Sen o Velké Ukrajině

Ukrajinci žili celá staletí rozdělení pod vládou svých sousedů a marně snili o samostatném státě. Osud ukrajinského národa byl vlastně hodně podobný osudu národů českého a slovenského… Ale nejen osudy spojovaly Čechy, Slováky a Ukrajince. Byli si prostě blízcí, mluvili podobným jazykem a určitou dobu žili v jednom státě. Představitelé ukrajinské emigrace pak vyjadřovali Československu a Masarykovi zvlášť hlubokou vděčnost za záchranu jejich kultury a školství.

Území dnešní Ukrajiny osídlovali Skythové od 7. století před naším letopočtem. Vlivem řecké kolonizace na jihu však vznikla brzy řada měst, mezi nimi i tehdy taurský Cherson, kde našel mučednickou smrt svržením do moře svatý Kliment, čtvrtý papež v historii. Svatý Cyril našel jeho ostatky a přinesl je s bratrem na Moravu a do Čech. Podkarpatí ovládali od 11. století Maďaři a moc si zde udrželi vlastně až do roku 1920. Rusíni tuto oblast osídlili ve 14. století.

V 9. až 13. století se stala Ukrajina centrem kyjevského státu (až marxističtí historikové jej přejmenovali na Kyjevskou Rus), vlastně prvního východoevropského slovanského státu. Po mongolských nájezdech ve 13. století bylo celé území podřízeno Zlaté hordě. Od roku 1569 toto území ovládli Poláci a proti nim bylo v 17. století namířeno mnoho kozáckých povstání. V roce 1654 bylo území dnešní Ukrajiny připojeno k Rusku a po bojích mezi Poláky a Rusy byla v lednu 1667 Ukrajina rozdělena podle řeky Dněpru. Levý břeh připadl Rusku, navíc i města Smolensk a Kyjev. Když došlo v srpnu 1772 k tzv. prvnímu polskému dělení, připadlo i území východní Haliče k habsburské říši. Po druhém dělení v lednu 1793 ovládlo Rusko i pravobřežní Ukrajinu. Území si prostě dělily mocnosti a na nějaký ukrajinský národ se neohlížely. V roce 1867 dokonce ruská vláda zakázala výuku ukrajinského jazyka. Díky tomu všemu vzrůstá na Ukrajině v 19. století nacionalistické hnutí a vznikají vlastenecké spolky.

Velká naděje na samostatnost Ukrajincům svitla na konci 1. světové války. Do té doby žili ponejvíce v carském Rusku a v rakouském soustátí, konkrétně v Haliči, Bukovině a Podkarpatské Rusi. V carské říši byl zakazován název Ukrajinec, místo něj se užíval Malorus. Mnozí obyvatelé však snili o vlastním státu a tradici odvozovali právě od dávné „Kyjevské Rusi“ v čele se svatým knížetem Vladimírem. To po něm si dali do znaku trojzubec, v němž měly být skryty iniciály UVV – Ukrajina Vladimíra Velikého. Po únorové revoluci v roce 1917 vznikla na Ukrajině Centrální rada a menševik Semen Petljura vyjednával o autonomním postavení Ukrajiny v rámci demokratického Ruska. Následná bolševická revoluce však jakoukoliv demokracii předem vyloučila. Stoupenci sovětů vyhlásili v prosinci 1917 v Charkově Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. V lednu 1918 proklamovala Centrální rada nezávislou Ukrajinskou lidovou republiku. V únoru pak Ukrajinu dobyli Němci, Petljuru uvěznili a nahradili ho hejtmanem Skoropadským.

Ve východní části c. k. korunní země Halič (nazývané též Červená Rus), jinak řečeno na západní Ukrajině, byla v říjnu 1918 vytvářena a 13. 11. 1918 oficiálně vyhlášena v metropoli Lvově Západoukrajinská lidová republika. Prezidentem se stal advokát a poslanec vídeňského parlamentu Eugen Petruševič, jenž oznámil vznik nového státu prezidentu Wilsonovi už 26. října 1918. Právě toho dne podepsal vedle Masaryka i mladý doktor Žatkovič ve Filadelfii vyhlášení o nezávislosti utlačovaných středoevropských národů. A došlo k dohodě o soužití v jedné republice. V listopadu 1918 povstala obnovená Ukrajinská lidová republika proti diktatuře Skoropadského a v prosinci se předběžnou dohodou sjednotila se Západoukrajinskou lidovou republikou. V únoru 1919 však dobyli bolševici Kyjev, vláda musela uprchnout a jejím předsedou se stal Simon Petljura.

