Článek
Tereza vedla gymnastický kroužek už pět let. Milovala práci s dětmi, jejich pokroky, radost ze zvládnutých prvků. Až do chvíle, kdy do kroužku přišla Anička.
Osmileté děvčátko s andělskou tváří a copánky si od prvního dne vybralo své oběti. Nejdřív to byla jen „náhodná strčení“ při cvičení. Pak schválné dupnutí na nohu spolužačce. Postupně to eskalovalo do otevřeného šikanování: Anička schovala gymnastické cvičky mladší holčičce, jiné rozhodila podložku, další se vysmála před všemi za nezvládnutý převrat.
„Aničko, takové chování tady netolerujeme,“ upozorňovala Tereza zpočátku klidně. Ale děvčátko jen pokrčilo rameny a pokračovalo dál. Když začala jedna z mladších holek chodit na kroužek se slzami v očích a jiná vůbec přestala docházet, věděla Tereza, že musí zakročit razantněji.
„Aničko! Okamžitě přestaň!“ zvýšila hlas ve chvíli, kdy dívka zákeřně podrazila nohu spolužačce při nácviku. „Takové chování je nepřijatelné!“
Anička se zatvářila uraženě, ale konečně přestala. Kroužek pokračoval v klidu.
Druhý den ráno zazvonil telefon. „Slečno Nováková? Tady paní Svobodová, Aničky maminka. Jak si to dovolujete řvát na moje dítě? Anička včera přišla domů celá rozrušená!“
„Paní Svobodová, Anička šikanuje ostatní děti. Musela jsem zakročit…“
„Moje dcera nikoho nešikanuje! Je to citlivé, inteligentní dítě. Evidentně si s ní nevíte rady, protože nemáte dostatečné vzdělání!“
Do hodiny volala i ředitelka sportovního centra. Paní Svobodová si stěžovala na neprofesionální přístup a požadovala odvolání trenérky. Následující den přišla osobně s manželem: oba v oblecích, s vážnými výrazy a složkou dokumentů.
„Naše dcera má právo na kvalitní vedení bez křiku a ponižování,“ prohlásil pan Svoboda. „Zadokumentovali jsme si celou situaci. Máme svědky: ostatní rodiče nám potvrdili, že jste na Aničku křičela.“
Tereza nevěřila vlastním uším. „Ale vždyť Anička…“
„Anička je vzorné dítě. Možná je pokročilejší než ostatní, ale to není důvod k její diskriminaci,“ pokračovala paní Svobodová. „Požadujeme nápravu, jinak se obrátíme na inspekci.“
Ředitelka centra, nervózní žena ve středním věku, kapitulovala během týdne. „Terezko, je mi to líto, ale nemůžeme si dovolit problémy s rodiči. Svobodovi hrozí žalobou a špatnou reklamou. Budeme muset ukončit vaši spolupráci.“
„Ale já tady pracuji pět let bez jediné stížnosti! Ty děti mě milují!“
„Vím, ale… Anička je dcera místostarosty. Nemůžeme riskovat konflikt.“
Tereza odešla s prázdnou. Kroužek převzala mladá trenérka, která si od prvního dne nechala od Aničky všechno líbit. Děti postupně přestaly docházet. Rodiče si mezi sebou šeptali o šikanování, ale nikdo neměl odvahu čelit rodině Svobodových.
Anička si tak udržela svůj malý královský dvůr, kde byla nedotknutelná. Její rodiče tvrdili, že bojují za spravedlnost. Ve skutečnosti jen chránili iluzi vlastní dokonalosti: koneckonců, dokonalí rodiče nemohou mít nedokonalé dítě.
A Tereza? Ta našla práci v jiném městě, kde zase buduje vztahy s novými dětmi. Tentokrát si však dává větší pozor na to, aby nikdy nezvýšila hlas, i když by to situace vyžadovala.
