Článek
V dnešní uspěchané době jsme všichni trochu sobci. Spěcháme, hledáme zkratky a občas si rádi přivlastníme něco, na co nemáme právo, třeba parkovací místo označené symbolem kočárku. Takový je i můj kolega Pavel, jinak vzorný otec dvou dětí, který ale s oblibou využívá rodinná parkovací místa, i když jezdí sám. „Potřebuji širší místo kvůli novému autu,“ obhajuje se vždy s úsměvem, když na to přijde řeč.
Minulý čtvrtek Pavlovi končila důležitá porada později než obvykle. Chvátal na další schůzku ve městě a jako vždy zamířil na své oblíbené parkovací místo u obchodního domu, ano, přesně to označené velkým symbolem kočárku. „Jsem přece táta, tak mám právo tady stát,“ zamumlal si pro sebe, když vystupoval ze svého nablýskaného SUV, kterým se chlubil teprve třetí týden.
Schůzka se protáhla a Pavel se vracel na parkoviště během západu slunce. Už z dálky mu ale něco nehrálo. Na jeho autě se něco lesklo. Když přišel blíž, ztuhl hrůzou. Přes celé čelní sklo zářil jasně rudý nápis: „TADY NEMÁŠ CO DĚLATpř!“
„Co to…?!“ vyjekl Pavel a okamžitě poznal, že jde o rtěnku. Rudou rtěnku, která se na jeho novém autě vyjímala jako čerstvá krev na sněhu. První myšlenka? Rychle pryč, než si někdo všimne, že je to jeho auto!
S panikou v očích naskočil za volant a v zoufalém pokusu nápis odstranit zapnul stěrače a ostřikovače. To však byla fatální chyba, místo odstranění se nápis dokonale rozmazal po celém čelním skle, takže teď vypadalo, jako by ho někdo polil růžovým smoothie. A co hůř, v zorném poli řidiče vznikla dokonale neprůhledná červená clona.
„Sakra, sakra, sakra,“ nadával Pavel, když se snažil vyjet z parkoviště s hlavou vystrčenou z okénka. Nejbližší benzínová pumpa byla naštěstí jen pár metrů od tohoto místa, tak se rozhodl zastavit tam a umýt tu zkázu.
Na pumpě strávil dobrých třicet minut, než se mu podařilo sklo umýt do použitelného stavu. A to nebylo všechno, při horečném drhnutí mu část rtěnky zůstala i na rukávu a, jak jinak, i na ruce. Domů dorazil s červeným flekem na pravém zápěstí, který vypadal jako rozmazaný otisk cizích rtů.
„Co to máš na ruce?“ byla první otázka jeho ženy, když vešel do dveří.
„Ehm… barvu?“ zkusil zaimprovizovat.
„Zajímavé, že ta barva je nápadně podobná odstínu rtěnky,“ vytasila na něj žena s obočím povytaženým pekelně vysoko.
Ten večer byl velmi, velmi dlouhý.
I když se Pavlovi podařilo auto umýt a manželce vysvětlit původ záhadného fleku, jedno mu zůstalo jako trvalá připomínka jeho parkovacího prohřešku, na jednom ze stěračů se navždy usadil červený flek, který při každém dešti vypadá, jako by mu auto posílalo polibek. A co víc, pokaždé, když teď vidí značku s kočárkem, udělá se mu trochu nevolno.
Příběh mého kolegy je sice poněkud přehnaný, ale vystihuje frustraci, kterou zažívají rodiče s malými dětmi, když nemohou zaparkovat tam, kde to pro ně znamená bezpečné vystoupení s dítětem a kočárkem. Ta širší místa nejsou luxusem, jsou nutností pro rodiny, které potřebují prostor na manipulaci s kočárkem, autosedačkou nebo pro bezpečné držení dětí za ruce při vystupování.
Příště, až budete v pokušení ignorovat modrou značku s kočárkem, vzpomeňte si na Pavla a jeho rtěnkovou lekci. Možná nepotkáte rozzlobenou matku s rtěnkou v ruce, ale věřte mi, karma parkování existuje a má smysl pro ironii.
A Pavel? Ten už parkuje výhradně tam, kde má. Říká, že nové auto si může koupit, ale důstojnost, kterou ztratil při vysvětlování růžových fleků manželce, už nikdy nezíská zpět.
