Článek
Alena se celý týden těšila na oběd u Ivany. Její kolegyně z práce byla všechno, čím by sama chtěla být: sebevědomá, neohroženě upřímná, uměla říct ne a nenechala si od nikoho nic líbit. Když se dohodly, že se sejdou s rodinami, Alena nemohla být nadšenější. Konečně pozná Ivanino soukromí, její manžela a děti.
„Půjdeme k Ivaně na oběd,“ oznámila manželovi. „Ta se ti bude určitě líbit! Není to žádná šedá myška.“
V sobotu dopoledne se vydali celá rodina na návštěvu. Alena si oblékla své nejlepší šaty, děti měly také pěkně upravené. Chtěla udělat dobrý dojem.
Chodba měla netradiční výzdobu
Když zazvonili, Ivana jim otevřela s typickým širokým úsměvem. Vypadala skvěle jako vždycky: ležérně elegantní, sebejistá. Objala Alenu, pozdravila jejího manžela a rozzářila se nad dětmi.
„Tak pojďte dál! Jsem tak ráda, že jste konečně tady.“
Alena se rozhlédla po chodbě a do očí jí najednou bouchly akty v černobílém provedení. Alena se rychle ohlédla na svého manžela, ale ten zrovna vysvětloval dětem, kde mají nechat boty.
„To nic není,“ pomyslela si a pokrčila rameny. „Možná mají rádi umění.“ Zula se a snažila se tvářit přirozeně, ale nedalo jí to. Kolem dokola na ni zíraly další fotografie. Všechny ukazovaly nahé nebo polonahé ženské tělo, a na všech byla Ivana.
Fotografie byly všude
Na stěnách chodby, v předsíni, dokonce i jedna větší nad gaučem v obýváku. Alena se pokusila nedívat, ale bylo to nemožné. Kam se podívala, tam narazila na další a další záběr své kolegyně v nejrůznějších pózách a stupních nahoty.
Její manžel se také tvářil rozpačitě a snažil se udržet pozornost dětí jinam. Naštěstí ty byly zaujaté novým prostředím a zdálo se, že si fotografií zatím nevšimly.
Prohlídka domu
„Pojďte, ukážu vám náš domov,“ navrhla Ivana nadšeně a začala je provázet jednotlivými místnostmi.
Alena byla jako v transu. Kuchyň měla nad jídelním stolem sérii snímků zachycujících hostitelku spoře oděnou během pečení.
Co místnost, to další nahotina. Alena se cítila, jako by procházela nějakou privátní galerií, kde byl jediným modelem jeden člověk: Ivana.
Jediným útočištěm byl dětský pokoj, kde měly Ivaniny děti plakáty svých oblíbených hrdinů z pohádek a filmů. „Díky bohu,“ pomyslela si Alena s úlevou.
Přímočará reakce
Ivana si všimla Alenina vyděšeného výrazu a bez okolků se zeptala: „Pěkné fotky, viď? Manžel fotí akty, tak proč bych se nefotila, když mám doma umělce?“
Alena nevěděla, co říct. Snažila se usmát a jen přikývla. „Jsou… umělecké.“
„Přesně! Umění má být všude kolem nás, ne schované někde v šuplíku,“ pokračovala Ivana. „A navíc proč bych se měla stydět za svoje tělo?“
Alena znovu přikývla, ale cítila se čím dál víc nesvá. Děti mezitím začaly být neklidné a její manžel navrhl, že by se mohli přesunout do kuchyně na ten oběd.
Domácí diskuze
Večer, když už byly děti v posteli, Alena s manželem konečně mohla probrat zážitek z návštěvy.
„To bylo… zvláštní,“ začal opatrně manžel.
„Hrozný! Všude samé fotky, kde je nahá. Ve všech místnostech! A ty děti to vidí každý den.“
„Myslíš, že si to uvědomují?“
Alena zavrtěla hlavou. „Myslím si, že Ivana prostě miluje samu sebe. Možná až moc. Všude samé její fotky, jako by byl celý byt jedna velká svatyňka věnovaná jí.“
„A viděla jsi to zrcadlo nad jejich manželskou postelí?“ dodal manžel tiše.
„Jo.“ Alena si zakryla obličej rukama. „To má jako potřebu koukat na sebe při sexu?“
Seděli chvíli mlčky, každý ponořený do svých myšlenek.
„Víš co,“ řekla nakonec Alena, „možná jsem si Ivanu idealizovala. Myslela jsem, že je sebejistá a svobodná. Ale tohle… tohle vypadá spíš jako posedlost sebou samou.“
„Že už k nim nebudeme muset jezdit?“
Alena si povzdechla. „Rozhodně tam už nepojedeme! Myslela jsem si, že je jiná. Čekala jsem vkusný domov, ne něco tak odporného.“
Uvědomila si, že sebevědomí a svoboda, kterou u Ivany obdivovala, možná nebyla tím, za co ji pokládala. Byla to něco jiného. Něco, co hraničilo s exhibicionismem a naprostou ignorací pocitů ostatních.
„Příště budu opatrnější s tím, koho si idealizuji,“ řekla si v duchu, než usnula.
