Článek
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Celá naše základní škola byla plná nadšení a odhodlání. Spojili jsme síly a vybrali nemalou částku pro charitativní organizaci. Ten pocit, že děláme něco dobrého, byl opojný. Jenže o pár měsíců později přišlo hořké vystřízlivění. Naletěli jsme podvodníkovi. Zklamání a hněv, který následoval, se nedá popsat slovy.
Nechtěli jsme se však vzdát myšlenky pomáhat druhým. Rozhodli jsme se být chytřejší a pro další charitativní projekt jsme oslovili přímo organizaci zastupovanou známou osobností, která pomáhala nemocným dětem. Tentokrát to přece musí vyjít! S velkým nasazením jsme shromáždili značné množství plyšáků a peněz. Protože o to nás organizace žádala. Jenže pak přišla další rána – „Plyšáků máme moc, nechceme je, pošlete peníze.“ Tečka, konec příběhu.
Od té doby, kdykoli vidím výzvy typu „přispějte“ nebo „pošlete nám to či ono“, se mi okamžitě vybaví tyto dvě zkušenosti. Obzvlášť před Vánoci, když mi do schránky chodí nevyžádané dopisy s předvyplněnými složenkami a fotografiemi afrických dětí s tučnými nápisy „Přispějte ještě dnes!“, mě přepadá skepse.
Pravdou je, že často býváme v otázce charity slepí a pomáháme komukoli, aniž bychom situaci důkladně promysleli. Když přijde zpráva o někom, kdo přišel o domov nebo o firmu, hned se hrnou peníze. Jenže později se často ukáže, že tito lidé neměli pojištění a spoléhali jen na štěstí a solidaritu lidí. A to mi přijde trochu na hlavu. Ostatní, kteří měli pojištění si musí poradit sami, kde je spravedlnost? Třeba by se i jim něco hodilo, nemyslíte?
Jakmile začala válka, mnoho lidí se rozhodlo pomoci uprchlíkům darováním oblečení a dalších věcí. Jenže ne vždy to dopadlo podle očekávání. Někteří dary přehrabovali, vybírali si jen značkové oblečení a odmítali obyčejné věci. Deky nebyly dost hezké, byty příliš obyčejné. Práce moc těžká, finanční příspěvek malý. Mnoho lidí proto svou ochotu pomáhat rychle přehodnotilo – a popravdě se tomu ani nedivím.
Nechci, aby to vyznělo, že nikomu nepomáhám. Nezanevřela jsem na charitu úplně. Jen jsem se stala obezřetnější. Jako obchodnice jsem měla možnost poznat místa, kde se skutečně někdo stará o nemocné děti celý svůj život. A právě těmto organizacím, jejichž ředitele osobně znám, ráda přispívám.
Naučila jsem se ptát přímo: „Co potřebujete více? Peníze, nebo konkrétní materiál jako plenky či oblečení?“ Zajímavé je, že hračky většina odmítá, protože jim je často vozí sportovci. Nejčastější odpověď? „Nejvíc se nám hodí peníze.“
A pak narazíte na firmy, které se chlubí tučným příspěvkem na charitu. Říkáte si, jak jsou ohleduplné a jak myslí na druhé. Jenže ve skutečnosti využívají dar jako cestu ke snížení daňového základu.
Tyto zkušenosti mě naučily, že dobročinnost vyžaduje nejen dobré srdce, ale i zdravý rozum. U některých to bohužel znamená jen využití rady od účetní nebo marketéra, kteří vidí v charitě především reklamu zdarma.
Neznamená to nedůvěřovat všem, ale spíše ověřovat, kam naše pomoc skutečně putuje. Upřímná touha pomoci si zaslouží být nasměrována tam, kde skutečně udělá rozdíl.
Pevně věřím, že se nespálíte jako já, a pokud ano, budete alespoň poučeni pro příště.
