Článek
„Marto, můžeš mě tam dohodit? Budu makat jako šroub, přísahám!“ Tyto nevinné věty odstartovaly jeden z nejhorších profesních omylů mého života. Když mi Martina, kamarádka z vysoké školy, volala s prosbou o pomoc při hledání práce, neviděla jsem důvod říct ne. Znala jsem ji jako milou, inteligentní ženu bez přehnaného ega. Připadala mi jako ideální kandidátka pro naši expandující firmu.
Začátek jako z učebnice
První měsíc byl skvělý. Martina chodila včas, rychle se učila firemní procesy a dokonce přinášela vlastní nápady. „Trefila jsem se,“ pomyslela jsem si pyšně, když ji potkal na chodbě náš finanční ředitel a pochvalně pokýval hlavou. Cítila jsem se jako ten, kdo objevil skrytý talent.
Jenže pak skončila zkušební doba
„Nemám na to kapacitu,“ zněla její nová mantrou.
„To nejde udělat takto jednoduše,“ stala se její oblíbenou odpovědí.
„Musíme navýšit rozpočet,“ opakovala při každém zadání, které překračovalo absolutní minimum.
„Absolutně nestíhám, musíte najít asistentku!“ razantně řekla naší šéfové.
Pozorovala jsem, jak se z energické nové posily proměňuje v mistryni výmluv. Každý úkol vyžadoval minimálně tři urgence. Každý projekt byl podle ní podfinancovaný. Každý termín „nerealistický“.
Moment pravdy v kuchyňce
„Co jsi nám to sem přivedla?“ zasyčela na mě naše nadřízená jednoho dne v kuchyňce. Nebyla to otázka, byl to obžalovací spis. „Myslela jsem, že Martinu dobře znáš. Takovou podpásovku jsem od tebe nečekala. Na povýšení rychle zapomeň!“
Stála jsem tam, hrnek s kávou v ruce, a cítila, jak mi rudnou tváře. Ne hanbou za Martinu, ale vztekem na sebe. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem si mohla myslet, že znám něčí pracovní morálku jen proto, že s ní občas zajdu na víno?
Přístup kolegů se vůči mě změnil
Následující měsíce byly mučivé. Když jsem procházela kancelářemi, cítila jsem na sobě pohledy. A mučivé ticho. „To je ta, co dohodila tu nemakačenku,“ jako by říkaly. Moje profesní reputace, kterou jsem budovala roky tvrdé práce od nejnižších pozic, byla pošramocená.
A Martina? Ta zůstala. Firma nebyla v pozici, kdy by si mohla dovolit další nákladný nábor. Takže jsem ji potkávala u kávovaru, na poradách, v jídelně. Pokaždé s úsměvem, jako by se nic nestalo. Jako by nevěděla, že kvůli ní přemýšlím o změně zaměstnání.
Poučení za milion
Dnes, když mě někdo požádá o přímluvu, mám připravenou odpověď: „Pošlu ti odkaz na výběrové řízení. Ukaž, co umíš, stejně jako jsem to musela ukázat já.“
Není to kruté. Je to fér. Protože jsem se naučila, že profesní doporučení není jen laskavost – je to závazek. Neformální smlouva, kde dáváš do zástavy svůj kredit.
A ten je příliš cenný na to, abys ho riskovala kvůli někomu, kdo není ochoten projít stejnou cestou jako ty.
A co vy? Máte podobnou zkušenost? Podělte se v komentářích o vaše příběhy z druhé strany barikády.
