ČT a Český rozhlas jdou do stávky. Smutné je, že tím vytrestají jen své poslední věrné diváky

Dramatické statusy se sdílenou grafikou plnou velkých slov o hodnotách zaplavily digitální prostor dřív, než většina národa vůbec stihla zaznamenat nějaké přípravy na protest. Ohlášená stávka v České televizi slibuje historický zlom, jenže tuzemské publikum nejspíš zůstane naprosto klidné, protože si ji nezapíná už dlouho.

Zmíněný rozruch má patrně vyvolat pocit, že bez vysílání nastane konec světa. Realita všedního dne ale vypadá úplně jinak. Většina společnosti jednoduše odjede do práce, odpoledne zapne oblíbenou hudební stanici či podcast a večer stráví u oblíbené streamovací služby, kde má rozkoukaný nějaký seriál.

Pokud jste věrnými zastánci těchto médií, tento názor se vám pravděpodobně líbit nebude. Považujte proto následující text za informační lištu, jakou ráda používají samotná média: „Článek není vhodný pro osoby s citlivostí na obyčejný selský rozum a názory člověka, který poplatky poctivě odvádí, ale nerozhoduje o nich.“

Bylo jedno království, které vybíralo daně poctivě každý měsíc přes SIPO anebo později i dalšími platebními formami. Jenže omladina přestala kázání tohoto krále poslouchat a hledala si jiné cesty ke zjištění aktualit a také zábavy. A to se království nelíbilo a kázalo zvýšit daně a přidat k nim i bohaté sedláky, kteří dle správců kasy mohou dávat víc za každého nádeníka i posluhovačku.

Vše fungovalo, velká rada je podporovala a oni si mnuli ruce, jak vymyslí další obsah pro lidi, kteří ho stejně nebudou sledovat. To je ve zkratce situace za poslední roky a teď zpět do reality, protože Arabelu tady nemáme s prstýnkem, bohudík, jinak by určitě kopala za veřejnoprávní média, kde byla tak dlouho vysílána a bavila nás v dětství. Jenže děti vyrostly a šly svou cestou, a to nebylo v plánu.

Celá situace kolem chystaného přerušení vysílání silně připomíná legendární filmovou scénu, kdy zámecký správce oznamuje velkolepou ranní přehlídku. Podnapilý voják, který má akci zorganizovat, pak pouze dodá: „Já přijdu.“ Humbuk na sociálních sítích zkrátka musí být, aby veřejnost pochopila závažnost situace. Obzvlášť když se v pohádkovém duchu neustále mění pravidla hry a spousta lidí může přijít o výdělek.

Už před rokem byl kolem celého tématu obrovský rozruch a pro spoustu lidí to byla hodně ožehavá záležitost. Nikdo z OSVČ ani zástupců firem tehdy s jistotou nevěděl, jestli se k televizním a rozhlasovým poplatkům musí povinně registrovat, nebo se jich to vůbec netýká. Chaos kolem financování veřejnoprávních institucí tak úspěšně pokračuje a unavené publikum už odmítá sledovat další dějství této nekonečné debaty. Přijde mi to jako nekonečný seriál, který ne a ne skončit, protože se na něm dá pořád něco trhnout.

Nynější kampaň s hesly o záchraně nezávislosti vyvolává u mnoha sledujících (ne diváků) spíše rozpaky. Podobný psychologický nátlak totiž v minulosti zkusila jedna tuzemská značka vyrábějící prémiové kožené doplňky. Její marketingové příspěvky tehdy agresivně hlásaly, že obchod nadobro končí a zákazníci mají poslední šanci k nákupu. Objednávky sice vystřelily do výšin, ale dopad byl katastrofální. Věrná klientela se cítila cynicky manipulována nekalou obchodní praktikou.

Veřejnoprávní instituce přitom nejsou luxusní kabelka ani opasek, abychom na ně aplikovali stejné triky. Naše společnost naštěstí vyniká velkou solidaritou a ráda posílá peníze do nejrůznějších charitativních sbírek. Možná proto zanedlouho uvidíme na profilech známých osobností platební QR kódy. Fanoušci oblíbených talkshow nebo tanečních soutěží pak budou moci dobrovolně dotovat své hrdiny, aby slavní baviči měli kde vyprávět vtipy a kroutit se v bocích.

Vážné tváře na obrazovkách mluví o hrozbách, ale málokdo vidí do zákulisí těchto velkých prohlášení. Bylo by zajímavé sledovat řadového zaměstnance v soukromé sféře, jak na vlastních sítích bojuje za své oddělení, aby náhodou nedostal výpověď. Soukromá firma by si musela poradit sama.

V showbyznysu ovšem platí jiná pravidla. Zdejší věrnost dokonale splývá s místem, kde se zrovna nacházejí otevřená vrátka k finančním zdrojům. Co si budeme povídat, nejlépe se něco řeší přes city, tak se musí vytáhnout ta nejlepší esa, která situaci ohledně poplatků svým věrným ovečkám vysvětlí.

Řada nynějších bojovníků za televizní poplatky se přitom před lety netajila tím, že státu neodvádí ani korunu. Raději zůstávali hlášeni u rodičů, nebo platby otevřeně kritizovali. Názorový obrat nastal často až v momentě, kdy získali lukrativní smlouvy anebo zaměstnání přímo ve zmíněné televizi či rozhlase. Aneb koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Ano, nikomu nepřejeme, aby přišel o práci, ale ruku na srdce, zajímá to tyhle velké organizace, když jde o obyčejné lidi, kteří právě posílají ty poplatky? Firem za těch několik let skončilo velké množství, jednou musí dojít i na jiný sektor než jen horníky, dělníky anebo drobné živnostníky, kteří za pandemie často ani nesměli vykonávat činnost a čekali, co bude a jestli dostanou svolení dělat to, co bylo jejich živobytím.

Myslím si, že nakonec pondělí 22. června proběhne bez jakýchkoli dramatických otřesů, které vizionáři na internetu předpovídají. Většina národa si zapne streamovací služby, které si dobrovolně hradí ze svého rozpočtu. V autech navíc zazní tóny komerčních rádií, jejichž provoz nezatěžuje peněženky poplatníků. Volný den tak skončí naprosto tradičně. Lidé odloží telefony a půjdou raději v klidu zalít rajčata a okurky na svých zahradách.

Zdroje: Novinky, Novinky, Pozitivní zprávy