Článek
Sobotní odpoledne mělo být poklidné. Trocha kávy, nějaké to povídání, možná i pár veganských sušenek, které jsem speciálně nakoupila pro svou novou známou Petru. Nepatřím sice k veganům, ale respektuji její životní styl a chtěla jsem jí udělat radost.
Když zazvonila, překvapila mě nejen svým úsměvem, ale i čtyřnohým společníkem. „Tohle je Bruno,“ představila mi svého psa, menšího křížence s bystrýma očima. „Doufám, že ti nevadí, že jsem ho vzala s sebou? Je opravdu hodný a zvyklý chodit na návštěvy.“
Samozřejmě, že jsem neměla námitek, už s ním přeci přišla. Mám ráda zvířata a Bruno vypadal skutečně klidně a vyrovnaně. Usadily jsme se v obýváku a Petra mi začala vyprávět o svém čtyřnohém parťákovi, který je veganem stejně rád, jako ona. „Dokonalé spojení!“ říkala mi.
„Bruno je na veganské stravě už od doby, kdy jsem si ho vzala z útulku“ vysvětlovala mi nadšeně, zatímco upíjela z hrnku kafe s rostlinným mlékem. „Lidé si myslí, že psi potřebují maso, ale není to pravda. Bruno je živý důkaz! Má skvělou kondici, lesklou srst a je plný energie.“
Bruno jako by s ní souhlasil, ležel vzorně u jejích nohou a jen občas zvedl hlavu, když se ozvalo nějaké zajímavé slovo. Petra pokračovala v popisu speciálních veganských granulí, které pro něj objednává a domácích pamlsků z bio zeleniny.
Zazvonil mi telefon. Omluvila jsem se a odešla do ložnice, abych hovor rychle vyřídila. Netrvalo to ani tři minuty. Když jsem se vrátila, myslela jsem si, že se bytem prohnalo tornádo. Bordel všude!
Bruno stál uprostřed místnosti, kolem něj rozsypaný obsah mého odpadkového koše. Mezi šlupkami od brambor a papírovými utěrkami se povalovaly prázdné obaly od šunky a zbytky kuřecích kostí od včerejší večeře, po kterých Bruno nadšeně skočil.
„Bruno!“ vykřikla Petra zděšeně. „Co to děláš?! Omlouvám se,“ otočila se ke mně celá rudá v obličeji. „On tohle nikdy nedělá…“
Ale pak se zarazila a její výraz se změnil. Povzdechla si a překvapivě upřímně dodala: „Vlastně… to není pravda. Dělá to. A docela často. Pokaždé, když má příležitost, najde nějaký odpadkový koš nebo popelnici a udělá totéž. Netuším, proč to dělá!“ Rozhodila bezradně rukama. „Vždyť dostává ty nejkvalitnější veganské granule od prémiových značek, dělám mu domácí pamlsky z bio zeleniny, má speciální proteinové tyčinky pro psy… všechno přátelské ke zvířatům, čistě rostlinná strava od nejlepších zdrojů!“ Hlavou mi letěla myšlenka, že určitě dodá, že to je určitě tím, jak trpěl u původních majitelů. A měla jsem pravdu, stočila to na ně.
Zatímco jsme společně uklízely nepořádek, Bruno se vrátil ke své flegmatické póze, jako by se nic nestalo. Jen občasné olizování čenichu prozrazovalo jeho nedávné masové dobrodružství. Jeho výraz mluvil za vše, teď je spokojený.
„Víš,“ řekla jsem opatrně, když jsme si zase sedly, „myslím, že Bruno ti právě sdělil svůj názor na veganskou stravu.“
Chvíli to vypadalo, že se Petra urazí, ale pak se nečekaně rozesmála. „Asi máš pravdu. Možná bych měla přehodnotit některé věci. Třeba potřebuje jinou rodinu, já masožravce doma prostě nechci! To nezvládnu.“ Na to jsem neměla co říct, to nemůže myslet vážně.
Když odcházela, Bruno na mě vrhl pohled, který bych přísahala, že říkal: „Díky za svačinku, příště přijdu zas.“ Jenže, žádné příště už asi nebude.
Ta návštěva mě naučila dvě věci: nikdy nenechávejte odpadkový koš v dosahu cizího psa. Hlavně, pokud je jeho majitel zarytý vegan. A za druhé, že příroda někdy promluví hlasitěji než všechny lidské ideologie. Zvlášť když jde o psí chuťové buňky a vůni uzenin.
Petra si pejska nakonec nechala, ale stále ho krmila veganskou stravou. Na návštěvy ho ale přestala brát. Nechtěla řešit další vyrabovaný odpadkový koš. Doufám, že si jednou nepořídí hada. Pokud ano, chci vidět, jak ho odnaučí jíst maso.
