Článek
Prezident České republiky je hlavou státu, ústavním činitelem, nejviditelnějším státním úředníkem. Vše z toho je svým způsobem správně, záleží jen na úhlu pohledu.
Prezident je vrchní velitel ozbrojených sil, rozdává milosti a vyznamenání, podepisuje zákony, jmenuje premiéra a ministry stejně jako generály, soudce, profesory, guvernéry a členy rady České národní banky atd. Tento výčet vypadá majestátně. Jsou to nemalé povinnosti plným právem prvního ústavního činitele naší země.
Ale za vším hledej ještě někoho jiného – premiéra, vládu, parlament, senát. Výkonnou aktivní moc u nás nevykonává prezident, jakkoliv se o tom své voliče snažili přesvědčit Miloš Zeman anebo před ním Václav Klaus. Přiznejme si objektivně, že v této snaze nezaostával ani Václav Havel. I když si to nechceme přiznat, ani on nebyl prostý lidských chyb.
Prezident je pouhý úředník
Pravda, dnes je voliči vybraný ve volbách. Ve skutečnosti je ale v pozici administrativního zaměstnance, přijatého konsenzem občanů k víceméně reprezentativní činnosti. Co zjistíme, když přehlédneme přehlídkové parády, obřadné předávání vyznamenání nebo jmenování nové vlády? Český prezident je zejména stroj na podpisy, nástroj na potřepávání rukou, přístroj na předávání státních úřadů.
Prezident sice jmenuje vládu, ale ta bez ohledu na jeho snahu a přání vzešla z jednání politických stran zvolených občany do parlamentu. Vyznamenání mu navrhuje kdekdo a kontrasignuje předseda vlády. Téměř žádný z postů, na které prezident jmenuje nové postavy, neobsazuje sám od sebe. Předvýběr kandidátů mu provádí někdo jiný, většinou senát anebo parlament. I výběr jeho nejbližších spolupracovníků podléhá schválení činitelů k tomu určených zákonem.
Ano, a tak je to téměř se vším, co náš prezident koná. Miloš Zeman se vehementně snažil vyvolat opačný dojem, ale jeho snaha nemá žádný zákonný základ. Měl jen coby prezident neobyčejné štěstí. Po dobu vykonávání funkce se totiž proti němu střídali předsedové vlád slabí, anebo přespříliš slušní. Narazit Miloš Zeman na premiéra charakterem mu rovného a stejně jako on s nesmírnou chutí po moci, je už dávno bezpečně uklizen v Lánech s očesaným rozpočtem, pod dozorem úředníků mu přidělených, bez možnosti páchat nepravosti, škodit republice a vládě.
Přímá volba prezidenta
Už potřetí si prezidenta vyberou přímo voliči. Je už téměř jisté semifinále Nerudová-Pavel. Z opačné strany politického spektra proti vítězi s největší pravděpodobností postoupí Andrej Babiš.
Častým důvodem pro volbu Miloše Zemana bylo „Aspoň s ním bude sranda“. Té jsme si s ním užili vrchovatě, ale ostudy i na mezinárodní scéně bylo nepoměrně víc. Co čekají od Andreje Babiše jeho voliči? Srandy si s ním mnoho neužijí. Sliby ovšem nešetří, to se mu musí přiznat. Má pevnou podporu svých čaulidí, jistě jej bude volit i řada nahnědlých voličů.
Těch, kteří jej v žádném případě volit nebudou je sice významně více, ale už vidíme, co přímá volba přináší. Chybí-li kandidát přijatelný a volitelný pro většinu voličů dochází k rozkolu napříč stranami, rodinami, sociálními bublinami. Každý bude hájit toho svého vyvoleného argumenty, fakty, ale nejdůležitější budou zdá se emoce. Nesmírně záleží na vyjadřování a způsobu předvolebního boje přímo mezi P. Pavlem a D. Nerudovou. Neudrží-li oni dva své věrné na uzdě včasným vyslovením mantry: „Je nutno porazit Babiše i za cenu mé porážky!“, může mít A. Babiš výhru v kapse. Jeho tým si je toho vědom, a proto už usilovně rozpoutává konflikty mezi tábory příznivců Petra Pavla a Danuše Nerudové na sociálních sítích.
Čekají nás zajímavé časy.
