Článek
Když se blíží léto, asi každý si v hlavě přehrává scénáře své ideální dovolené. Pro nás s manželem to měla být první velká cesta k moři do ciziny. Měli jsme trochu obavy, jak se domluvíme, jak se tam dostaneme, prostě klasický cestovatelský stres z neznáma.
Když se kamarádka nabídla, že by jela s námi, a vzala s sebou i svého partnera, zdálo se to jako dar z nebes. Čtyři lidi, to je přece ideální parta, ne? Jeden bude řídit, druhý navigovat, bude sranda a pocit bezpečí. Jenže to jsme se šeredně spletli.
Cesta tam ubíhala celkem rychle
Ale jen do chvíle, než měla kvůli únavě předat volant nám. Prostě se jí do toho nechtělo. Chtěla cestu dokončit za každou cenu. Poslední hodinu jízdy jsme se už vážně báli, ale ona byla neoblomná. Chtěla to dořídit sama a hotovo. První varovné světýlko, které jsme tehdy ještě ignorovali.
Když jsme konečně dorazili na apartmán, přivítala nás milá, starší paní domácí. Ukázala nám ubytování a začala povídat o okolí. Dala nám spoustu skvělých tipů – nejen na ty nejkrásnější pláže a hezká místa v okolí, ale i na dobré restaurace, nejlepší zmrzlinu, a kam zajít na nákupy. Bylo to milé a užitečné.
Jenže koutkem oka jsem viděla, jak kamarádka brblá. „Co je bábě do toho, co budeme dělat, my si to uděláme po svým,“ procedila potichu mezi zuby. Strašně mi lezla na nervy. Bylo to neuctivé a nepříjemné. Byli jsme unavení, dali jsme si kávu, něco k pití a šli jsme spát. Těšili jsme se na ráno a první den u moře.
Těšení ale netrvalo dlouho
Brzy ráno, bylo sotva po čtvrté hodině, po bytě už lítala kamarádka jako smyslů zbavená. Budila nás, že už musíme vyrazit, jinak prý nebudeme mít „super místa na pláži“. Nadšená jsem z toho vůbec nebyla.
Úplně jsem viděla ty titulky z novin, jak Češi útočí na pláže s ručníky brzy ráno, a já se toho teď měla stát součástí. Bylo to šílené. Když jsme dorazili, už tam stála fronta. Plná Čechů s ručníky, připravených na start. Tak strašně jsem se styděla.
Celý den na pláži byl zvláštní
Všichni si úzkostlivě hlídali svá místa, vždycky někdo z naší skupinky musel zůstat u ručníků. Lidé se slovně napadali kvůli metru místa. To je klidná dovolená? Když jsme konečně kolem páté večer jeli zpátky na ubytování, byla jsem neskutečně šťastná.
Po pár minutách ticha kamarádka ze sebe vysoukala větu, za kterou bych ji v tu chvíli nejraději plácla: „To byl krásný den, co? Zítra zas! Stejná pláž, stejný čas.“
A to už jsem bouchla. „Ne, už ne! Nechci trávit dovolenou hlídáním ručníků. Chceme někam na výlet, poznat okolí.“ Koukala na mě, jako bych spadla z Marsu. „Procházky u moře? Jste magoři? To se tady nedělá, víš, co by jiný za ta místa u pláže dali?“ Odvětila jsem už jen klidně: „Jiný možná, my ne. Jestli tam chcete, klidně vyražte, my si uděláme jiný program.“
A od té doby začalo peklo
Výčitky. Vychloubání, jak skvělé to tam na pláži bylo a co my, kteří jsme si dovolili být jinde. Ale my jsme měli krásné dny. Plné slunce, písku v nohách, skvělých jídel a drinků v břiše a hlavně pohody bez ručníků a davů.
Cesta domů do Česka byla dlouhá, tichá a plná očividné zloby ze strany kamarádky.
Tahle dovolená mě naučila jedno: výběr spolucestujících je stejně důležitý jako výběr destinace. Možná ještě důležitější. Protože i to nejkrásnější místo vám zkazí lidé, se kterými si nerozumíte.
Od té doby jezdíme s manželem sami, nebo jen s těmi lidmi, se kterými si opravdu sedneme. Už žádné kompromisy, které nám ničí to nejcennější – volný čas a pohodu.
