Článek
Týkalo se to celé euroatlantické civilizace. Celého západního světa rozkládajícího se od Austrálie stále na východ až po hranice Ruska. Ztratili jsme během té doby zodpovědnost za vlastní osud, schopnost naplno pracovat, sebezáchovné pudy a zejména vlastnost přinášet oběti ve prospěch budoucnosti, společnosti, lidství. Chceme všechno hned, chceme žít naplno, dosyta.
Někteří spoluobčané nám v tom chvatu nestačili. Ztratili jsme je kdesi cestou, ač stále žijí vedle nás. Dnes ale vychází do ulic, poslušní volání krysařů cítících svou příležitost. Má cenu s nimi vést dialog, nebo raději válku? Jak jim můžeme pomoci?
Jak pomoci lidem, kteří se dobrovolně staví na okraj společnosti? Jedině snad neupadnout sám mezi ně. Pomáhá jim de facto každý člověk stojící na vlastních nohou. Nezatěžuje tak sociální síť odčerpáváním dávek a svými odvody ji naopak zpevňuje. Jinak pro ně nemůžeme udělat nic, protože oni sami odmítají jít vpřed s námi, stejně jako s námi nechtějí vést dialog.
Obecně je hlavním zdrojem chudoby nevědomost, neznalost, chybějící schopnost nebo chuť se učit, reagovat na změny, jít dál. Zůstat a ustrnout bez pohybu znamená už navždy zaostat. Svět se totiž nepřetržitě mění.
Platí to nejen o chudobě hmotné, ale prvotně a zejména o chudobě myšlenkové, duševní, mravní. To je primárním a rozhodujícím problémem těch, které posměšně nazýváme dezoláty.
Žili jsme skutečně v pohádce, nebo jsme si to jen namlouvali? Pod povrchem rádoby korektních vztahů vedl proti nám Putin válku. Celou dobu vynakládal nemalé prostředky na získání politických reprezentantů Velké Británie, Francie, Německa, Itálie nebo Rakouska. Ani naše malá země v srdci Evropy nezůstala stranou jeho zájmu. Příkladem byly roky 2006-2009 a prohraná bitva o radar v Brdech. Četná vyjádření Miloše Zemana ve prospěch Ruska a Číny lavírovala na hranicích velezrady. Mluvíme např. o novičoku, Krymu, Vrběticích. A nesmíme zapomenout ani na setrvalý boj lánského čučkaře s BIS.
Oči nám neotevřela ani ruská válka proti Ukrajině započatá roku 2014. Až boj za svobodu, budoucnost a sebeurčení heroicky vedený od 24. února 2022 nás přinutil vyměnit pohádku za skutečnost.
Statečnost a neústupnost Ukrajinců, na které by právem byli hrdi i kozáci ze Síče, nám umožnili přijmout zodpovědnost za vlastní osud.
Vzdalujeme se tím od dezolátů, proto se tak horečně aktivují. Proto vychází do ulic. Nemá cenu je přesvědčovat, nemá cenu vést s nimi dialog, nemá cenu zjišťovat jejich podmínky. Oni totiž chtějí jediné – bránit nám v našem životě a vzít nám naši budoucnost, protože jim nevyhovuje, protože je v rozporu s jejich zájmy. Žijeme s nimi v jedné zemi, její směřování do budoucnosti tedy určí oni, nebo my.
Nechceme-li skončit v hmotné i mravní bídě po ruském vzoru, máme se co snažit.
Opinium, publikované 26.11.2022, je stále aktuální.
