Článek
U nás doma bylo vždy živo. Tři malí caparti dokázali vytvořit takový povyk, že rodiče museli mít televizi puštěnou na vysokou hlasitost, aby vůbec slyšeli, co se v programu děje. Pro většinu koček by takové prostředí bylo nesnesitelné, ale náš Micek byl jiný. Navzdory všemu hluku si oblíbil místo přímo u reproduktoru televizoru, kde pravidelně podřimoval v blažené nirváně.
Jedním z jeho nejpozoruhodnějších rituálů bylo obsazování tatínkova křesla. Kdykoliv táta vstal, třeba jen pro občerstvení do kuchyně, Micek okamžitě zaujal jeho místo. Časem jsme si všimli zvláštního jevu. Kdokoliv si tam sedl, dříve či později usnul. Jako by Micek křeslo očaroval svou uklidňující energií. A trvalo to roky i po jeho odchodu.
Ale jeho nejpozoruhodnější schopností byla bezesporu jeho léčitelská moc. S neomylnou přesností dokázal vycítit, když někdo z rodiny onemocněl nebo trpěl bolestmi. V takových chvílích se projevoval jako skutečný terapeut. Nejenže identifikoval problémové místo, ale okamžitě započal s léčbou. Prostě vás zalehl a nepustil.
Vzpomínám si na období, kdy mi hrozila operace mandlí. Měla jsem silnou angínu a vyhlídky nebyly dobré. Micek se tehdy rozhodl vzít moje uzdravení do vlastních tlapek. S trpělivostí se obtočil kolem mého krku jako živý léčivý obklad. Navzdory našim pokusům ho přesvědčit, že se vyléčím sama, byl neoblomný. Zůstával na místě, předl a předával své léčivé teplo. Jen kdyby tak neslintal.
Náš domov se díky Mickovi proměnil k dobrému, možná to byla forma poděkování. Protože jsme jeho a bratříčka kdysi našli opuštěné v lese. Léčil nás skrze lásku, teplo a svoji společnost. Nemyslete si, že to byl jen andílek, průšvihů také nasekal dost. Většinu jeho trablí musel žehlit jeho bráška Ferda. Byl to bojovník! Jen dokud máma nepustila vysavač, to ho čerti brali.
Svým způsobem nám Micek ukázal, že nejúčinnější léčba často nepřichází v podobě pilulek a injekcí, ale prostřednictvím péče a blízkosti milující bytosti.
Dodnes, když vzpomínáme na Mickovu „léčbu“ a kladu si otázku, jak by se naše dětství vyvíjelo bez něj. Jezdil s námi na bobech a sáňkách, nebál se s námi vyrazit s traktorem i do lesa. Prostě to byl parťák pro všechny situace.
Nicméně nás náš kočičí lékař naučil něco velmi cenného, že léčit lze i prostým bytím a bezpodmínečnou láskou.
Micek nebyl jen domácím mazlíčkem, byl také strážným andělem v kočičí podobě, který věděl, kdy a kde je ho nejvíce potřeba. Jeho odkaz žije dál v našich vzpomínkách jako důkaz, že nejlepší léčba často přichází v té nejnečekanější podobě.
Také jste zažili takto oddaného kamaráda?
