Článek
Když Davidovi zemřela maminka, bylo mu teprve sedmnáct. Studoval druhým rokem na střední škole a jeho dvanáctiletý bratr Honzík potřeboval více péče než kdy jindy. Otec je opustil krátce po maminčině úmrtí, zanechal je s prázdnou lednicí a hromadou účtů.
„Musím to zvládnout“, opakoval si David každé ráno před zrcadlem. Věděl, že když se to dozví sociálka, můžou jeho i brášku oddělit. Nesměl dopustit, aby Honzíka umístili do dětského domova.
Začal hledat práci
Nakonec našel místo v restauraci, kde mu vedoucí nabídl flexibilní směny. Protože věděl, že mladík ještě chodí do školy, ale viděl jeho zapálení do práce.
David byl za tu příležitost nesmírně vděčný
Každý večer po škole spěchal do restaurace, kde trávil hodiny u dřezu. Ruce měl popraskané od věčného umývání, ale nevzdával se. Přes den studoval, vařil Honzíkovi, pomáhal mu s úkoly a ještě stíhal vydělávat peníze.
Protože byl opravdu pečlivý, postupně mu vedoucí přiděloval lepší práci, a tak se velmi rychle vypracoval na číšníka. To se mu velmi líbilo, mohl si díky dýškům výrazně polepšit.
Postupně si vybudoval systém
Sousedka, bývalá učitelka v důchodu, občas pohlídala Honzíka. Spolužáci mu půjčovali poznámky, když musel občas zmeškat nějakou hodinu. A v restauraci si ho velmi oblíbili nejen kolegové, ale hlavně zákazníci. A hlavně si mohl domů nosit jídlo, které by se jinak vyhodilo.
Ve škole na něj přišla stížnost
Učitel angličtiny si stěžoval třídní učitelce, že David během výuky už několikrát usnul, a že by se to mělo začít řešit. Třídní učitelka slíbila, že si s ním promluví.
Když si ho pozvala do kabinetu, David se tam rozplakal. Svěřil se jí, co všechno dělá proto, aby ho s bráškou nikdo neoddělil. Učitelka byla jeho příběhem zdrcená a sváděla sama se sebou velký boj – zachovat se správně a vše nahlásit, nebo podpořit mladíka, který za měsíc oslaví plnoletost.
David se činil i nadále
Po půl roce tvrdé práce měl David našetřeno i něco bokem. On i Honzík prospívali ve škole a jejich malý byt se stal skutečným domovem.
Jednou mu Honzík při večeři řekl: „Víš, bráško, jsi můj hrdina!“ A to byla ta nejhezčí odměna za všechnu tu dřinu.
David se usmál a stiskl bratrovi ruku. Věděl, že dokud budou držet spolu, zvládnou všechno. Jeho práce nebyla snadná, ale byla čestná a pomáhala jim přežít nejtěžší období jejich života. A to bylo to nejdůležitější.
Příběh Davida a Honzíka ukazuje, že i v těch nejtěžších chvílích existuje cesta ven. S odhodláním, pílí a vzájemnou podporou lze překonat i zdánlivě nepřekonatelné překážky.
