Článek
„Kočky jsou nevyzpytatelná a sobecká stvoření, která se nedají vychovat.“ - To je největší lež, se kterou se celý život potýkám s pejskaři. Matýsek by s tímto tvrzením rozhodně nesouhlasil. Tento bílo mourovatý kocourek se stal věrným společníkem naší rodiny, který poslouchal na slovo.
Matýska jsme zachránili před utopením u sousedů, nechápali jsme, proč by tak krásné koťátko nemělo dostat šanci na život. Od první chvilky byl pozorný, nikdy neudělal loužičku někde, kde neměl. Byl to raubíř, se kterým nebyla nuda, jeho starší brácha Mourek nebyl z něho nadšený, často se vozil na jeho zádech. Byl velmi sociální, takhle „ukecaného“ kocoura jsme dříve nikdy neměli.
Matýsek měl rád celou rodinu (až na našeho psí fenku), ráno se vždy připojil ke snídani společně s rodiči. Vydržel dokud nedopijí kafe a pak si vyžádal povolení vstoupit do ložnice. Tam se vrhnul do vyhřáté postele a spokojeně usnul.
Často se mi kvůli němu smáli lidi v autobusu, čekal na mě na zastávce vždy přesně na čas. Byl chudák, autobusák tak přesný nebyl. Nicméně doba plynula a do naší rodiny měl dorazit nový člen, a to Matýska hodně zajímalo.
Říká se, že kočky mají zvláštní schopnost vycítit, když se v jejich okolí děje něco mimořádného. V případě našeho Matýska se toto rčení potvrdilo do posledního písmene. Od chvíle, kdy jeho panička (má sestra) začala očekávat potomka, se z běžného domácího mazlíčka proměnil v oddaného strážce.
Již během těhotenství prokázal svou mimořádnou vnímavost. Kdykoliv miminko v bříšku začalo být neklidné a jeho kopance způsobovaly mé sestře nepohodlí, Matýsek okamžitě zasáhl. S neomylnou přesností se uvelebil u bříška a začal příst. Jeho uklidňující vrnění mělo téměř zázračný účinek. Neklidné miminko se zklidnilo a má sestra si mohla oddechnout.
Po narození synovce Matýskova oddanost ještě zesílila. Stal se neúnavným strážcem, který bdělým okem sledoval každý pohyb malého človíčka. Ať už děťátko spalo v postýlce, nebo odpočívalo v kočárku, věrný kočičí společník byl vždy nablízku a zahříval ho. Synovec měl štěstí, že byl zimní miminko, v létě by ho zahřívání tak nepotěšilo.
Ochranitelský instinkt našeho kocoura neznal hranic, i když synovec dělat své první krůčky, Matýsek ho doprovázel na každém kroku, připraven kdykoliv zasáhnout. A nemyslete si, že plíny neřešil. Řešil! Jakmile to v plínce moc nevonělo, tak se hlasitě Mates ozval.
Zvláště pozoruhodné byly jejich společné procházky. Zatímco většina koček se drží svého teritoria v bezprostřední blízkosti domova, Matýsek bez váhání následoval svého malého chráněnce na všech jeho výpravách. Šla s vámi někdy kočka na houby? Naše jo! A uměl najít i jedlé houby, to se mu musí zpětně nechat.
Když nás opustil, bylo to náročné, byl to opravdu skvělý člen rodiny. Sice to spíš byl osobní strážce, mazlení moc nemusel, ale doháněl to svými činy a raubířstvím.
Matýsek se stal živoucím důkazem toho, že i kočky umí navázat hluboké a ochranitelské pouto nejen se svými majiteli, ale i s těmi nejmenšími členy rodiny.
Jsem ráda, že jsme doma tyhle zvířecí parťáky měli, obohatili nás neskutečným způsobem. Jak to máte doma vy?
