Článek
Měli jsme to naplánované do puntíku. Kempy zaplacené, trasy projeté na mapě, dokonce i ty „blbé“ turistické atrakce zarezervované. Naše letní rituály v dodávce po Evropě byly pro nás nedotknutelné. A to, že se nám malá Emča narodila 21. června, pouhý týden před startem našich prázdnin 28. června? „No a co, vždyť nejsme z cukru,“ prohodil David s úsměvem.
Vždyť co je tak složitého na tom vzít měsíční miminko na cesty? Jak říkal David: „Vždyť děti cestovaly odjakživa.“ Jo, cestovaly. Ale ne v dodávce s rodiči, kteří si zjevně neuvědomují, co je čeká.
Extrémní sport s nečekanými diváky
Už na dálnici za Prahou nám došlo, že kojení za jízdy není žádná romantická idylka, ale spíš extrémní sport. Emča křičí, já se snažím najít aspoň trochu pohodlnou polohu. A David je rozhozený za volantem, ale dělá, že se nic neděje.
Harmonogram? Ten se stal sprostým slovem. Emča si jela podle vlastního rozvrhu, který se s tím naším nekryl vůbec. Nekonečné čekání na odpočívadlech, protože hnědý kód byl drsný tak, že nešlo nezastavit.
Hledání míst, kde se dá nakojit, aniž by na nás civěla celá restaurace s vykulenýma očima. A samozřejmě jsme nic nestíhali. Plánování se s příchodem Emči do našeho cestovního života stalo pouhou iluzí.
Hygiena v dodávce
Kemp u jezera. Sprchy sto metrů od auta. Zní to jako maličkost, že? Zkuste to s měsíčním miminkem, které nemůžete nechat ani na vteřinu o samotě. Rychlá sprcha? Neexistuje. Důkladná hygiena? Zapomeňte.
Emča spí v noci nejdéle dvě hodiny v kuse. Přes den jen krátce, cca dvacet minut tady, půl hodiny tam. Sprchuju se na etapy, jak to zrovna vyjde. A sterilizovat lahve v dodávce s jedním ohřívačem? To není žádná pohodička, ale každodenní operace.
Všichni jsou experti aneb Plenky v Benátkách
Benátky, lodičky, davy turistů kolem. A Emča si usmyslela, že tohle je ideální čas na výměnu plenky. Reakční čas okolí: 0,3 sekundy. Pohledy plné odsouzení, komentáře v různých jazycích, ale smysl všude stejný: „Co tady proboha dělá s miminem.“ Stejnou otázku si kladu i já. Ale pozdě bycha honit.
Každý měl názor. Stará paní v kempu: „Za nás jsme s dětmi nikam nejezdili.“ Mladý pár bez dětí: „Wow, to je odvaha.“ Jiná maminka: „My jsme počkali, až byl náš syn starší.“ Díky za rady. Škoda, že je nikdo nedal před tím, než jsme vyrazili. Jako by se všichni těšili na naše potíže, aby mohli potvrdit své „já vám to říkal/a“.
Vedro, nevyspání a nervy
Španělsko, 38 stupňů, dodávka jako sauna. Emča křičí, já se rozpadám, a David tvrdí, že to vedro je součást zážitku. Jasně, zážitku. Jako mučení. Klimatizace nestíhá, ventilátor jen rozvíří horký vzduch a já si uvědomuji, že možná nejsem připravená na tohle dobrodružství. Vlastně vůbec nejsem připravená. Na nic.
„Možná bychom mohli zkrátit cestu?“ navrhuje David po třech týdnech, kdy jsem spala celkově možná deset hodin a měla mini nervák skoro každý den. Teď to říkáš?
Trpká, ale nutná lekce
Valencia, malý kemp, konečně normální sprcha. Emča spí déle než hodinu, já se konečně cítím jako člověk a David si konečně uvědomuje, že možná jsme to trochu podcenili. „Víš co?“ říká večer. „Příští rok si možná pronajmeme apartmán.“
Možná. Možná si pronajmeme apartmán. Ne že si ho určitě pronajmeme. Ne že jsme udělali chybu. Možná. Ale není to o apartmánu. Je to o tom, že jsme chtěli za každou cenu pokračovat v našich rituálech, aniž bychom se zamysleli nad tím, co to znamená pro naši dceru. A pro mě. Byla to lekce pokory.
Změna je v pořádku, i když bolí
Emča konečně spí. Já konečně nevypadám jako zombie. A David konečně chápe, že mít dítě není jen o tom přidat pár plenek do dodávky. „Stejně jsme nejlepší rodina na kolech,“ říká. „Na kolech s velmi hlasitou navigací,“ odpovídám a lehce se usměju.
A asi má pravdu. Možná jsme to zvládli. Možná jsme dokázali, že se dá cestovat i s měsíčním miminkem. Ale také není hanba přiznat, že některé tradice se prostě musí upravit. Nebo úplně změnit. Protože nejdůležitější je být připravený na to, že rodičovství obrátí život naruby – a to i ty nejosvědčenější a nejmilovanější rituály.
