Článek
Když mi Petr zavolal, že by byl rád, kdybych právě já zachytila jeho nejdůležitější den v životě, cítila jsem se jako by mi spadl kámen ze srdce. Právě jsem začala podnikat na volné noze a každá zakázka byla pro mě darem.
A co si budeme povídat, svatba je hezký výdělek. Protože jsem Petra znala, nechtěla jsem po něm zálohu – přece mezi kamarády se nedělají takové formality. Jenže to byla první chyba, která mě později stála mnohem víc než jen peníze.
„Hele, já vím, že začínáš,“ řekl tehdy do telefonu. „Chtěl bych tě podpořit. Co kdybys nám vyfotila svatbu? Zaplatím ti stejně jako těm ostříleným profíkům.“
Bylo to jako zázrak. Můj nejlepší kamarád ze střední, člověk, se kterým jsem prožila tisíc večerů u piva, mi hodil záchranné lano. Domluvili jsme si cenu, termíny, vše bylo jasné.
Svatba byla nádherná. Petra jsem znala roky, věděla jsem, co ho rozesměje, kdy se dojme. Fotky se mi povedly snad nejlíp v životě. Tři dny jsem je upravovala, vybrala ty nejlepší záběry. Byla jsem na sebe pyšná.
Když jsem mu je poslala, odpověděl okamžitě: „Katko, to je nádhera! Jsme nadšení, díky moc!“ Srdce mi poskočilo radostí. Poslala jsem fakturu s poznámkou, že nemusí spěchat, může zaplatit klidně až za týden. Tady jsem udělala chybu číslo dvě i tři – nejdřív platba, pak až fotky, a nikdy nikomu neříkat, že na placení je čas.
Pak nastalo ticho.
První týden jsem si říkala: určitě má po svatbě hlavu plnou jiných věcí. Druhý týden jsem napsala jemnou připomínku. Přečteno, bez odpovědi. Třetí týden jsem zkusila zavolat – vypnuto. Napsala jsem jeho ženě Lence na Instagram. Nečteno.
Začala jsem panikařit. Nejen kvůli penězům, i když mi chyběly víc než kdy jindy. Rozuměla jsem tomu ještě míň. To nebyl Petr, kterého jsem znala. Ten by mi nikdy neudělal něco takového. Nebo snad ano?
Po měsíci jsem ho potkala náhodou v supermarketu. Jak se na mě podíval! Jako na upíra. Zkusila jsem se usmát, zamávat, ale on už mířil k pokladnám. Nicméně, tam jsem šla i já..
„Ahoj, Petře…“
„Jéé, ahoj, já tě nepoznal. Asi po svatbě slábne zrak, abych byl věrný manželce!“ Zkusil se zasmát, ale bylo vidět, že se mu to nehodí.
„A jak se vám daří? Bála jsem se, jestli se něco nestalo, když ani nenapíšeš…“
„Mně to úplně vypadlo z hlavy, večer to napravím a pošlu ti penízky.“ Během chvilky zmizel na parkovišti, jako kdyby mu něco hořelo u zadku.
Večer se nic nestalo. Napsala jsem mu znovu. Přečteno 22:34. Bez odpovědi.
Tehdy mi došlo, že jsem přišla nejen o peníze, ale o něco mnohem víc. O iluzi, že přátelství znamená víc než peníze. O důvěru v lidi, které jsem považovala za rodinu. O část sebe, která věřila, že když někomu pomůžeš, pomůže i on tobě.
Petr dostal nejen krásné svatební fotky zadarmo, ale ještě k tomu ode mně svatební dar za tři tisíce. Já jsem dostala lekci, kterou jsem si nikdy nechtěla koupit tak draho.
Od té doby požaduju padesát procent předem. Od každého. Lidé se diví, ale já už vím, že přátelství a byznys jsou dvě různé věci. A že někdy ten, komu nejvíc důvěřuješ, tě může zranit nejhůř.
Petr mi dal dar, i když jiný, než plánoval – naučil mě, že důvěra musí mít hranice.
