Článek
Máme tu Pepíčka, který čte plynule v češtině i angličtině. Anička zatím nečte vůbec. S diagnózou lehké mentální retardace se stále zlepšuje ve čtení písmen. Další chlapec s poruchou chování a pozornosti chvilku neposedí. Alenka se snaží, každý prožitý úspěch ji motivuje. Simon by se mohl snažit víc. InoÚča předpokládá, že Simona ovlivňuje rodinné zázemí, kde je vzdělání chápáno jako zbytečné zlo.
A pak je tu Vojta. Narodil se s tělesným postižením. Jeho problémy s mobilitou kompenzuje inteligence, nadhled, bystrost. Asistenta pedagoga potřebuje minimálně, i když na něj má dle doporučení z poradny nárok osm hodin denně. Díky za Vojtu, díky za asistenta, říká si často InoÚča.
A přišlo čtení. InoÚča ví, že mezi žáky jsou obrovské rozdíly. Pokud by si žáci otevřeli čítanky a věnovali se společnému čtení, pracovala by jen polovina třídy. To InoÚče nestačí. Výborní čtenáři by četli napřed, dokud by je z tichého čtení nevytrhla vyvoláním. Chlapec s poruchou chování čte výborně, ale sledovat text v klidu nezvládne a rozptyloval by ostatní. (I v doporučení z poradny má maximální míru soustředění 4 minuty.) Pomalejší čtenáři - dva mají vývojovou poruchu učení s obtížnějším osvojením čtecích návyků - by nestíhali rychlejším čtenářům. Anička má speciální učebnici – na rozdíl od spolužáků má jiné vzdělávací výstupy – na konci druhé třídy má zvládnout čtení slabik.
Takže? Učitelka by třídu preventivně zpucovala. Vystrašení žáci alespoň předstírají, že ví, kde se zrovna čte. Jasně, že někteří nestíhají a neví – ví to i Učitelka. Vlastně to vědět nechce. Prostě je nevyvolá. Proč by si kazila den. Jejím cílem je přečíst článek v čítance. Napíše další poznámku žákovi s poruchou chování. Ač by se nechal zastrašit rád, nemůže jinak, a zlobí.
A InoÚča? Má za cíl, aby každý žák četl s porozuměním v rámci svých maximálních schopností. Není to ale jen tak. Chce to promyslet. Promýšlení zabere čas. Příprava na hodinu zabere čas. Čas, který nikdo nevidí, nikdo neocení a ani nezaplatí.
Najde zajímavý text mimo čítanku vycházející ze zájmu třídy. Zjednoduší ho pro méně nadané žáky. Pro žáky s dyslexií text přepíše - každá slabika je jinak barevná. Žák s mentálním omezením dostane pracovní list s písmeny a obrázky sladěnými s cílem hodiny. Domluví se s asistentem pedagoga na efektivní spolupráci. Nachystá práci pro skupinu, která bude pracovat samostatně. Také by ráda použila nové metody kritického myšlení, aby žáci dokázali použít získané informace z přečteného textu.
Inkluze otevřela běžné školy všem žákům. InoÚča respektuje odlišnosti všech. Ale je to fakt dřina. Nejde jen o vzdělávací proces. Jde i o to, jak se žáci cítí. Prý je inkluze skvělá! Měli by se cítit všichni skvěle. Ale?
Anička je častěji unavitelná a potřebuje oddechové chvilky v klidné místnosti. Ale klidovou místnost škola nemá a asistent je zrovna potřebný u žáka s poruchou chování. InoÚča by vzala Aničku na chodbu, ale zrovna se tam uklidňuje autista z jiné třídy a je tam „poněkud rušno“. Žáci s dyslexií by zrovna potřebovali aktivizaci pozornosti, ale asistent je u Aničky a učitel čte článek s pomalejšími čtenáři.
Nadaný žák ví, že InoÚča je tu pro všechny. Nikdy se nenudí, má připraveno mnoho aktivit navíc. Ale přál by si také více pozornosti InoÚči. Ta se však nemůže rozkrájet (zrovna je u chlapce s poruchou chování, kterého nenápadně vrací do správných mantinelů třídních pravidel), proto dělá nadstandardní úkoly zase sám.
To je inkluze v praxi. Až přijdu na to, že inkluze je pro všechny žáky a učitele to nejlepší, dám vědět.
