Článek
Procházeli jsme se s manželem a zpátky domů to kousek vzali po staré silnici, která je velmi málo využívaná. Slouží jen jako příjezdovka k chatám na konci města. Podél silnice přibylo spoustu ovocných stromků a já si vzpomněla na rodinou tragédii, která psychicky zlomila našeho strejdu.
Měl za úkol vyrazit do nedalekého města na nákup, aby teta mohla uvařit slíbenou svíčkovou. Měl jasný plán, nejdřív řezník, pak obchod a na konec benzínka. Vůbec netušil, že si v ten den svíčkovou nedá.
Cesta do nedalekého městečka je krátká, bude to jen pět kilometrů. Prostě chvilka v autě. Podél této silnice rostlo spoustu stromů, z poloviny alej topolů a za lesem dvě ostré zatáčky před městem plné ovocných stromů.
Bylo léto, stromy obsypané třešněmi a to vylákalo děti z bytovek na tyto stromy podél silnice. Lezli po nich s nadšením a vychutnávali si ovoce, kdyby to věděli rodiče, přetrhli by je vejpůl, ale nevěděli a to se ten den malé holčičce stalo osudným.
Když se natahovala pro velké třešně, podjela jí noha a letěla dolů. Spadla strejdovi přímo pod auto, neměl šanci to dobrzdit. Dívenka bohužel na místě hned zemřela a náš strejda se zhroutil.
Čert vem soudy a oplétačky kolem, byl nešťastný z toho, že tam v tu chvilku zrovna jel on. Proč? Jel o trochu déle než měl, protože se snažil z cesty vymluvit, ale žena ho přiměla vyrazit. Kdyby nejel, nestalo by se to. Třeba by se zvedla a šla domů. Nejel by tím místem. Nezabil by nevinnou mladou duši.
Při naší dnešní procházce jsem si všimla, jak tyto nové stromy podél cesty vypadají téměř stejně jako ty, které lemovaly onu osudnou silnici. Tady rostou mladé třešně, švestky a jabloně. Tenkrát to byly vzrostlé stromy, plné ovoce, lákající děti z okolních domů.
„Myslíš na něj?“ zeptal se manžel tiše, když viděl, jak se zamyšleně dívám na koruny stromů.
„Víš, že mě vždycky fascinovalo, jak tenká hranice odděluje běžný den od tragédie,“ odpověděla jsem. „Strejda tehdy řekl, že kdyby vyrazil o pět minut dřív nebo později, nic by se nestalo.“
Manžel přikývl. „Vždycky říkal, že slyší ten zvuk. Ten hrozný zvuk, když jeho auto narazilo do toho nebohého dítěte. V dálce viděl poctivě nasbíraný košík třešní, který už domů nedonesla.“
„Od té doby jezdil v létě radši dvacetikilometrovou objížďkou,“ dodala jsem zamyšleně. „Bál se, že zase bude svědkem tak nešťastné události. Nechtěl nikdy riskovat, že by projížděl kolem míst, kde si děti trhají třešně.“
„A všimla sis, že si od té doby nikdy v životě nedal třešně?“ poznamenal manžel. „Jednou jsme mu je nabízeli a on jen zavrtěl hlavou. Asi mu připomínaly ten prokletý osudový den.“
Strýc po nehodě týdny nemluvil. Chodil jako tělo bez duše, pohublý a s očima zapadlýma do důlků. Pročítal noviny, jestli o něm a o té tragické události něco nepíšou. Hledal fotky té holčičky, aby věděl, koho připravil o život.
Nakonec ji našel. Jmenovala se Eliška, bylo jí devět let. Měla tmavé vlasy spletené do copánků a široký úsměv s jedním chybějícím zubem vpředu. Obrázek vystřihl a nosil ho v peněžence.
„Měl ho u sebe celý zbytek života,“ řekla jsem manželovi, když jsme míjeli malou třešeň obsypanou drobnými kvítky. „Jednou mi ukázal, jak je ten obrázek ohmataný a pomačkaný, jak ho vytahuje a dívá se na něj.“
Život v jejich rodině se po té události změnil. Teta říkala, že to bylo, jako kdyby jí vyměnili manžela. Ten veselý, hlasitý člověk, který měl vždycky pro každého vtip, se uzavřel do sebe. Usmíval se jen zřídka, a když, tak ten úsměv nikdy nedosáhl jeho očí.
Rodiče té malé Elišky to strejdovi nikdy neodpustili, což bylo pro něj ještě horší. Když se s nimi potkal ve městě, obcházeli ho širokým obloukem, jako kdyby byl morová nákaza. Jednou ho matka té holčičky na ulici nazvala vrahem. Řekla to nahlas, aby to všichni slyšeli.
„Nejhorší je, že nehoda změnila nejenom strejdu, ale celou rodinu,“ řekla jsem, když jsme se blížili k našemu domu. „Vzpomínáš, jak teta začala chodit do kostela? Nikdy předtím nebyla věřící, ale po té události chodila každou neděli a modlila se za odpuštění pro svého muže.“
Strejda později onemocněl rakovinou, která ho provázela několik dlouhých let, jako by se měl vykoupit tím, že bude trpět.
„Je zvláštní, jak jedna událost může rozpustit celý život jako kostku cukru v horkém čaji,“ řekl manžel zamyšleně. „A ten jeho strach z třešní i z té silnice, to ukazuje, jak hluboce ho ta událost poznamenala.“
Kývla jsem hlavou a naposledy se ohlédla na stromy podél cesty. Byly teprve mladé, ale jednou vyrostou a možná i přinesou ovoce. Stejně jako tenkrát. Napadlo mě, jestli by měly být ovocné stromy sázeny tak blízko silnic. Ale pak jsem si uvědomila, že problém nikdy nebyl ve stromech.
Problém byl v křehkosti života a v tom, jak málo stačí, aby se vše změnilo.
„Pojďme domů,“ řekla jsem nakonec a stiskla manželovi pevně ruku.