Už 12. listopadu 1918 se Americká národní rada usnesla, aby se tzv. uherští Rusíni připojili na federativním základě k Československu. Tím ztratili Rusíni šanci na úplnou nezávislost a nová republika Ukrajinců šanci na toto západní území. Následovalo referendum pro Rusíny v emigraci, které připojení k Československu potvrdilo. Po první světové válce totiž žila téměř polovina Rusínů, asi 400 000, ve Spojených státech amerických. Dvoutřetinovou většinou se vyslovili pro připojení k Československu. Ovšem mandát to byl velmi slabý, čítal pouhých 732 hlasů, i když výsledek zdaleka převyšoval jiné možné varianty (pro spojení s Ukrajinou 310 hlasů, s Ruskem 10 hlasů, s Maďarskem 9 hlasů, pro úplnou samostatnost 27 hlasů)! Připojení se projednávalo v Užhorodě, v Chustu, v Paříži a konečně bylo 8. 5. 1919 Ústřední národní radou v Užhorodě vyhlášeno. Podle ústavy z roku 1920 se Podkarpatská Rus stala autonomní částí Československa v čele s guvernérem. Prvním byl zvolen Grigorij Žatkovič. Součástí státního znaku se stal i stojící medvěd, znakový symbol Podkarpatska.

Šlo o nejzaostalejší oblast tehdejších Uher, zdejší občané neměli žádná národní ani politická práva a byli většinou negramotní (uváděno 83 % negramotného obyvatelstva). Autonomie se v praxi nenaplnila, přislíbený sněm „nemohl být zvolený pro nevyspělost rusínského obyvatelstva“ (citováno z Masarykova slovníku naučného, 1931). Teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena devíti poslanci v parlamentě. Devadesát procent státních úředníků sem přišlo z Čech, Moravy i Slovenska a vláda za jednu z příčin „kreténismu“ označila požívání denaturovaného lihu.

„Byla to nejchudší, nejutištěnější, nejzaostalejší a alkoholismem nejvíc prolezlá země celého bývalého Rakouska-Uherska, opravdu nikoli vítaný zisk pro nový stát, který měl i plno práce s politickou organizací Slovenska,“ zaznamenal břitký komentátor Ferdinand Peroutka.

Po správní reformě v roce 1927 se stala oblast jednou ze čtyř zemí Československa s názvem Země podkarpatoruská. Počátkem 30. let už žilo na Ukrajině asi 35 000 Čechů, Moravanů a Slezanů. Zvláštní zmínku si zaslouží Volyně, která byla už koncem 19. století osídlená českými kolonisty. Jejich potomci později vstoupili do Svobodovy armády, bylo jich více než 10 000, z toho 600 žen. Jednotka se právě díky nim mohla přeměnit na 1. čs. armádní sbor.

Poslední ukrajinští pamětníci společného státu se nechali slyšet v televizním filmu Karla Fuksy v roce 2003:

„Jak pro Židy Mojžíš, byl pro Podkarpatskou Rus a Rusíny Masaryk.“

„Na Čechy vzpomínám moc dobře. Měli jsme moc dobrý život při tatíčkovi Masarykovi.“

I další přikyvovali, že se v Československu měli nejlépe, byl pořádek a demokracie a že každý další stát (Maďarsko, SSSR, Ukrajina) už byl jen horší a horší. Samozřejmě i jeden rozdílný hlas se našel: „Maďaři lidi bili, ale byl zákon. I po válce bylo možno žít, ale jak přišla demokracie, nestojí to za nic!“

Ve své životopisné knize uvádí Jiří Hejda rozhovory, které vedl v květnu 1939 s Maďary, když přebírali Podkarpatskou Rus. Maďaři uznali, že zde Češi dokázali za dvacet let více než oni za celé století, takže je teď Podkarpatská Rus „jedním z nejpokročilejších maďarských krajů“. Vznikly tu školy, nemocnice, silnice, železnice. Ukrajinská univerzita i střední školy vznikly v Praze hned po válce. A dvacet let demokratické republiky naučilo Rusíny svobodně myslet a jednat.

„Češi byli dobří, ale kvůli Čechům tatínek zahynul,“ citovala názor své matky Anna Štajerová, dcera Nikoly Šuhaje (zemřela po pravoslavných Velikonocích 2006). Čtenáři skutečně znají Podkarpatskou Rus především z děl Olbrachtových, Čapkových či Tomečkových. Posledně jmenovaný autor zde ostatně nastoupil jako notář, úředničil tu Jaroslav Marvan a mnozí další. Od počátku tak nová Západoukrajinská lidová republika ztratila část očekávaného území díky Československu, Bukovinu zase díky Rumunsku a především pak marně bojovala o zbytek země s Poláky.

