Článek
Olga nedávno oslavila v devětapadesáté narozeniny. Jako většina lidí v jejím věku začala přemýšlet nad tím, kdy konečně skončí s prací. „Kamarádka mi říkala, ať si to nechám spočítat na úřadě. V televizi říkají každý den něco jiného, tak ať vím, na čem skutečně jsem,“ vysvětluje.
Na ČSSZ vzala všechny potřebné dokumenty. Celkem odpracovala přes třicet let, ale měla také tři mateřské dovolené. Její děti jí dělají jen radost, už je i hrdou babičkou čtyř vnoučat.
Úřednice procházela její záznamy a pak oznámila verdikt. „Na důchod si ještě počkáte. Za každé dítě vám ubereme dva měsíce, ale i tak vás odchod čeká až vám bude 64 let a 6 měsíců.
Za každé vychované dítě se Olze počítá jen polovička roku? To je tedy odměna za to, že jsem vychovala tři děti, které jsou slušné a odvádí daně.
„Říkala jsem to doma a manžel jen kroutil hlavou,“ vzpomíná Olga. „Pavel říkal, že se pak nemůžeme divit, proč mladí nechtějí děti. Když vidí, jak se k rodičům stát chová a vše je vlastně málo.“
Její dcera Klára má teď šestiletou Aničku a přemýšlí, jestli chce druhé dítě. „Už teď sotva zvládá práci a malou. A říká mi: Mami, když vidím, jak tě stát odměnil za to, cos pro něj udělala… Kdo by pak chtěl víc dětí?“
Olga si spočítala, že kdyby chtěla mít nějakou slušnou úlevu, musela by porodit aspoň dva tucty dětí! To je přece absurdní. A pak se politici diví, že klesá porodnost. Mladí si dobře uvědomují, že je nečekají žádné výhody ani odměny, jen dril a důchodu se dožije jen hrstka.”
Její vnoučata budou platit důchody dnešním „papalášům“, kteří většinou nikdy nezažili tvrdou práci. Mladí dnes víc počítají, pečlivěji zvažují a oprávněně se obávají budoucnosti.
„My jsme si mysleli, že když budeme dělat to správné - pracovat, vychovávat děti, platit daně - tak se nám to jednou na stáří vrátí,“ říká Olga. „Ale mladí dnes vidí naši situaci a učí se z ní. Nevěří slepě někomu, kdo jen káže vodu a pije víno.“
Do důchodu jí zbývá ještě několik let. Olga ví, že už teď to v práci není ideální, a obává se, co bude. Nebo si může požádat o předčasný důchod se srážkami. „Možná to bude jediná cesta, jestli firma opravdu padne,“ přiznává. „Ale spíš mě mrzí, že svým dětem nemůžu ukázat, že se vyplatí mít rodinu. Naopak.“
Večer se dívala na fotografie z rodinných oslav. Tři generace pohromadě, smějící se děti, spokojené tváře. Hodnota toho všeho se nedá spočítat v letech pojištění. Ale když člověk stojí na úřadě a počítá si roky do důchodu, uvědomí si, jak málo si toho společnost váží.
