Článek
Z právního hlediska je situace naprosto jednoznačná: dokud za zboží nezaplatíte, patří obchodu. A je jedno, jestli je konzumentovi osm měsíců nebo osmdesát let. Dítě, které si v kočárku cpe do pusy nezaplacený rohlík, konzumuje majetek, který mu nepatří.
Rodiče často argumentují, že je přece lepší dát rozmrzelému dítěti rohlík, než aby v obchodě spustilo hysterickou scénu, která obtěžuje všechny kolem. „Vždyť to pak zaplatíme!“ zní vždy. Ale je tento argument vždy opodstatněný, nebo se za ním skrývá něco víc?
Co když se jde do obchodu, kde vás neznají? Co když se dítěti rohlík znelíbí a nedojí ho? Vrátí se načatá potravina zpět do regálu? Bohužel, takové excesy se dějí běžně, a pak se není čemu divit, že personál zpozorní. Kolik okousaného pečiva prodavačka najde v regálech během dne, radši ani nebudu zmiňovat.
Prodavačky by mohly vyprávět o nalezených nedojedených jogurtech, rozbalených sušenkách v regálech s hračkami nebo napůl vypitých lahvích s pitím, které se záhadně vrátily do regálu. Každý takový incident zvyšuje ostražitost a nedůvěru vůči zákazníkům obecně.
A co dospělí? Děti se to neučí samy. Kolikrát jste sami, vyřízení z práce a s žízní, neodolali a otevřeli si lahev minerálky už v obchodě? A pak se s ní snažili nenápadně proklouznout přes samoobslužnou kasu? Právě tam to bývá největší kámen úrazu. Váha nesedí, systém hlásí chybu a prodej je pozastaven, dokud nepřijde prodavačka, aby „problém“ vyřešila. Problém, který jste sami způsobili konzumací zboží před zaplacením.
A když se k tomu přidají ty nalezené poloprázdné lahve, které se záhadně objeví zpět v regálu… Není divu, že se pak v obchodech přísněji hlídá a ostraha nemá s nikým slitování.
Kde je hranice mezi důvěrou a principy?
Je jedna věc, když prodavačka přivře oči nad křupkou, kterou dítě sní v kočárku, protože zná maminku a ví, že ta to u kasy poctivě nahlásí. Druhá věc ale nastává, když se z toho stane běžná praxe, a co hůř, když se s tím začne kšeftovat nebo to povede k poškození zboží. Zamysleme se, jaký signál tím vysíláme dětem. Může to naznačovat, že pravidla platí jen pro někoho, nebo že je v pořádku vzít si něco, co vám nepatří, dokud vás nechytnou.
Konzumace zboží před zaplacením může být vnímána jako nevinná zvyklost, ale možná je to už první krok k rozkladu obchodní etiky. Měli bychom zvážit, jak se s takovými situacemi zachází, abychom nenahrávali černému svědomí a zároveň nešikanovali rodiče, kteří se snaží přežít nákup s malými dětmi.
