Článek
Kdysi bylo normální mít u domu zvířata, kor na vsi. Když jsem byla malinká, měli jsme nejen drůbež, ale i prase a ovečky. U drůbeže jsme dva roky po sobě neměli štěstí na kuřátka, a tak se začalo řešit, co s tím. Koupí se nové slípky? Nebo jen ty naše potřebují trošku popostrčit? Přečtěte si příběh o tom, jak se z geniálního nápadu stala příhoda, kterou měl děda hodně let na talíři.
Každé jaro jsme řešili přírůstky drůbeže hlavně u našich kachen. Přišlo nám, že kachny to vnímají jako povolení na klidnější část zahrady. Měli jsme totiž zahradu rozdělenou na dvě části, jedna byla pro všechna dospělá zvířata a ta druhá pro nové přírůstky. Díky tomu se mezi sebou zvířata nehašteřila a hezky měla čas růst. Ale my jsme potřebovali obnovit chov slepic.
Starost o zvířata byla darem
Jako malá jsem péči o zvířata milovala, vzala jsem si růžové gumačky a šla se postarat o všechny hladové krky. Dělala jsem jim i různé bazínky, aby chudinky nemuseli za vodou daleko. S tátou jsme jim dělali ve stodole vlastní šrot, do teď se mi vybavuje ta jeho vůně čerstvě po umletí.
Pak rodiče dostali super nápad, protože kachny rádi sedí na vejcích, co jim podstrčit ty slepičí. A tak se do toho pustili. Kachna nic nepoznala, jen jí možná nesedělo, že se začali caparti klubat o něco dříve, než je zvyklá.
Táta to měl skvěle vymyšlené
Jakmile se vyklubají, budou ve speciální ohrádce bez hlubokých vaniček s vodou, aby je kachna nechtěla učit plavat. Když se tedy kuřátka vylíhla, šla i s kachnou do připravené ohrádky s nízkým pekáčkem s vodou, kde nebylo žádné riziko výuky plavání.
Myslelo se i na detaily, že se kachna sem tam musí také pořádně vycachtat. Tak pod dozorem dostala hlubší škopek, který se následně odnesl, aby tam nevzala kuřata.
Děda a jeho iniciativa
Po bouřce nešel proud a tátu s mámou povolali do statku kvůli dobytku, který využil nefungující ohradník k přesunu na jinou pastvinu. Děda si řekl: „Pustím drůbež ven, ať pomůžu mladým.“ V tom dorazil soused, že potřebuje pomoc a děda tedy šel s ním.
A branka zůstala otevřená
Kachna, vedena svými přirozenými instinkty, okamžitě rozpoznala příležitost naučit něco své potomky. Rybník na návsi ji lákal jako magnet a pootevřená branka představovala neodolatelné pokušení. S mateřskou hrdostí sebrala všechna svá adoptivní kuřátka a vydala se na osudovou výpravu k vodě.
Když se děda vrátil, čekal ho zdrcující pohled. U rybníka stála osamělá kachna, nechápavě hledící na vodní hladinu, kde její snaha o plavecký výcvik skončila tragicky.
Doma pak musel čelit nejen vlastním výčitkám, ale i nevěřícímu pohledu našeho taťky, který to nesl těžce. Přeci jen měl dokonalý plán. A co kachna? Ta se z toho (nad naše očekávání) oklepala brzy, pomáhala s výchovou kachňat druhé kachně. Ta jim měla požehnaně, tak jí to nevadilo.
Tato příhoda nás mnohému naučila
Příští rok jsme se vrátili k tradičnímu řešení. A tak jsme pořídili nové slepice a trpělivě čekali na přirozený běh věcí. Došlo nám, že pokud někdy uděláme z nějakého druhu adoptivní matku, bude lepší varianta kvočna s kachňátky.
Sice tento pokus prvně nedopadl dobře, ale snaha se počítá. A táta už věděl, že děda by se měl radši starat o udírnu. O tom zas někdy příště.
