Vždyť poprvé je o území republiky připravili s mezinárodním posvěcením Čechoslováci, Rumuni a především Poláci, podruhé Sověti s vydatnou pomocí Hitlera a nyní samotní Němci! Bandera dostal domácí vězení, které se mu 5. července změnilo na opravdový žalář.
Protože se svými druhy stále odmítal odvolat nezávislost Ukrajiny, skončil v polovině září v koncentračním táboře Sachsenhausen. Patnáct banderovců bylo dokonce zastřeleno. Všechny tresty byly oficiálně uděleny za rabování a kriminální přestupky. Bandera v zoufalství Němcům vyhrožoval, že je konec spojenectví přijde draho a že se ve válce může stát cokoliv. V Sachsenhausenu strávili benderovci více než tři roky a potkávali tu i mnohé prominentní vězně. Třeba bývalého francouzského kancléře Daladiera a mnohé jeho kolegy z vysoké politiky, také Stalinova syna Jakova Džugašviliho. Ten měl údajně odmítnout Banderovu nabídku na politickou spolupráci. Na svobodu se banderovci dostali až v září a říjnu 1944. Banderovská frakce OUN v té době nabrala protiněmecký kurz, což se po válce u nás nepřipomínalo. V Osvětimi zahynuli dva Banderovi bratři, Olexander a Vasil, a mnozí další ukrajinští nacionalisté.
Zatímco melnykovci stále demonstrovali svou oddanost Říši a podíleli se na vzniku 14. dobrovolnické pěší divize SS Galizien (tedy Haličina), jež od 14. července 1944 bojovala po boku Němců a podílela se i na potlačení Slovenského národního povstání, stáhli se banderovci do ilegality, budovali tajné sklady zbraní, podněcovali nespokojenost s Němci a dali postupně zastřelit čtyři aktivisty Melnykova křídla. Za hlavního nepřítele však stále považovali Moskvu, v ostatních směrech radili vyčkávat. Už v říjnu 1942 vznikla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) a v ní banderovci dominovali. Hlavním velitelem byl Roman Szuchewicz -Taras Čuprinka. Jejich propagační dokument hlásal jednoznačně: „Nechceme pracovat pro Moskvu, Židy, Němce a jiné cizáky… Utvoříme samostatný ukrajinský stát nebo v boji za něj zahyneme.“
Trojzubec ve znaku měl být podle legendy znakem pohanského kmene. Když se svatý Vladimír rozhodl pro křesťanství, měl právě pohanský trojzubec svrhnout do Dněpru. Banderovci z něj učinili zbraň proti bolševickým pohanům, někdy jej dokonce vyřezaly na čela mrtvých nepřátel.
V té době byl pro banderovce hlavním nepřítelem Sovětský svaz, hned po něm Poláci a na třetím místě Němci, jejichž pomoci by však neváhali využít proti prvním dvěma. A tak se děly opravdu prapodivné válečné události. Ukrajinci útočili na německé jednotky a Němci naopak proti nim nasazovali protipartyzánské oddíly. Když však nastala ruská ofenzíva, ustaly ukrajinské sabotáže a došlo i na zpravodajskou spolupráci s Němci, kteří na oplátku slíbili propustit vězněné aktivisty OUN. Tři sta vězňů v čele s Banderou skutečně propustili 25. září 1944. To už se bojovalo o Dukelský průsmyk a Bandera odmítal jednat s prohrávajícími Němci. Byl připraven bojovat proti všem. Oboustranné stíny minulosti vedly k novému teroru mezi Ukrajinci a Poláky. Banderovci potírali polské civilní obyvatelstvo (mluví se o 80 až 100 tisících obětí!), Poláci zase vypalovali ukrajinské vesnice ve východní Haliči.
Od počátku roku 1944 však přebírala kontrolu nad západní Ukrajinou Rudá armáda a s ní obávaný NKVD. Ustupující Němci nechávali banderovcům muniční sklady a výzbroj. Přesto se nedostatečně vyzbrojená devadesátitisícová UPA stáhla do hor a převážně demobilizovala. Přeběhli do ní i mnozí vojáci z divize Galizien s výzbrojí. Na jaře 1944 vyhlásila Ukrajinská nejvyšší osvobozovací rada boj proti SSSR, Polsku, Československu a Německu jako hlavním nepřátelům Ukrajiny. Koncem roku 1944 bylo 20 000 ozbrojených osob odhodláno bojovat do posledního dechu s oddíly NKVD a s polskými sbory. Stalin v té době slíbil polským komunistům pomoc v boji s banderovci i antikomunisty.
Esesák Skorzeny, známý dobrodružným osvobozením Mussoliniho, měl vyvést zpoza fronty německé vojáky, kteří našli útočiště právě u banderovců. Z akce však sešlo. Na Ukrajině pomalu bojoval každý proti každému…
Zdroje:
Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.
Mlynárik Ján: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Libri, Praha 2005.
Foto: Wikimedia commons – volné dílo.
