Článek
Seděla jsem s Terezou v kavárně a kochala se naší krásnou Prahou. Venku se stmívalo a my jsme stále probíraly její kariéru a život. Nemůže se vzdát pocitu, že jí ujíždí vlak.
„Nemůžu takhle dál,“ povzdechla si nad dalším šálkem kávy. „Přijdu domů v devět večer, padnu do postele, ráno vstanu v pět. Mám krásný byt v centru, ale vlastně v něm jen přespávám.“
Tereza je jednatřicetiletá manažerka. Má velmi slušný příjem, pronajímá si moderní byt a její Instagram plný exotických dovolených budí dojem dokonalého života. Realita je však jiná.
„Uvědomuješ si, že už čtyři roky nemám vztah, který by trval déle než dva měsíce? Nemám na to čas. Poslední schůzku jsem zrušila kvůli urgentní zakázce. Tu předtím jsem proseděla s telefonem v ruce.“
Terezino dilema vidím všude kolem sebe. Mladí lidé, kteří stojí před těžkým rozhodnutím – buď finančně uspět za cenu osobního života, nebo vsadit na štěstí a smířit se s materiálním ústupkem.
„Zvažuju, že bych to celé zabalila,“ řekla po chvíli. „Mohla bych jít do menší firmy, kde by mi stačilo pracovat do pěti. Jasně, byl by to finanční propad. Musela bych se přestěhovat nebo si najít spolubydlící. Ale možná bych konečně měla čas žít.“
Vzpomněla jsem si na její rodiče. Otec budoval po revoluci stavební firmu, matka byla na vysokém postu ve strojírenské firmě. Tereza vyrůstala v krásném domě, jezdila na lyžařské zájezdy do Alp a na jazykové kurzy. Ale jak sama přiznala, nejvíc času trávila s babičkou nebo později sama. Vlastní rodiče pořádně neznala.
„Víš, co je nejhorší? Bojím se, že dopadnu jako táta. Celý život dřel, aby nám zajistil komfort. A pak, když měl konečně odejít do důchodu, přišel ten infarkt. Teď je pět let po operaci, bere léky a trpí úzkostmi. Máma sice pořád pracuje, ale je unavená. Čekala, že si užijí důchod, a místo toho řeší tátovy zdravotní problémy.“
Cestou z kavárny jsme jen mlčely. Chtěla bych jí správně poradit, ale na to si musí přijít sama. Ona i mnoho našich vrstevníků vyrůstali v domácnostech, kde materiální zajištění často převážilo nad společným časem.
„Já to udělám,“ řekla nakonec. „Viděla jsem byt v Berouně. Je menší, ale pořád hezký. A hlavně je tam malá rodinná firma, která by mě vzala hned. Ušetřím skoro polovinu nájmu a získám více prostoru pro sebe.“
„Nejde jen o čas,“ pokračovala. „Jde o to, kým se stávám. Minulý týden jsem na rodinné oslavě neustále kontrolovala telefon. Vlastní sestřenici jsem se omluvila ze svatby kvůli projektu. Začínám být jako táta. Nechci být člověk, který obětoval vše kvůli práci. A co z toho má? Krásný dům, ve kterém je teď uvězněný.“
O měsíc později mi poslala fotku z nového bytu v Berouně. Žádný dokonalý outfit pro Instagram, jen tepláky a rozcuchaný drdol. Ale její úsměv byl uvolněný a opravdový.
„Dnes jsem byla poprvé od nástupu do práce doma ve čtyři,“ psala. „Šla jsem běhat podél řeky. A zítra jdu na rande s klukem, který učí na místní základce. Poprvé po dlouhé době se těším na víkend ne proto, že bych mohla dospat, ale proto, že mám plány, na které se těším.“
Její rozhodnutí není univerzálním řešením. Každý má jiné priority. Ale její příběh ilustruje generační posun – přehodnocení toho, co znamená být úspěšný. Pro mnohé z nás už to není jen o velikosti bankovního konta nebo prestižní pozici. Je to o schopnosti najít rovnováhu, která nám umožní být skutečně přítomní ve vlastním životě.
Peníze, nebo život? Možná nemusíme volit jen jedno. Možná jde o to najít rovnováhu, která nám umožní mít dostatek obojího. Naše generace hledá novou cestu, abychom neopakovali chyby našich rodičů – a přitom našli svou vlastní definici štěstí.