Poláci zaútočili i na sovětskou Ukrajinu a obsadili na krátko Kyjev, Rudá armáda však město osvobodila, ale nedobyla Lvov. Od června 1920 se Ukrajina definitivně dostala pod sovětskou nadvládu. Vznikla Ukrajinská sovětská socialistická republika a ta 30. 12. 1922 vstoupila do SSSR. Že Stalin jen v roce 1932 nechá zemřít pět milionů zdejšího obyvatelstva, nemohl nikdo tušit…

Hranice byla zatím stanovena tak, že se západní Ukrajina i s Volyní stala součástí Polska. Polské okupaci požehnala už konference ve Versailles a v roce 1923 byla Polsku přiznána suverenita nad dobytým ukrajinským územím. Poláci tu vládli po svém – tisk ukrajinské menšiny tvrdě cenzurovali, řeckokatolické kostely násilně převáděli k římskému katolictví, likvidovali ukrajinské školství a vypalovali vesnice. Jen v roce 1930 vypálili 800 ukrajinských a běloruských vesnic. Ukrajinci se nejen nedočkali autonomie, ale bylo jim upíráno zastoupení i v těch nejnižších orgánech. Umírnění Ukrajinci si na to vše neustále stěžovali Společnosti národů.

Ne všichni zůstali umírněnými. V Praze byla 30. srpna 1920 založena Ukrajinská vojenská organizace (UVO) v čele s Jevhenem Konovalcem, soustředila v sobě především vojenské veterány z haličské války a o své nároky bojovala všemi možnými prostředky: terorem, sabotážemi, žhářstvím, přepadáváním pošt i redakcí opozičních novin. Vraždila Poláky, ale i umírněné Ukrajince. Ozbrojeným bojem chtěla naplnit nacionalistický sen (podobný snům Srbů, Němců, Rusů…) o vzniku Velké Ukrajiny. Chtěli porazit bolševismus a připojit k Velké Ukrajině všechna území obývaná Ukrajinci, vytvořit federaci slovanských států. Snili o území od Tater až po Kavkaz! Šlo jim tedy mimo jiné i o Podkarpatskou Rus, území tehdejšího Československa. V roce 1928 uspořádala UVO v Gdaňsku velitelský kurz a absolventům přidělila důstojnické hodnosti. Byli mezi nimi i Mykola Lebeď, Roman Szuchewicz a také Stepan Bandera.

Ukrajinských nacionalistických formací a spolků vznikala velká řada. Třeba Ukrajinskou národní republiku (UNR) vedl Simon Petlura, jenž byl v roce 1926 zabit v Paříži sedmi kulkami židovského teroristy. Po něm se stal prezidentem UNR Andrej Livickij.

V roce 1929 vznikla politická Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Kde jinde než v Praze! Vždyť v Československu žilo asi 50 000 ukrajinských emigrantů, v Praze měli svou univerzitu a v Poděbradech techniku! V únoru toho roku se tu do OUN spojily hned tři organizace - UVO, Liga a Svaz mládeže. V čele stanul opět Konovalec. Kromě válečných veteránů v OUN hýřili aktivitou radikální studenti. Ti žili v mizerných sociálních podmínkách a v zoufalství se nechali inspirovat italským a německým fašismem. Ve svém desateru vynesli trest smrti nad nepřítelem i nad zrádci a těmi, kdo by nesplnili bojový úkol. Tyto zásady pak ctili i po dvaceti letech někteří banderovci na Slovensku…

S německým fašismem se tito odhodlaní členové OUN shodli nejen v ideologii, ale i ve společném nepříteli. Tím byli na prvním místě Poláci. Jedině po rozbití Polska se totiž mohly poměry na východě uspořádat jinak. Těchto společných zájmů využil německý abwehr a mezi ukrajinskými nacionalisty vybudoval svou agenturní síť. Veřejně se však Německo k Ukrajincům nehlásilo.

Naopak. Po atentátu na polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého v roce 1934 byl podezřelý Mykola Lebeď z OUN dopaden gestapem v Německu a vydán Polákům. Mezi obviněnými se objevilo poprvé na veřejnosti i jméno Stepana Bandery, vedoucího krajové exekutivy OUN v Haliči. Tresty smrti byly viníkům přece jen změněny na doživotí, to si Bandera odpykával i s ostatními v Bělorusku.

Zdroje:

České stopy pod Karpaty. Karel Fuksa, ČT 2003, premiéra 23. 3. 2004 na ČT 2.

Hejda, Jiří: Žil jsem zbytečně. Melantrich, Praha 1991.

Jurman Hynek: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Kaucký František - Vandůrek Ladislav: Ve znamení trojzubce. Praha 1965.

Kosař Michal – Zikuška Jan: Z historie Zakarpatské Ukrajiny. Gymnázium Řečkovice, Brno 1999.

Foto: Foto: Wikimedia commons – volné dílo.